Nečekej až smrt tvé srdce rozzáří

Přemýšlel úplně klidně. Šplhal klidně. I dech měl klidný, ruce se mu nepotily, nemusel si je vysoušet magnéziem z pytlíku u opasku. Bylo mu líto, že příhradová mostní konstrukce je tak lehkým oříškem pro cvičené tělo. Jen hrubá, ostrá rez rozdírala dlaně a prsty a drolila se mu do očí. Ale to bylo nicotné, ve skutečnosti to bylo báječné. Tak jasné. A čisté!

 

Dlouho pod ním projížděl nákladní vlak a on cítil, jak se konstrukce chvěje. Dvě stě a patnáct tun poctivého nýtovaného železa nataženého z jedné strany na druhou… z jedné strany na druhou... Zvláštní myšlenka, usmál se jí a šplhal dál v rachotu a s rytmickým brněním v prstech. Ještě pár metrů a bude mít výhled na přístav a potom, přes starou přístavní čtvrt, i na světla nového centra. A dál nic. Nic. Žádné emoce. Jen jasné, přímé myšlenky. Divil se tomu ale jen trochu. Nemohlo to být jinak. Ne, není žádný amatér, nejedná v afektu. Bude mít pevná kolena a dobrý odraz, dá si pozor, aby neskončil v traťové vedení - a volný pád už také dobře zná. Ví i jak přemoct ten silný, instinktivní popud těla ke schoulení se, ke všeobecnému křečovitému stisku. Prostě letět. Destrukce těla bude tak rychlá, že bolest si prostě nestačí uvědomit. Za dvě vteřiny jednu setinu, při konečné rychlosti devatenáct celých sedm desetin metru za sekundu, což je sedmdesát celých devíti desetin kilometru nebo také čtyřicet čtyři míle a nějaké drobné za hodinu. Jaké bylo jeho nedávné překvapení, když ve svém školním sešitě našel vedle vzorečku pro volný pád spočítaný právě případ skoku z mostu za nádražím. A pak nevěřte na osud!

 

Vlak vjíždějící do nádraží dlouze houkal, někdo blízko vykřikl. Teprve, když houkání ustalo, uvědomil si, že ten někdo křičí na něj. Zatraceně! Chtěl být sám. Proto tahle noční hodina.

Černý stín vběhl na most a bez sebemenšího rozmýšlení se - obdivuhodně obratně - pustil nahoru za ním. Cože to vykřikl? Byl to ženský hlas. Počkej? Shlížel dolů a z pohybu stínu, z chvilkově zahlédnutých křivek v mihotavém světle těch několika ještě nerozbitých lamp viděl, že je to opravdu žena. Rychlost, s jakou jednala, mu vyrazila dech i jakoukoli aktivitu. Čekal na ni, paralyzovaný a bez myšlenek, dokud se nevyšvihla vedle něj. Zadýchaná jen trochu, černé vlasy větrem vehnané do tváře. Oddechovala. Rozhlédla se po světlech. Pak se obrátila k němu, s úsměvem v hlase: 

"Vděčná scéna, viď," zahrnula je oba, most, hloubku i město do jednoho obrazu mávnutím ruky. Hned na to, bez přechodu, vážně až naléhavě: "Vím proč jsi tu, vím, co potřebuješ." Natáhla k němu ruku. "Pojď!"

Zaváhal jen chvíli. Její hlas, její oči, a konečně i jen to, že právě v tuto chvíli stála právě na tomto místě… Přikývl a první se spustil po hrubé hraně dolů.

 

***********

 

Marka Shervina vzbudili před pátou ráno. Měl natvrdo vypnutý mobil, telefon, zvonek i počítač, ale oni bušili obušky do pancéřových dveří rázně a rozhodně. Už chtěl křiknout na (také vypnutý) zabezpečovací systém kódový příkaz, aby vytočil místní policejní stanici, když ale nahlédl do vchodového periskopu, prudce se mu sevřelo břicho a rozlilo se mu v něm horko - policie právě stála za jeho dveřmi. Byla to čistě tělesná reakce, Mark měl před uniformami instinktivní, hlubokou a nevysvětlitelnou hrůzu. Oni se ale přes dveře (i komunikátor byl vypnutý) mnohokrát omlouvali a prosili ho o jakousi neurčitou pomoc. Nezmohl se na žádnou rozumnou odpověď. Poslušně jim ručně otevřel silné servozámky a ještě polonahý a ve zmatku na sebe házel oblečení. I když si uvědomoval, že je to absurdní, měl stejně hlubokou, až tělesnou radost, že ho nezatýkají, neeskortují, nenutí zvedat ruce nad hlavu. S hltavou chutí do sebe cpal v rychlosti jablečný koláč a nabízel ho i strážníkům. Ten s A756 na zašlém a poškrábaném znaku, vyšší a mladší vypadal, že by si i nabídl. Starší s nablýskaným B012 ho předešel:

"Na letišti ve Freatlane na vás čeká letadlo, pane Shervine. Máme prý spěchat."

"Letadlo?"

"Nevíme, o co se jedná. Požádali nás jen, abychom Vás dopravili co nejrychleji a nejšetrněji na letiště."

Před domem stálo jediné policejní auto, žádný rozruch, žádné sirény, světla, zátarasy. Těsně kolem nich procházeli lidé směrem k přístavišti, jehož jeřáby se tyčily v průhledu ulice. Jediný policista v uniformě stál schovaný ve vchodu. Vyšetřovatel se představil jako poručík Kent Griswood. Až na cigaretu, jíž právě mezi tence sevřenými špičkami zažloutlých prstů dokuřoval poslední zbytky filtru, byl Markovi na první pohled sympatický. Vypadal nevyspaný.

 

"Velmi se omlouvám za to neurvalé probuzení, potřebujeme cosi jako - konzultaci."

Byl stručný, jeho kratičké zaváhání před označením Markova úkolu ale přece stačilo v Markovi vyvolat zvědavost. Pěšky museli točitým schodištěm činžovního domu až sedmého nejvyššího patra. Griswood nic dalšího neříkal ani nevysvětloval, jen Markovi ukazoval, kam má jít, a aby šel první. Dveře podkrovního bytu byly otevřené, policejní technik a fotograf už končili svou práci a odcházeli. Oba pozdravili Marka jen neslyšným pohybem rtů a pohledem, který rychle uhnul stranou. I to Mark zaznamenal a přes rameno jednoho z nich nahlédl poprvé dovnitř. Griswood se nenápadně naklonil opřený o otevřené dveře, aby mu viděl do tváře. Mark polknul, dokročil dva kroky přes práh. Poslední kousek jablečného koláče, který ještě cítil na jazyku, získal najednou podivnou pachuť.

