Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMatt - Matka
Autor
DT
Pokus - omyl. Asi ano. Vsuvka do něčeho delšího. Smilujte se nebo mě ukamenujte, je mi to jedno. :)
Při odemykání dveří zaslechl dva dospělé hlasy, jak se uvnitř hádají. Podobně tomu bylo skoro celý týden, co se Michal vracel ze školy.
Navštěvoval sedmou třídu na základní škole. Byl pátek, jednadvacátého prosince a ve škole se pořádala předvánoční besídka. Michal spolu s ostatními spolužáky seděl za dlouhým stolem, který zdobil sváteční ubrus, jmelí a košíky naplněné cukrovím a jinými dobrotami. Někteří žáci mezi sebou vedli horlivou diskuzi, někteří se dívali na puštěný film – Medvídek Pů. Zasedací místnost ovládla vůně vanilkových rohlíčků a uvolněná atmosféra, kterou tvořili mladí žáci.
Michal seděl na konci stolu, mezi prsty žmoulal ubrus. Občas zvedl zrak od stolu a zadíval se na plátno s filmem. Scénka s tygrem, jak skáče po ocásku za běžícím méďou děti rozesmála. Michal se však pouze pousmál.
Učitelka procházela kolem žáků a měla radost, že jsou děti plné života. Malé obavy jí dělal Michal. Když uviděla, jak tam sedí sám a netváří se moc spokojeně, zašla za ním.
„Proč tu sedíš tak osamělý, Míšo? V pondělí budou Vánoce, nemáš radost? Určitě dostaneš od ježíška, to, co si nejvíc přeješ.“ Usmála se a podala mu jeden vanilkový rohlíček. „No tak, vezmi si, upekla jsem ho sama. Nebo ti snad nechutná?“
Neodmítnul. Chutnal skvěle. Přitáhnul si k sobě celou mísu. Usmál se.
„Nesněz to všechno sám. Nech nám také,“ řekl Pavel. „Hele, to je Michal. Proč se nepřipojíš k nám? Právě se bavíme o tom, co dostaneme pod stromeček.“
Michal se kysele ušklíbnul. Pokrčil rameny.
Když vystoupil z autobusu, na zasněženém kopci zpozoroval pár dětí na sáňkách či na pekáči. Nechyběli ani rodiče. Otec s matkou. V jeho očích se rozhořely malé plamínky. Rychle přijít domů, najíst se a hurá na kopec. Rozeběhl se. Třeba půjde mamka s ním. Oddychne si od těch starostí... Zastavil se přede dveřmi.
Prošel mezi nimi. Podíval se na maminku. Pozdravil jenom ji. Vzápětí za sebou zavřel dveře do pokojíčku. Sednul si na koberec k topení. Přisunul si kolena k bradě. Žádné sáňkování nebude. Všechnu radost mu dokáže sebrat hádka. Takhle to bude pokračovat do večera. Kdy se otec sebere a odejde do hospody.
Už to je skoro měsíc, co ho propustili ze zaměstnání. Svou práci nejspíš neodváděl slušně a tak ho vyměnili za lepšího dělníka. Hodně k tomu přispěla i otcova cholerická povaha. Stačí jedna nepozornost a je zle. Michal se o tom přesvědčil kdysi dosytosti. Tenhle měsíc je to ovšem o dva stupně horší. Očividně otec celou situaci nezvládá a tím pádem se dokáže ocitnout ve stavu nepříčetnosti.
Jeho matka byla pravý opak. S ničím si nikdy hlavu moc nelámala. Věřila v lepší zítřek a kolikrát to manželovi řekla, on se na ní jenom nechápavě podíval. Když na ní několikrát dokázal vztáhnout ruku, začala si dávat pozor na pusu a raději se z jeho dohledu vzdálila.
V létě brávala Michala na procházky. Sotva přišel ze školy, najedl se. Tehdy ještě pořádně netušil, co se vlastně děje. Užíval si momenty s mamkou na nedaleké rozkvetlé louce. Sluníčko svítilo a prohřívalo vzduch. Tenkrát to na jejím těle uviděl poprvé. Ukázal na velkou modřinu a zeptal se.
