Polámaná křídla

Polámaná křídla

Zasadila jsem polámaná křídla,
Doufajíc, že z nich vyrostu znovu.
 Nezraněná, nová ..
Nějak mi zapomněli říct,
Že z polámaných křídel nic nevyroste.
Chtěla jsem je vykopat
Nebyla tam.
Nějak mi zapomněli říct,
Že se v zemi promění v humus …
V tom mi snad Anděl sám zašeptal:
„Netruchli nad tím, co bylo.
Máš živnou půdu pro něco nového,
pro něco krásného, pro něco zvláštního…
Zasaď to semínko v Tvých dlaních,
Které se zrodilo v Tvém srdci…“
„Já vím,…. Anděli….
Jen Jemu řekni,
Ať mě zvedne z prachu ..
Jen Jemu řekni,
Že nechci tlít v zemi….
Jen Jemu řekni,
Že žiji pro Něj..
Že je mou inspirací,
Že je mou nadějí,
Že je tím, kdo mi dává sílu ..
 

Že nechci sliby dávat ani přijímat,
Jen prostě, že Ho potřebuji,
Že Ho chci…
…. Nebo snad mlč, mám strach ..
Strach, že nebude chtít slyšet…
Ne z lhostejnosti snad…
Že nebude chtít slyšet….
Že nebude chtít slyšet  ze strachu ..“
Anděl se pousmál .
Se slovy „srdci neporučíš a rozum a strach….“
Víc slyšet nebylo…
Zmizel…. - Nadobro?
Snad…
Možná…
Právě teď  šeptá Ti moje slova..
Snad…
Možná..
Sníh se sype k zemi,
Teď v čase Zázraků,
Hledám na obloze
Hvězdu Splněných přání…
A na rtech mi visí slova
„Miluji Tě“..