 

"Nechtěl jste mi nic říkat, abych byl nepřipravený, viďte, poručíku," řekl, téměř zašeptal přes rameno ke Griswoodovi. Oči přitom nespustil z toho, co viděl. Griswood mlčel.

"Chcete vědět, co vidím?"

"Přesně tak."

"Vidím mrtvolu, poručíku." Griswood chtěl něco říct, ale jen pokývl hlavou. Mark přistoupil blíž. 

"Mohu?"

"Čekali jsme už jenom na vás, hned pak tělo odvezeme."

Velká postel stála pod zkosenou částí místnosti, halogenové lampy umístěné na rampě přímo nad ní mířily na tělo jako filmové reflektory. Krev už se ale neleskla, ostatně přes to všechno jí nebylo mnoho.

"Co čekáte, že uvidím?" Mark si klekl na postel a naklonil se k tělu. Vztáhl k němu ruku, ale zarazil se, když si všiml Griswoodova nedokončeného gesta.

"Třeba to, že se vám, policejnímu veteránovi, dělá špatně?"

"Byla to sebevražda, Shervine!"

"Vidíte, ani na to mě nepotřebujete." Otočil se zpátky k tělu. To, co viděl, se mu nechtělo poskládat dohromady. S námahou se přinutil nemyslet, jen se dívat.

"Podle všeho se zdá, že zemřel šťastný, poručíku."

"Chcete mě uklidňovat? I kdyby to byla pravda - byla to asistovaná sebevražda. A jestli někdo dokáže donutit člověka, aby tohle udělal a ještě se u toho usmíval…" Griswood se odvrátil a vyšel z místnosti. Mark ještě zůstal u mrtvého. Díval se, a pak se modlil, třebaže cítil, že to není zapotřebí.

Kamera stoupá po schodech, obraz je temný, hned zase přesvětlený, pobíhá, chvílemi přeskakuje, jak malý záznamový přístroj nezvládá softwarové machinace prováděné v reálném čase. Ten, kdo kameru nese, se nijak nezajímá o výsledný divácký dojem. Podle vlasů ocitajících se v záběru je kamera umístěná na čelence - podle okolí technici později ze záznamu vyčtou, že je ve výšce sto sedmdesát centimetrů plus mínus dva.

Podle způsobu chůze je to prý žena a má vysoké podpatky. Nikde ale není vidět, jak vysoké. Ve chvílích, kdy se do obrazu dostávají její ruce, se automaticky snižuje kvalita záznamu natolik, že nelze rozeznat detaily. Záznamový software zřejmě reaguje na barvu, kterou má žena na nehtech, prstenech a náramcích, které lze neurčitě rozeznat. Je také zřejmé, že je v černém. U dveří bytu normálně zvoní. Všechny zvuky jsou na záznamu také softwarově slity v jednolitý šum, v němž lze jen vzdáleně rozeznat charakter původních zvuků.

 

Přichází jí otevřít šedovlasá usměvavá ošetřovatelka a vede ji k našemu muži. Třiašedesátiletý Anthony Bishop má rakovinu kostí a je na vozíčku. Podle svých dobře placených lékařů může žít ještě i několik měsíců. Při intenzivní léčbě - ozařování, chemoterapii - možná i půl roku. Tedy spíše přežívat, umírat. Rozhodl se proto zemřít, dokud je při plném vědomí a teď se směje na svou smrt. Přímo do kamery, dokonce ji objímá a líbá. Z řeči zbylo jen ševelivé kolísání monotónního šumu. Anthony ženě ukazuje byt. Výhled na přístav, který se mu viditelně líbí a jehož velká část mu patří. Fotografie své už dlouho mrtvé ženy, svých dětí a vnuků. Sádrovou sošku čínského draka, kterému ve vyceněné tlamě zapaluje třesoucí se rukou vonnou tyčinku. Žena ho za tu ruku bere. Obraz se rozkládá do čtverečků. Pak ruce mizí ze záběru a je vidět, že Anthony pláče. Žena mu bere hlavu do dlaní a mluví na něj, obraz se znovu rozkládá. V té dlouhé chvíli zaposlouchání se zdá být ševelení samo o sobě jakousi hypnotizující, kolébavou řečí, která vtahuje pozornost a unáší ji…

Ošetřovatelka se loučí a odchází. Je zřejmé, že nic neví. Žena zapaluje svíčky po celém bytě, zatahuje těžké závěsy, ukládá Anthonyho na postel, svléká ho, omývá a obléká mu bederní roušku ne nepodobnou Kristově. Zapaluje vonnou směs ve slonovinové misce. Pak se spolu modlí. Do spodní části obrazu přitom naskakují křivky Anthonyho životních funkcí. 

 

Od té chvíle je záznam dětem nepřístupný. Společně s ženou a pod jejím vedením Anthony - podle všeho při plném vědomí - rozřezává své tělo jako zdatný chirurg či řezník. Postupují pomalu, systematicky, pohyby až obřadnými, skalpel pomalu zajíždí do kůže, do masa, krvácení je nepatrné, zastavují ho malým laserem a tampony, vyhýbají se velkým cévám, zavádí podpůrnou infuzi, obnažují orgány a nervová vlákna. Traumatické otoky jsou minimální. Pomalu, s dlouhými pauzami, jakoby snad Anthony prociťoval jejich účinek, zabodávají dlouhé akupunkturní jehly, ofukují rány vonným kouřem, moxují je, krátce nahřívají zabodnuté jehly plamenem lihového kahanu. Postupují krok za krokem, velmi opatrně, vypadá to, že přesně ví, čeho chtějí dosáhnout. Začali od srdce, pak od končetin a teď se znovu vrací k srdci. Nezasáhli zatím žádnou životně důležitou funkci, přímo i z vitálních křivek je vidět pravidelný a klidný tep srdce, Anthony dýchá stále sám, dlouze a hluboce. Jako zrcadlo používá sklo zavěšené kousek nad ním, které je z druhé strany průhledné, takže se v něm žena ani na okamžik neukáže, zato jsou v kameře vidět všechny detaily. Ruce se Anthonymu už netřesou. 

