Kalamáří Magdaléna

I když mám ruce založeny,
mé srdce bije pro muže a ženy,
mé srdce bije jak může a ženy
bývají bitím zarmouceny.

Mé srdce bije do kláves,
snad hudba zmírní dnešní stres,
stres davů v nákupním centru života,
stres davů, že není nic než samota.

Samota sdílená, samota věčná.
samota až do nekonečna.

Samota, kterou rozptýlí
animovaní motýli,
animální motýli,
motýli šimrající křídly v podbřišku,
samota mizející po hříšku.

A je vůbec hříchem,
splynutí s vesmírem, 
splynutí s tichem?
Není samota
totéž co jednota?

Jak se stát otcem a partnerem,
hrajeme to, co si vyberem?
Co když z té přemíry rolí,
vzniká stesk, který nepřebolí.

Stanu se otcem, kterým chci se stát,
až budu umět sebe vychovat.
Vychovat se ke kombinaci,
která mi dětství ve snech vrací,
ke kombinaci prince na krásném bílém koni
a otce, který slunce dětství nikdy nezacloní.
Být otcem a zůstat partnerem,
to, když si, pánové, vyberem,
může být ukojení hladu
všech sociálních předpokladů.

Hlas lásky slyšet aspoň z telefonu,
a cítit se jak jeden z miliónu,
a cítit se jak jeden z miliardy,
ten, který předčil Petry, Pavly, Jardy,
ten který překročil práh samoty.

Nedívej se mi na boty,
už jsou procházkami ošlapané.
Odpustíš mi to, paní, Pane?