Když se stal svědkem hádky, ve které padla i facka, objal mamku a rozplakal se. Otec se otočil a odešel do kuchyně. Za chvilku se vrátil a oba dva obejmul. Ženu políbil na čele a Michala pohladil po vlasech. Už se to nebude nikdy opakovat, slibuju. Usmál se a ztratil se v garáži, kde opravoval auto. Často s ním odvážel Michala do školy. Michal se podíval na mamku. „Tatínek je nemocný?“
Teď je všechno jiné. Zdálo se mu to horší a horší. Otec auto musel prodat, aby splatil část dluhů. Jenže, jak měl splatit zbytek, když přišel o práci a maminka jako pracovnice na poště za přepážkou to těžko všechno splatí. Nejspíš proto uviděl včera před vchodem dva muže v obleku. Otec nebyl tou dobou doma. Procházeli se po bytě, všímali si elektrospotřebičů a na některé nalepili nálepku – exekučně zabaveno. Maminka plakala, věděla, že je zle. Ani nechtěla pomyslet na to, co bude, až přijde manžel z hospody.
Syn už přišel ze školy, jestli sis nevšiml!
Kdybys ho líp vychovala a on pozdravil, tak si ho všimnu! Je celej ty! Úplně k ničemu! Proč si vůbec včera ty idioty pouštěla?! Michal zaslechnul facku a matčino zavzlykání. Zavřel oči. Co nejvíc stisknul víčka. Vzpomněl si na Pavla, Lukáše, všechny spolužáky a jejich vyřčená přání k ježíšku. Oni to dostanou, on těžko. Za zavřenými víčky viděl stále šťastnou rodinu na zasněženém kopci. Smějí se a koulují. Sepjal ruce a začal se modlit. Za dveřmi se ozývaly rány a další nával nadávek. Koukej to všechno odlepit, krávo! „Prosím, bože, moc tě prosím. Ať je všechno zase dobrý. Ať se tatínek změní. Budou vánoce, já chci jenom, aby se všechno mezi rodičema urovnalo. Moc tě prosím...“ Michale! Pojď okamžitě sem! Slyšíš?! Hlas rozčileného otce Michala vytrnul z modliteb. Začal se uvnitř třást ještě víc. No tak! Bude to?! Přemýšlel. Chtěl otevřít okno a utéct. Na zasněženou louku, kde se kdysi s matkou smál a do vlasů jí zasunul květ kopretiny. Nejdeš?! Jak chceš! Celým domem otřásl výkřik matky. Michal sebou trhnul. Musí jí vzít sebou. Otevřel dveře. Celé tělo mu ztuhlo. Rozzuřený otec držel matku za vlasy a nožem jí právě podříznul hrdlo. Krev stříkala na podlahu. Michal nebyl schopný jediného slova. Jediného pohybu. Stál, jako přikovaný. Bůh jeho modlitby nevyslyšel. Dlaní si zakryl oči. „Mami!“ Bylo poslední slovo před tím, než se psychicky zhroutil.
9 názorů
Je-li to pojaté jako záznam skutečné události, pak je to napsané celkem dobře a i ten místy dost formálně působící sloh tomu odpovídá.
Ahoj Lakrov.
ANi by mě nenapadlo, že by to mohlo působit z dob před čtvrstoletím. A závěr zbytečně drastický?
Známá od matky má na starosti terapie s dětmi. Sama si vyslechla příběh malého kluka (první stupeň ZŠ), kdy se stal on sám svědkem tak nepochopitelného zločinu. Je to strašný, když tohle dokáže udělat rodič před očima vlastního dítěte.
Mnohdy se mi zdá, že se snažíme prožít život bez toho uvědomění se nad tím, kam daleko to opravdu může až zajít. Dokud nám to někdo neřekne do očí, nebo nedej bože to zažijeme na vlastní kůži - stojíme v mlze a tam někde za ní se to děje. Víme o tom, ale nevnímáme to s takovou hloubkou.