 

A směje se, směje se i na ženu, zdá se, že je v jakési extázi, kterou každý další zákrok stupňuje. Na dlouhé chvíle zavírá oči, pak se ale zase vrací, hledá ženiny oči, ona k němu mluví, chvílemi se o obyčejně dotýká, povzbuzuje ho. Všechno teď už dělá sama, zrychlila, pohyby jsou přesné, úsečné. To poslední však učiní Anthony sám. S mírnýma očima dívajícími se do ženiných a tím i do kamery vytahuje dlouhou stříbrnou jehlu ze srdečního sinusového uzlu. Obnažené srdce se pomalu zastavuje, nefibriluje. Anthony zavírá oči. Poslední výdech odeznívá. A v tu chvíli Anthony ještě jednou na docela kratičkou chvíli otevře oči a podívá se. Záběr dramaticky tmavne, křivky se napřimují. A televize se hlasitě rozšumí, po obrazovce se rozběhnou černobílé čáry. Griswood roztahuje žaluzie.

"Ten druhý, ten na mostě měl, dalo by se říct, štěstí v neštěstí. Nebo se tomu taky říká ironie osudu. Šla vlastně z "práce". Bylo to kousek odsud. Anthony si pronajal byt na nábřeží. Předtím ho nechal nově vymalovat, vybavit nábytkem, také ho zvukově izoloval. Zařídil ho prostě a vkusně. Také nejspíš podle jejích instrukcí.

A potom všechny ty příšerné chirurgické nástroje, sady jehel, skalpelů. A k tomu téměř kompletní supermoderní vybavení jednotky intenzivní péče, které v závěti odkázal místní nemocnici. Špičková diagnostika - její komplexní výstupy tvoří datovou stopu záznamu. Poslední technologie. Ale žádné tišící prostředky, žádná chemie. Když skončila, všechno uklidila, mrtvého zavřela, omyla a oblékla do připraveného, zvlášť pro tuto příležitost ušitého obleku. Disk se záznamem nechala položený na stole.

Proto jsem vás vzal nejdřív k tomu druhému, protože to nebylo plánované. Žádná sterilita jako tam. Musela ho potkat na starém mostu před vlakovým nádražím. Nechal poměrně podrobný poslední dopis, ze kterého je jasné, co, kde, jak a proč chtěl udělat. Vracela se přes nádraží do města a prostě jen uviděla chlapíka, co chce skočit. Pěkná náhoda. Takže neváhala a zachránila ho. Nejspíš na něho křikla něco jako - hej, chlapíku, právě jsem jednoho krásně oddělala, nechceš to zkusit radši taky tak?

A pak ho v jeho vlastním bytě donutila rozřezat se kuchyňským nožem na nudličky... Oznámila to smskou jeho vlastním mobilem jeho bývalé přítelkyni ve 4:15, když se ta vracela z flámu. To už my jsme byli u Anthonyho, protože nechala otevřené dveře a sousedé ho našli…"

"Podepsala nějak tu smsku?"

"L. Velké L s tečkou."

"Už víte, proč jsem vás nechal přivézt?" Umělohmotný šálek s bílou kávou hřál Marka v sevřených dlaních. Pozoroval jak se hladina chvěje jeho vnitřním třesem, ale nijak tomu nebránil, nechal vlny chvění samovolně přicházet a odcházet a ony samy postupně odeznívaly.

"Protože píšu o umírání?"

"Četl jsem vlastně jen pár vašich článků v nedělním čtení Vůbec se mi nelíbily. Ale když jsem tak stál nad Anthonym, vybavil se mi přesně ten pocit, jaký jsem měl z nich… z těch vašich - teorií. Prostě jsem nechápal logiku toho všeho, ale zároveň mi bylo jasné, že tam je, že ji tam někdo může vidět. Tak jsem si řekl…" Odmlčel se. 

"Že by bylo dobré mě rovnou vytáhnout z postele…" Mark se zasmál.

"Možná jste vraha…" Griswood zaváhal, "inspiroval." Mark se zarazil.

"To je silné slovo. Chcete mě obvinit? Píšu o smrti kvůli životu."

"Omlouvám se... Jasně, jasně… Nechci vás obvinit, chci abyste mi pomohl. Podívejte, byl to bláznivý nápad vás vytáhnout z postele rovnou sem. Nebyl v tom žádný jasný záměr, žádná logika. Vlastně k tomu ani nemám žádnou pravomoc. Jen mě napadlo, že nikdo jiný mi neřekne jasně a přímo, o co tu ksakru jde. Každý normální člověk bude vidět prostě vraždu. Jako já. Pro mě je smrt jako smrt. Má jasnou váhu, jasné místo, je prostě špatná. Nedokážu o ní přemýšlet jinak. Po pravdě mám někdy pocit, že o ní nedokážu přemýšlet vůbec… Vy ale…"

"Chcete po mě, abych se za vás vžil do role vraha?"

"Kdyby to byl vrah, bylo by to jednoduché. Znám vrahy a znám jejich svět, jejich myšlení. Tohle je jiný svět a já ho neznám." Griswood si pomalu balil další cigaretu. Mark odmítl.

"Vy tenhle svět znáte, tyhle lidi. Každý den potkáváte ty, kteří chtějí umřít, kteří umírají - tak jako on." Griswood se na dlouho odmlčel.

"Griswoode? Kente? Můžu vám říkat Kente? Vy se bojíte?" Griswood zvedl hlavu a nechápavě se na Marka zahleděl.

"Jasně, Kente, ahoj Marku…" Jen si krátce stiskli ruce. "Cože? Bojím? Bojím čeho? Proč? Proč bych se bál?" Přešel tam a zpátky, posadil se a zase vstal. "Já chci jenom… Chci jenom vědět, co to sakra je? Co to k čertu znamená? Dobrá, už jsme si zvykli na euthanazii - že se vrahové tváří jako dobrodinci a jejich oběti nám píší reversy. Ale co je tohle? Masochismus dovedený do konce? Satanismus? Nový umělecký směr, death-body-art? Nebo nová televizní show?"

"Ne, tohle je jen pravda."

"Jen co?" Griswood se zastavil, ruce připravené k jakémusi gestu mu spadly a udeřily o desku stolu.

