Mickův velký den

Mickův velký den

   Mick měl za sebou dlouhou a vyčerpávající cestu, ale to nejtěžší stále leželo před ním. Lehce se třásl. Ne strachem, ale vzrušením. Cítil adrenalin pulzovat celým tělem. Miloval ten pocit. Plně si uvědomoval, že do hodiny může být po něm. Teď zde stojí a pln života hltá čerstvý noční vzduch, ale v další minutě už může být jen nehybným kusem neživého masa. Někdo dnes v noci zemře, o tom se nedalo pochybovat.

    Mick zíral do tmy, ve které spíš tušil, než viděl velký rodinný dům. Tuhle čtvrť obývali většinou zbohatlíci, velké rodiny s rozmazlenými dětmi nebo dožívající senioři. Mick nesnášel staré lidi. „Není s nimi žádná zábava,“ říkával. „Nebrání se, ani nekřičí. Jako by jim na životě už ani trochu nezáleželo. Není vůbec těžké je zabít při vědomí, natož v noci ve spánku. Zato děti, to je jiná. Jsou plni strachu a energie, žádní vysušení páprdové. Bojí se neznámého, vřískají už při malém píchnutí a když se brání, zuřivě se ohání všemi končetinami. Jejich kůže je hladká, voňavá a po poranění ostrým předmětem z ní začne vytékat krásně rudá krev.“

   Mick se na chvilku zasnil, ale okamžitě opět procitl a obezřetně zamířil k domu. Dovnitř se lehce dostal pootevřeným oknem v přízemí. První krok vyšel na jedničku. Jeho oči si brzy přivykly černé tmě. Konec konců bylo znát, že na práci v noci je zvyklý. Rozeznával obrysy několika křesel, gauče a rozměrného krbu zabírajícího skoro celou jednu stěnu. „Nejspíš obývák,“ pomyslel si. Mickovu pozornost upoutala velká, a nejspíš také pěkně drahá, televize. „Ne, kvůli tomu tu nejsem, hlavně nepřemejšlet! Dostat se dovnitř, odvést kvalitní práci a zase hezky rychle ven. Pokud možno naživu.“ Rozvážně postupoval dál. Došel ke kuchyňskému koutu, když uslyšel tlumené kroky. Okamžitě se zastavil a tiše naslouchal. Za prosklenými dveřmi se rozsvítilo světlo. Mick se rychle schoval za kuchyňský pult.

   Dovnitř někdo vešel. Mick se neodvažoval podívat, kdo to je, ale podle slabého šoupání nohou tipoval ženu nebo dítě. Ozval se cinkavý zvuk, takový, jaký slyšíme při otevírání lednice s lahvemi piva ve dveřích. Mick se odhodlal zariskovat a malinko vykoukl. Před otevřenou lednicí stál malý hubený kluk, ještě dítě. Chvíli zíral dovnitř, a potom ji zklamaně zase zavřel. S nepořízenou se vydal zpátky. Světlo zhaslo. Když Mick usoudil, že je chlapec dostatečně daleko, nahlédl pootevřenými dveřmi do chodby. Viděl, jak se dítě zastavilo před pokojem, z kterého vycházelo tlumené světlo. Potom se nečekaně otočilo a zamířilo ke dveřím s obrázkem čůrajícího chlapečka na konci chodby. To byla Mickova příležitost. Rychle a co nejtišeji se dostal do dětského pokoje. Neměl času nazbyt, a tak se bez velkého přemýšlení schoval pod postel. Chlapec se vrátil sotva pár vteřin po tom, co se Mick bezpečně ukryl. Dítě zhaslo malou lampičku na nočním stolku, hlasitě zívlo a po pár minutách už ve spánku klidně oddechovalo.

    Mick co nejtišeji opustil svůj úkryt. Třásl se vzrušením, věděl, jak křehký může spánek být. „Všechno jde ještě líp, než jsem očekával,“ pomyslel si a s natěšeným úsměvem si prohlížel oběť. „Takovej hubeňour, ti nic nevydrží, ideální oběť pro dnešní noc.“

   Chlapec vypadal klidně a spokojeně. Mick ho bodl přímo do krku!

   „Ááááuu!“ zakřičel kluk a mnul si dlaní bolístku. „Komáři blbí!“

   Mick naštěstí stihl uletět dřív, než z něj malá chlapcova ruka udělala krvavý flek. „Sakra, sakra, sakra! Taková chyba, Micku!“ nadával si za svou zbrklost. „Nemůžu na něj přece hned tak vlítnout. Ještě jedna taková a je po všem, po všem!“

   Mick si sedl na záclonu. Stihnul si cucnout trošku krve, která ho ještě víc nabudila. Ze všech sil se ale snažil uklidnit, zachovat klid na promyšlení dalšího postupu.

   „Dobře, jenom klid. Ještě jeden takhle hloupej útok a můžu se rozloučit se životem. Kousnutí do krku, taková začátečnická chyba. Je to sice lákavý místo, ale moc citlivý a příliš blízko hlavy. I kdyby bodnutí necítil, uslyší mě a jsem v háji. Musím se zaměřit jinam.“

   Mick zamyšleně pozoroval svou oběť, která už opět klidně ležela zabalena do útulné peřiny, z které čouhal jen kus nohy.

   „Ahá, to je ono!“

   Ze svých zkušeností Mick věděl, že u lidí je kůže na lýtku tlustší a také méně citlivá než na krku. „Slyšet mě nemůže. Musím pořádně bodnout a pak už jen sát a sát. A až bude po všem, budu první komár na světě, kterej dokázal vysát z člověka veškerou krev!“

   Mick si ještě jednou pro jistotu prošel svůj plán, mocně se odrazil od záclony a s největší opatrností přistál na chlapcově odhaleném lýtku. Vteřinu s kousnutím zaváhal, ale potom už vší silou zabodl sosáček do masa. Tentokrát už plán vyšel a komár plnými doušky sál chutnou mladou krev. Cítil, jak se mu vnitřnosti naplňují příjemným teplem. Sál dál a dál. Byl už plný, ale pokračoval ve svém cíli chlapce zabít. Začala se mu trochu točit hlava. Připadalo mu, že už vypil hektolitry, ale ten kluk nadále spokojeně spal. Mick začal pochybovat. Možná přecenil své síly, takový člověk je přeci jen obrovský tvor. „No právě, skolit takové monstrum ještě nikdo nedokázal a já budu první!“ Dodal si zpět sebevědomí. Už ale sál jen po troškách. Po malých cucnutích do sebe vpravoval krev, která mu už ani nechutnala. Zamlžilo se mu před očima. Nečekaně ztratil rovnováhu a zřítil se z lidské nohy na prostěradlo. Nemohl se hnout. Tělo měl příliš těžké, aby ho křídla odnesla pryč. Ležel nehybně a skoro si přál zemřít. Všechna vypitá krev jakoby zevnitř tlačila na jeho vnitřnosti s touhou dostat se ven. Celé tělo ho nesnesitelně bolelo. Nevnímal nic kolem sebe, jen se svíjel v bolestných křečích. Neměl nejmenší šanci vyhnout se obří lidské noze, která z něj letmým pohybem udělala malý černý flek v loužičce krve.