Tím, že jsem napsal tak "drastickou" věc, nechci samozřejmě nic přivolávat. Jen poukazuju na to, co se prostě děje v tomto světě.
Námět je burcující. Vypravěčova "stať" psaná jazykem plným oficielních slovních spojení působícím jakoby z dob před čtvrtstoletím (...Navštěvoval sedmou třídu..., ...žáci mezi sebou vedli horlivou diskuzi..., ...uvolněná atmosféra, kterou tvořili mladí žáci...), působí, jako by šlo o jakési ohlédnutí do "dávného" dětství. Přímé řeči dětí působí nevěrohodně (...Proč se nepřipojíš k nám? Právě se bavíme o tom...) Závěr je (dle mého názoru zbytečně) drastický.
Štěpáne, cením si tvého rozboru.
To odbíhání do minulosti ve mně budilo dojem, že tak čtenáři poskytnu "houstnutí" atmosféry u Michala doma.
Jakto, že když Michal přijde domů, tak se nic nestalo? Vždyť rodiče se hádají, a právě to uvrhne Michala do přemýšlení a vzpomínek.
Ale asi vím, o co jde. Je to hodně ploché a bez hloubky.
Každopádně mi ten "příběh" poslouží k utřídění myšlenek, přesně jak si napsal.
Ten první odstavec můžeš klidně vypustit. To je jako říct pointu na začátku.
Chvíli jsem četl se zájmem. Zkus ale promyslet syžet.
Tohle mě nebaví:
Často odbíháš z časové roviny příběhu. Matt přijde domů, ovšem doma se nic nestane, místo toho se autor zaobírá tím, jak otec přišel o práci, v dalším odstavci se zabývá povahou matky, pak tím, že v létě chodili na procházky.
Některé věci jsou čtenářům známé. Každý si umí představit, že se asi něco stalo, když se rodiče hádají. Z pohledu dítěte (a čtenáře také) není až tak důležité, co to bylo, takže není třeba to vysvětlovat. Pokud píšeš delší text, může se to klidně objevit později. Je lepší, když to vyplyne z příběhu, než když to řekne autor. Je lepší, když podáš nepřímý důkaz o tom, že otec nemá práci tím, že to vyplyne z jeho chování, například z toho, že je přes den doma, nebo mu matka řekne něco v tom smyslu a tak podobně.
Doporučil bych v jednotlivých scénách neodbíhat do minulosti nebo k úvahám o povahách postav. Konkrétně bych doporučil toto:
Jeho matka byla pravý opak. S ničím si nikdy hlavu moc nelámala. Věřila v lepší zítřek a kolikrát to manželovi řekla, on se na ní jenom nechápavě podíval.
Zpracovat konkrétní scénou, dialogem, který ukáže pravou povahu postav a osvětlí situaci. Tyto tři věty, které jsem vytáhnul, jsou námět. V povídce bych očekával tento námět zpracován.
Zkrátka já bych se chtěl víc ponořit do děje, do situací. Ty to píšeš tak, že je čtenář jako někde venku, za sklem, nemá šanci pořádně postavy poznat.
Nakonec bych rád dodal, že mi není zcela jasné, jak jsi tuto "vsuvku do něčeho delšího" myslel. Může to posloužit jako námět, nástin, utřídění myšlenek. Ale jinak se obávám, že nic víc z toho není.
Dlouho jsem se modlila, aby to tak neskončilo. Silný příběh. Z nějakého důvodu jsem si myslela, že je ten chlapec daleko mladší - přehlédla jsem na začátku věk. To asi ten medvídek Pů, běžící méďa apod. Některé jeho úvahy mi zase přišly obdivuhodně vyspělé (očividně otec celou situaci nezvládá a tím pádem se dokáže ocitnout ve stavu nepříčetnosti.), ale děti v podobných situacích asi dospívají dřív...
Diano, díky za návštěvu a hodnocení. Ty drobnosti opravim. :)
|Co se týče domácího násilí, Matt zažil zlom a pokud se mi to podaří, bude se dál vyvíjet. Je teprve na začátku. :)