"Jen pravda. Tělo je jen nástroj, řekněme - nástroj spásy. Jsem už teď přesvědčený, že to, co jsme viděli, byl sice drastický, protože technologický, ale jinak regulérní způsob, jak využít zbývající energii umírajícího těla a katapultovat duši na druhou stranu co nejefektivněji."

"Proboha! Přesně tyhle kecy jsem si nedokázal představit. Jak si to mám přebrat coby obyčejnej polda, Marku? Uvědomuje si vůbec ta ženská, že vraždí?"

"Uvědomuješ si, Kente, že také zemřeš? Nepodceňuj ji, ona vidí i to, co my nevidíme nebo vidět nechceme. Všichni jsme věřící, ale ve skutečnosti nikdo nevěří. Nikdo nevěří že smrtí jen přecházíme na jiné místo. Jednáme tak, jako by tento přechod byl sám o sobě zločinem - zlobíme se na naše mrtvé, voláme je zpátky, obviňujeme je i sebe... A tak zatímco je to filozofický a metafyzický problém, ty ode mě chceš jen něco, co ti pomůže ji chytit."

"Tak nějak naivně jsem si to představoval, Marku."

 

"Jak myslíš, Kente. Takže, řekl bych, že má Lunu ve štíru a něco hezkého v osmém domě, v minulém životě byla kněžkou nebo knězem účastnícím se lidských obětí. Také sama byla - ne jednou - obětí... Dobrá, zpátky na zem. Nejdřív, co je jisté: má západní lékařské vzdělání, za sebou má chirurgickou či patologickou praxi, ne příliš dlouhou. Toto nedělala poprvé ani naposled.

A teď už jen domněnky: Ve svých školních pracích se zabývala smrtí, něco jako detailní průběh fyziologických dějů při umírání. Zná východní učení o lidských energetických drahách, meridiánech, čakrách, třech ohních a tak podobně. Aktivně praktikuje nějakou tantrickou techniku či techniky, spíš ale něco dostředivého - tai chi například. A nakonec pocity: Je velmi vášnivá a velmi krásná. Krutá a něžná. Má velmi silnou auru. Čistou, ale v jakémsi negativním smyslu - tohle neumím popsat lépe. Dřív byla často nebo těžce nemocná, teď už je delší dobu zdravá. Má za sebou nějakou významnější sadomasochistickou zkušenost nebo zkušenosti. Její rodiče nebo větší část její rodiny jsou mrtví, nejspíš byla nejednou při tom. Nemá stálého partnera ani děti. Pokud nějaké dítě měla, zemřelo v mladém věku, do jednoho roku. Viděla umírat mnoho lidí. Možná také některého ze svých partnerů, kterých neměla víc než pět. Někdo z nich mohl být tím prvním, kterého odvedla na druhou stranu. Potom si změnila jméno, přestěhovala se co nejdál. Ano, používá pseudonym. Je vegetariánka, nepije alkohol, nekouří, drogy brala kdysi, teď vůbec, nikdy ale ne pravidelně. Nemá žádné přátele. Ale stýká se s lidmi. Možná je učí. Je charismatická, ale nedá se to snášet dlouho, takže vede možná nějaké jednorázové nebo krátkodobé kurzy. Má ráda vodu, noc, neostrá jídla, psy a děti, ke kterým se ale neodváží přiblížit. Nemá ráda zimu, kočky, sebejisté lidi. Stačí?"

 

"To myslíš vážně?"

"Myslel jsi ty vážně to, že jsi mě přizval? Nebo jsi chtěl rovnou jméno?"

Místo hotelu našel Kent Markovi malý byt, z něhož bylo přes část starého města vidět moře i s přístavem, a dohodl se s ním, že mu bude nějaký čas při vyšetřování asistovat. Mark souhlasil. Byt i výhled se mu líbil a on si už druhý den uvědomil, že ho zpátky nic netáhne. Naopak, že se tu cítí volněji, že ho přitahuje moře a jeho otevřenost, že se mu líbí, jak lodě připlouvají odnikud a nikam zas odplouvají. A zároveň se mu líbila a připadala mu hravá myšlenka tu zničehonic zůstat - poslechnout ten bláznivý hlas uvnitř a změnit život nebo aspoň jeho místo. Přeměnit leknutí středečního rána v něco nového, dobrého. Vlastně už dlouho nenapsal nic skutečně nového, opravdového, přednášel pořád ty samé pravdy jako před pěti lety… A tohle…

 

Dva dny si pouštěl záznam Anthonyho smrti stále dokola. Týden strávil v knihovnách a po konzultacích s odborníky - chirurgy, neurology, patology. Většina rozhovorů nikam nevedla, protože nemohl říct vše a už vůbec ne ukázat záznam. Narážel jen na údiv a zděšení. O něco lépe pochodil u ájurvédického lékaře, který dlouho přikyvoval Markovým "a co kdyby", ale i ten se nakonec poněkud vyděsil. Měl Marka za zvrhlého netvora, který chce vraždit, aby se to jeho obětem ještě líbilo. Mark si sám pro sebe překvapivě uvědomil, že ani ten skutečně nevěří. Byl to stejně tak technolog jako ostatní lékaři, jen pracoval na základě jiných manuálů. Mark tedy zkusil několik duchovních mistrů, ale ti - pokud to nebyli na první pohled podvodníci (hle, jak dobrý test!) - se naopak vyděsili použité technologie.

 

Nejvíc se ho překvapil kulhavý, šilhavý zřízence na onkologickém oddělení - jen tak mezi řečí prohodil, že už mnohokrát viděl, jak se vrcholek srdce člověka v okamžiku smrti rozzáří. I tak měl však Mark pocit, že se něčemu přiblížil. A překvapeně přitom pozoroval sám sebe, jak se těší, až si večer pustí záznam znovu. 

 

A pozoroval pak sám sebe pozorně celou dobu při sledování - jak se pohodlně usazuje do jogínského lotosu před obrazovku. Jak překvapivě právě v tu chvíli přichází modlitba s díky za celý den. Jak jeho tělo samo pomalu a volně dýchá celou dobu spolu s Anthonym. Jak se zavřenýma očima a lehce se kolébaje naslouchá konejšivému ševelení ženiny řeči. Jak si sám pro sebe opakuje nazpaměť známý postup kroků. Jak přikyvuje, když další jehla nachází svůj cíl a Anthony měkce přivírá oči. I jak nakonec pláče, opravdu pláče, když svraštělé prsty pokryté jaterními skvrnami nekonečně jemně vytahují poslední jehlu a usmívající se oči hledí přímo na něj… Disk skončil a hned naskočil televizní program. Tři mrtví při přestřelce v západní části… nepřirozeně vyvrácené ruce a nohy ve velké kaluži krve přes celou ultraplochou obrazovku Thomson.

