Životní pohoštění

Otázku tu si věčně kladu,
učím to já u Vyšehradu,
nebo jsem tamtéž sám v učení?

Odpusť si povinné rušení,
hrábni už do strun směle,
rozehraj lásky ukulele.

Naposled trávím stehno husí,
Ty jsi ta, kdo ví, co se musí
a co mi naopak tělo neodpustí,
Ty jsi ta, co mě k mému tělu pustí,
abych si dával do těla.

Já vím, že jsi to nechtěla,
že nechceš být ta, co nutí
požitkáře k jiné chuti.

Já však jsem králem Nenucena,
a sám vím, že příliš velká cena
byla by tělem zaplacena
za život plný hodokvasu.

Vždyť co vidím, to vždycky spasu.
Zároveň se cítím nespasen.

Vždycky byla můj Vespa sen,
zatím mě ale neuveze,
možná až trocha tuku sleze.

S Tebou protančím všechny noci 
až to půjde, a tenhle pocit
plní mě něhou, plní mě vášní.

Jak jsme my lidé prostopášní?
A naopak každý svatý je
příkladem kalokagathie.
Duch, když je s tělem v rovnováze
rozvíjí se prý vždycky snáze.
To věděli už v Antice!

Visím pohledem na klice
u zavřených lublaňských dveří,
jestli jsi Ty ta, jež mi věří,
pak plán můj má velkou naději.

A teď už dobrou, raději.