Vyšetřování se rozprsklo do mnoha neurčitých a váhavých směrů. Především proto, že Anthonyho ve městě vlivní příbuzní se cítili poskvrněni tím, co jim jejich otec, děd a strýc provedl. Nestáli o sebemenší publicitu, chtěli jen rychle zapomenout. Žena, která to udělala, je nezajímala - udělala to přece za Anthonyho peníze a na jeho přání. Anthony zanechal dokonce revers, ve kterém bere všechnu zodpovědnost na sebe. Právně samozřejmě neplatný, ale… Ani Kentovi nadřízení nechtěli těsně před ročním hodnocením policejních okrsků žádný nestandardní případ, který by hrozil zůstat otevřený či dokonce stát se skandálem. Navíc se ukázalo, že žena ve skutečnosti neprovedla jediný zákrok, který by mohl být příčinou Anthonyho smrti. Krom toho, že každý ze zákroků byl tak bolestivý, že by mohl dlouhodobou nemocí oslabenému organismu způsobit smrtelné trauma. Takže zůstalo u rutinního prověřování stop. Lékařky, ošetřovatelky, záznamový software kamery...

 

"Musela se to učit, Kente. Musela to už dělat víckrát. Třikrát, pětkrát. Napadlo mě dokonce, že ten záznam, který nám nechala, je něco jako "výsledek mého výzkumu"."

"To je možné. Marku. Jak hledá klienty?"

"Jak našla Anthonyho? Nevíme. Lidé dnes nechtějí umírat v nemocnicích, opuštění. Chtějí umírat doma. Najímají si ošetřovatelky. Víš kolik jsem našel takových inzerátů? Kolik takových internetových stránek? A uzavřených konferencí? Pořád si myslíte, že musela Anthonyho znát z dřívějška a oháníte se tím, že Bishopovi nespolupracují. Ale ona mohla být odkudkoli. Dokud nezahájíte celostátní vyšetřování…"

"Nejsme v tomhle případě placení za spěch a velká gesta, Marku, ale za citlivou a trpělivou práci. Speciálně ty jako mediální hvězda by ses do toho neměl moc zaplétat."

"No jo, vlastně. Proč to vůbec říkám. Mám se tu dobře. A…"

"A?"

"Já nechci, abyste ji chytili, Kente. Chci ji jenom najít." Nenašlo se ale nic, dala o sobě vědět sama.

"Marku, udělala to znovu!" Kent byl na obrazovce rozježený, s kruhy pod očima. I jeho vzbudili uprostřed noci. Pozdravil se s Markem a odběhl se obléknout, pokřikoval na mikrofon z dálky.

"V Riverstone. Nějaký Jeffrey Fills. Tentokrát zřejmě hodně narychlo. Umírající prosil příbuzné, aby ji zavolali. Nechtěli, ale nakonec to udělali. Pak ale zpanikařili, dokonce se ji pokusili napadnout. Podařilo se jim zavolali policii, ale ona je držela v šachu jejich vlastní zbraní a pokračovala do poslední chvíle, utekla až slyšela kvílet brzdy před domem. Právě ji honí."

"Jak ses o tom dozvěděl?"

"Rozhodil jsem sítě na okrscích, kdyby se dělo něco podivného. Můžeme se podívat i na místo činu, piš si přístupový kód." Přes Internet se Mark napojil na interní kódovaný okruh policejního týmu v Riverstone.

"Tak už jsi tam? Co děláš?" V druhém okně na Markově monitoru se Kent už stačil učesat a uvařit si kávu. Dobrý nápad,

 

Mark pustil svůj kávovar ikonkou přímo z plochy.

"Už už, musel jsem si stáhnout nový kodek, jinak že prý nic neuvidím."

"Ještěže na tyhle věci mám kluka. Připadám si před ním jako idiot. Jednou se z tý techniky posereme!" Nebyl to jen nový kodek, ale celý přehrávač, Markovi chvíli trvalo, než se zorientoval v novém softwaru.

 

V pokoji bylo chladno, zabalil se do deky a přitáhl si ke stolu místo židle velké křeslo a schoulil se do něj. Ještěže laserová myš fungovala i na jeho nahém koleně schovaném pod dekou. Studila. Pochopil, že policisté mají na místě dva operátory s kamerami a osm vzájemně propojitelných digitálních audiokanálů. Všichni pak mají přístup na společný okruh spojený s centrálním dispečinkem. Na první pohled to vypadalo na slušný zmatek. Na druhý na ještě větší. Jedna kamera zabírala jen statickou rozmazanou šmouhu. Na společném kanále byl nerozluštitelný chaos hlasů. Mark pochopil, že používají simultánně VKV vysílačky a digitální spojení. Zkusil se napojit přímo na operátora druhé kamery.

 

"Dobrý večer, tady Mark Shervin, asistent poručíka Griswooda, slyšíte mě?"

"Slyšíme tady úplně každýho… promiňte, dobrý večer, tady asistent očko Marvin. Představujte se prosím při každém vstupu. Pokud budete chtít, abych vám dělal očko, pane Shervine, spojte se prosím s kapitánem Quillem, aby vás autorizoval." Do spojení jim vstoupil další hlas. V té spleti Mark vůbec nepoznal Kenta. Pochopil, že je to on, až z okna, ve kterém viděl Kenta mluvit synchronně s hlasem.

"Marvine, slyšíš mě?"

"Ano pane, koho slyším?"

"Sakra, Griswood, poručík Griswood ze Seatlu, Quill mě vytáh z postele, že se ti prý můžeme dívat přes rameno. Mohl bych Shervina auto… no, oprávnit já?"

"Tady kapitán Quill, slyším vás všechny a taky v tom mám pěknej zmatek. Zkurvený mašiny! Vy jste ten Mark Shervin, ten Mark z novin? Co to tam chroupá? Marvine!"

"Promiňte kapitáne, jím jablko. Dovoluji si upozornit, že všechno jde na záznam." Markovi se konečně podařilo najít to správné menu a odchytit jednotlivé kanály a rozdělit je na výstupu každý do jiné z reprobeden zvukové aparatury.

"Ano, jsem to já, kapitáne Quile, rád bych se podíval na toho mrtvého." Zapojil se zpátky.

"No hlavně, že vám chutná, Marve. Není mrtvý, Shervine, podařilo se jim ho rozdýchat. Ale je příšerně zřízený, je to hrozný pohled. Právě ho odvážejí."

"Proboha…" V Markovi zatrnulo. Znovu ten svíravý pocit v břiše. "Můžu ho vidět? Marvine, prosím."

 

Obraz zmateně pobíhal, jak zmateně pobíhal Marvin s kamerou na čele. Mezi červenými vestami záchranářů, modrými majáčky a silnými bodovými reflektory zahlédl Mark cosi zmítajícího se. Muže na nosítkách. "Marvine, ty nosítka!" Za okamžik spatřil i obličej příšerně zkřivený bolestí. Roztřásly se mu ruce. V kuchyni zapískal kávovar s připravenou kávou.

"Blíž Marvine, blíž! Řekni jim, že máš na drátě doktora, kterej to už viděl… Marvine, zeptej se jich, jestli měl v srdci jehlu?" Zmatek narůstal. Za sebou slyšel Mark Quillův hlas a nějaký srdceryvný vysoký hlas přecházející chvílemi v jekot. Vlevo na sebe pokřikovali záchranáři s Marvinem, obě strany naštvané, že jim někdo mluví do práce. Z dálky další policejní sirény.

 

"Jo, slyším, že ji vytáhli. Marvine, zeptej se jich, jestli vytáhli i ty ostatní jehly?" Slyšel doktorovo odseknutí:

"Vytáhli jsme všechny ty posraný jehly!" Muž se na nosítkách vzepjal a s uši drásajícím chroptěním, začal kolem sebe mávat rukama. Snažili se ho chytit a přikurtovat. Zezadu opět někdo zaječel, až se Mark leknul. Houkl na Marvina:

"Tady Shervin, Marvine. Nastup s nima do tý zatracený sanitky!" Marvin protestoval, protestovali i záchranáři. Mark se musel dovolat Quilla, pak Kenta, Kent znovu Quilla, Quill záchranářů, kteří ale nebyli na stejném VKV kanále. Všichni kleli. Marvin naskakoval téměř už do jedoucího vozu.

 

"Díky, Marvine, díky! Nemáš tam nějakej externí reprák, abych s nima mohl mluvit přímo?"

"Jo, je tu… sakra, je to nová mašina, zasraný ikony, jsou úplně jiný než v pět dvojce… už… přidám hlasitost."

"Doktore, jmenuju se Shervin a viděl jsem záznam jedné takové vraždy, studoval jsem ho, hodně o tom vím. Teď tam máte silnou arytmii, viďte, pořád na hranici fibrilace."

"Vždyť to slyšíte!"

"Slyším všechno, ale ne to, co chci. Mohl bys, Marvine, prosím ztišit ty ostatní hlasy?" Do kanálu se vevalil chaos dalších zvuků. 

"Promiňte, to je kapitán Quill, nemůžu ho vypnout a všechno to jde teď z jeho kanálu, měl by si je vypnout on." Marvin byl ze svého stroje i z celé té šlamastyky, do které se dostal, slyšitelně nešťastný. V tom naskočil obraz druhé kamery i se zvukem:

"…kurva, přetížená linka, shazuje mi to soft…" Znovu výpadek a: 

"…běží dolů k řece… prdele, k mostu, k mostu! Nemůžu ten posranej záznam ukládat, ukládejte to někdo! Máte to?" Obraz se chvílemi zastavoval, pohyboval se trhaně. Mark si ho přesunul na druhý monitor. Kdo ho asi tak může uložit? Někde tady byla taková šikovná utilitka… Tady! Několikrát se překliknul, než se mu podařilo spustit grabování obrazu v okně. Muž v sanitce stále chroptěl. Bude mít dost místa na discích?

"Doktore, doktore, vy jste z něj vytáhli všechny jehly, viďte?" Znovu se snažil dovolat záchranáře.

"Samozřejmě, že vytáhli." Ve druhém okně rozeznal Mark rovné linie mostu a lesk světel ve vodní hladině. Most byl podobný tomu z železničního nádraží. Násilím dělil svoji pozornost.

"Píchli jste mu sedativa a on je přesto pořád při vědomí, ano?" Chvíli měl dojem, že i na počítačovém obrazu vidí mužovu roztrhanou auru.

"Ano a co má být? Proč se nám do toho pletete?" Řval doktor přímo do kamery. Chudák Marvin.

"Každopádně zůstat při vědomí po takovéhle dávce, je přinejmenším zvláštní, nemyslíte doktore? Když mu vrátíte tu jehlu, co měl v solar plexu, zklidní a arytmie se zlepší!"

"Co je to za nesmysl?"

"Najděte ten vpich a zapíchněte tam ucpanou jehlu! Ksakru, Marvine, dívej se, prosím! Doktore, udělejte, co vám říkám! Bude to mít rychlý efekt. Jestli ne, tak mě nemusíte dál poslouchat. Marvine, prosím!" Kamera se stále otáčela od chroptícího muže.

"Dělá se mi zle, jedou moc rychle."

"Vydrž, Marvine, tomu chlapíkovi taky není nejlíp." Tělem teď probíhaly silné křeče, muž házel hlavou se strany na stranu. Lékař mu držel kyslíkovou masku na tváři s vypětím všech sil.

"Zabije ho to vypětí! Udělejte to!" Druhému lékaři se podařilo rozsypat po podlaze ampule kalcia, dohadoval se, čím má jehlu ucpat. Auto s druhou kamerou zastavilo.

"Je na mostě! Z druhé strany už jedou! Zátaras! Všichni ven!" Doktor ucpal jehlu tím, že ji zapíchl do ohryzku Marvinova jablka. Potom ji vpíchnul do drobné tečky, kterou našel na mužově solar plexu. Křeče opravdu během několika okamžiků zmírnily. Mužova aura se zachytila pomocné ruky.

"Výborně! A teď druhou do kořene nosu." Nařizoval Mark.

"Tam ale žádná nebyla."

"Ještě pořád je při vědomí a kolísá mu tlak nebo ne? Řeknu vám kam přesně… Za jak dlouho budeme v nemocnici?" Druhá kamera přibíhala k mostu, před ní běželi dva policisté se svítivými nápisy na zádech a dlouhými zbraněmi. Mark těkal očima z jednoho okna na druhé.

"Za dvě minuty."

"OK, dvě minuty. Výš! Výš ji zabodněte, do prohlubně těch vrásek. Opatrně. Marvine, můžeš se k němu naklonit, kde máš ten reproduktor?"

"Mám ho na ruce, na náramku." Teď Mark něco zahlédl. Obrys pohybující se postavy v míhání záběru. Z pravého reproduktoru se ozval výstřel. Postava vyskočila na okraj železného mostu, na okamžik otočila tvář k pronásledovatelům. Další výstřel.

 

"Nestřílejte!" Křičel někdo blízko druhé kamery, která se po tom někom ohlédla, postava na chvíli zmizela ze záběru. Kamera se zastavila, snažila se postavu znovu najít a přiblížit zoomem. Třetí výstřel a ostrý překvapivý zvuk, jak kulka zasáhla kovovou konstrukci. Žena kličkuje a shýbá se mezi nosníky.

"Marvine, to je vynikající, tak mu ten reprák přitiskni k uchu."

"Ale to vás nebudu slyšet, vyhodil jsem vás jen na externí výstup, musel bych to nějak přepnout, abych to slyšel zároveň." Žena zmizela za pilířem, ale na druhé straně už se neobjevila. Kamera se rozhlédla a rozběhla se znovu k mostu. Ten ale už byl prázdný.

"Ne, nepřepínej, Marvine, stačí deset sekund. Jeffrey…"

"Kente? Co se děje teď?"

"No to je dost, že jsi zpátky, Quill se omylem odpojil a nemohl se zpátky na Marvina v sanitce napíchnout a já se tě taky nemoh dovolat. Byl naštvanej, žes mu odvolal očko z akce. Má vůbec špatnej den s těma všema chytrejma mašinama na hovno. Že ten chlapík umřel při převozu, jsme se dozvěděli z dispečinku záchranky. Co se tam stalo, viděls to?"

"Marvinovi vytuhla kamera, a než to dal dohromady, byl chlapík už po smrti. Nemá to ani na záznamu. Podle doktora to ale bylo docela jasný, nepřežil by ani zázrakem. Co ona, našli ji?"

"Přes noc odpouští přehradu, jsou tam obrovský proudy, můžou ji hledat klidně až v Karibiku."

"No to je prima. Sakra… Nasypu si do whisky pár prášků a půjdu spát. Díky za prima jízdu, Kente."

"Mám ti zavolat, kdyby ji našli?"

"Ne, budu v bezvědomí, pozdravuj Quilla."

Otevřel okno a nadechl se nočního vzduchu. Namíchal si mrkvovou šťávu s whisky a díval se na moře a na nebe a na nebe města a na nebe moře se světly lodí tak daleko u obzoru, že se zdály za okamžik vstoupit mezi bledé, sotva znatelné hvězdy.

Pustil si Mozartovo Requiem, zavřel oči a chvíli dirigoval. Počítač zapípal. Cože? Nedostatek místa na disku? Nevypnul snímání obrazu a až teď se zaplnily všechny povolené disky.

 

Vrátil záznam a našel místo na mostě.

Tady běží, ale není vidět víc než stín, první výstřel. Chvatně vyskočila nahoru, a pak… zvětšit, ještě zvětšit…

Ne, noc, špatné světlo, vzdálenost, rozlišovací schopnost kamery, která byla v pohybu - z ženiny tváře je i přes maximální přiblížení na záznamu jen rozmazaná šmouha přes celou obrazovku.

 

Mark nechal běžet záznam dál, aby vyhledal konec a odstřihl naprázdno běžící část, která zahltila paměti. Obraz přeskočil do menšího zvětšení, přesto zůstal přes celý monitor. Chvíli strnul s jakousi šmouhou, pak se zase rozběhl, šmouha poskočila a zmizela. Ne, to nebyla šmouha!

Mark záznam vrátil a pustil to místo znovu, zpomaleně. Běží, výstřel, vyskakuje nahoru, ohlíží se, výstřel, nestřílejte, kamera se dává do pohybu, jak se ohlíží… Co to je? Místo, kde stojí žena, se dostalo na samotný okraj záběru, druhé mihnutí je už téměř za okrajem monitoru. Odlesk vody, lesk v čočce?

Mark vrací záběry po oknech. Mozart hraje šílenou Dies Irae. To jsou přece ruce! Něco tam dělala!

Ještě jednou se podíváme. Tak… tak… Mark bezděky zkusil pohnout rukama ve stejném rytmu. Levá, pravá. Něco si podává? Ale to přece…

 

A pak mu to došlo. Mikrovlákno! Na záznamu s Anthonym leží malá krabička s velkým držadlem celou dobu na stolku mezi nástroji. Kent říkal, že měla k dispozici nejmodernější vybavení. Nesmírně tenké a přitom superpevné vlákno je kosmickou technologií používanou v lékařství teprve nedlouho. Řeže se jím jako strunou a je ostřejší, než nejostřejší skalpel. Namotané ve speciální krabičce s ergonomickým držátkem po tisíci metrech, tenké tak, že je třeba s ním zacházet velmi opatrně, protože už při malém tlaku řeže kůži. Aby bylo možné s ním manipulovat je uchyceno v ocelovém oku, kterým se vytahuje a pomocí něhož se instaluje do řezacích nástrojů.

Ano - teď si rychle podá oko z krabičky okolo nosníku, teď chytí oko na druhé straně druhou rukou. To jsou ta dvě mihnutí. Pak běží dál a vlákno odvíjí za sebou. A až za polovinou mostu skočí, držíc oko i krabičku. Vlákno má minimální tření, je tak tenké, že ho nikdo nezahlédne, a tak pevné, že ji udrží v proudu, který ji neodnese dál, než… naopak ji přitáhne…

 

To už na sebe Mark házel oblečení, baterku, kávu z kávovaru do termosky, deku do tašky, mapu, zatraceně, mapu! Zběsile přehazoval cédéčka, než našel to správné a vytiskl list s Riverstone a okolím. Není to zas tak daleko. Možná nežije kdekoli. 

Terénní Toyota letěla jako vítr. Když ji hnal po dálnici, litoval, že nemá sportovnější vůz. Ještě před Riverstone byl ale rád, před modrými majáčky sjel ze silnice a k řece doskákal bez světel po stráni mezi křovisky. Jen nezapadnout! Most už viděl před sebou. Zhasl motor, vystoupil. Hodina dvacet, co skočila.

Řeka hučela až zlobně, šplouchala o břehy. Opravdu silný proud. Slyšel helikoptéru a její zvuk se ani nepřibližoval ani nevzdaloval. Na druhém břehu stály policejní vozy. Hledají ji tam, uvědomil si. Skočila až za polovinou mostu a oni se řídí podle proudů. Jen jestli lanko udržela. Ocelové očko je dost malé, snadno jí mohlo vyklouznout z prokřehlých prstů.

 

Prodíral se k vodě. Tuto část břehu tvořil les a křoviska. Narazil na stezku. Vysvitl měsíc a chvíli ho vedl. Nebylo nijak chladno, ale on byl dobře oblečený a suchý. Rybářská místa byla zaplavená vzedmutou vodou. Dalších pět minut. Upoutal ho stín nad hladinou. Běžel. Břeh se prudce zvedal, hned několik vyvrácených stromů zaklíněných do sebe trčelo v prudkém proudu, na nich hromada zachycených větví, špíny.

Bahno podemletého břehu, temná hučící voda na silných kmenech. Nemohl se dostat blíž. Pak uklouzl, řítil se k hladině zuřivě vzedmuté kolem překážky. Zachvátila ho panická hrůza z představy drtivého proudu stahujícího ho pod kluzké kmeny. Celým tělem se přitiskl k mokré zemi, hrabal kolem sebe rukama.

Namočil si nakonec jen levou botu. Oddechoval. Škrábal se zpátky po loktech a kolenou. Ale to mokro tu není od něj. Někdo se tu ale o totéž pokoušel před ním. Rozrytá zem, zválená tráva, čerstvě polámané větve. A tady? Odvážil se posvítit si zacloněnou baterkou. Krev? Rozhlédl se a první, co uviděl byl stín zborceného plotu a plechové budovy za ním.

Ležela schoulená v hromadě olejem páchnoucích hadrů ve staré plechové boudě pro dělníky. Třásla se. Slyšitelně cvakala zuby. Na sobě pořád mokré šaty, celá od krve z pořezaných rukou.

"Odvezu tě, pojď." Nedokázala sama vstát, ale ani se nebránila. S námahou jí svlékl mokré věci, v tašce měl jen tepláky a svůj starý svetr, ostatní nechal v autě. Pod rukama byla ledová a drobná. Nepřestávala se třást. Nesla se lehce, mokré šaty vzal s sebou. V autě ji zabalil do všech dek. Přidržoval jí šálek s kávou, ale třásla se tak, že nevěděl, jestli vůbec něco vypila nebo vše vyteklo mimo.

"Za chvíli budeme doma." Pustil topení na plno. Něco se snažila říct.

"Jeff…"

"Co?"

"Jeff… Jeffrey…"

"Jeffry? Jeffry zemřel."

"Jak?"

"Řekl jsem mu, že už může jít." Vydechla úlevou. Mark šlápl na plyn.

Nevěděl, co má dělat. S ní a vůbec. Špinavý vůz se sedadly od krve a bláta zaparkoval až za popelnice pod starý akát a proplížil se s ní v náručí zadním vchodem. Vykoupal ji, aby ji zahřál, nalil do ní velkého panáka whisky, vyčistil jí řezné rány na rukou, obvázal je, ovinul ji do dek a odnesl ji na gauč. Celou dobu jí padala hlava, několikrát se pokoušela něco říct, ale vzdala to. Usnula či snad padla do bezvědomí okamžitě. 

Znovu si pustil Requiem. Docela tiše. Nalil si čistou whisky s ledem a posadil se s ní do křesla. Byl nekonečně unavený, ale nechtělo se mu spát. Něco se dělo. Ne venku - uvnitř, v něm, někde hluboko pod vrstvou logického uvažování. On se ale snažil ještě přemýšlet logicky. Zběsile pobíhající myšlenky.

Kolik má času?

Jak dlouho bude policie hledat na špatném břehu a dole po proudu?

Brzy najdou stopy jeho Toyoty, krev v boudě.

Možná najdou mikrovlákno.

Doktor ze sanitky bude jistě vyprávět.

Vědí, že sledoval celou akci a kapitán Quill na něj bude mít spadeno…

 

Na okamžik usnul, vyděšené myšlenky umořily samy sebe a pozornost se na krátko rozostřila. Cuknul sebou, rozlil whisky. Led ve sklenici zacinkal. Co to bylo? Něco se - stalo, něco se - zlomilo. Tam uvnitř. Tam, co se mu tehdy zadíval šilhavý zřízenec a pokýval si pro sebe hlavou. Tam, co se umírajícím rozzáří vrcholek srdce. Tam, co zamilovaným rudne kůže. Zvedl hlavu. A věděl!

 

Vstal. Třásl se a srdce mu divoce bušilo. Musel jít k oknu, otevřít ho a vyklonit se ven. Proboha! Ty blázne! Ty blázne! Od začátku to tu bylo, od začátku jsi to věděl! Tvoje srdce to vědělo. Od začátku jsi souhlasil s tím, co dělá, hájil jsi ji. Fascinovala tě! Kde byly všechny tvoje hlubokomyslné články a teorie o smrti proti její tak hmatatelné, tak děsivě skutečné, opravdové, obrovské hloubce! Všechny tvoje konstrukce proti jejímu...

 

Už ve chvíli, kdy jsi spatřil toho prvního mrtvého, ti bylo jasné, že bez ní neuděláš ani krok dál, bez ní budeš prázdný jako dosud. Už v té chvíli, kdy jsi ucítil v rukou závan šťastně odcházející duše…

Marku Shervine! Ty tu ženu miluješ! Ty sis ji přál! Tys ji chtěl! A teď je tady… Teď je tady…

 

Zavřel okno, dopil, Mozart dohrál. Dlouho se na ni díval. Spala neklidně, víčka se jí chvěla, v dlouhých vlnách se vracel třes. Nastavil budík, zhasl světla a lehl si k ní. Objal ji a dýchal do podbřišku, aby zvýšil svoji teplotu. Do rána máme čas. A zítra… ale to už je jiný příběh.