Prázdniny pubertální II . Pionýrský tábor

Prázdniny pubertální II – Pionýrský tábor

Do mého zpěvníčku přibyla skladba s šíleným odposlechnutým textem „Kent baj mi lááv“ od Beatles, sbalil jsem kytaru a svazácký průkaz, nasedl na autobus a vyrazili jsme vychovávat dítka na pionýrský tábor. Hlavní vedoucí a ostatní obslužný personál, včetně vedoucích oddílů, byli z ostravského pajdáku, proto my, coby „budoucí chlapi“, jsme dostali tu možnost účasti, jinak to všechno byly budoucí učitelky. Ale trochu jsme hlavnímu vedoucímu zamotali hlavu, protože podmínkou pro výkon funkce vedoucího oddílu bylo dovršení osmnácti let. A jelikož jsem říjnový a Tomáš byl ještě o rok mladší, byli jsme zařazeni do funkce „praktikant“, což je pomocník vedoucího. Takže nejmladší kluci - ještě nebyli ani pionýři ale jiskry, měli jako soudružky vedoucí slečny studentky. My jsme s Joskou vyfasovali pátou a šestou třídu - no a když si uvědomím, co jsme vyváděli v šesté třídě…

Ale s výchovou pionýrů tady unavovat nebudu. Hlavní důvod, proč mám Jankov Vrštok jednou provždy zatlučený do hlavy, je někde jinde. Zprvu jsem to vůbec neregistroval, ale již během prvních dnů došlo k selekci: kdo s kým a jak, neboť počet budoucích učitelek převyšoval počet nás - budoucích chlapů. To sice znám z devítiletky, ale tady to mělo jinou dimenzi. Jednak věkovou a pak - jednalo se o celé tři týdny včetně nocí. A tady tu selekci měly pevně v rukou ty budoucí učitelky. A zákonitě musely minimálně tři zůstat mimo hru.

Teď se z budoucích učitelek staly lovkyně - Amazonky, a docházelo k pozvolnému párování, aniž bychom my hoši chápali tu vysokou hru. Později nám došlo, že jim šlo hlavně o prestiž. A jelikož hierarchie musí být zachována - pro praktikantky jen praktikanti. Já byl od Toma téměř o hlavu menší a vypadal jsem i mladší. Přesto došlo k paradoxní situaci, neboť na mě začala dělat oči dívka s nevinným obličejíčkem a trochu rozměrnějším pozadím (ale i popředím). A také byla o půl hlavy větší - prostě jsme byli každý jiná váhová kategorie. Jmenovala se Pavla.

Jednou po večerce jsme se nacpali do stanu, kde měla postel Pavla a její oddílová vedoucí. A Pavla mi nabídla, že nemusím na její posteli jen sedět, když ona už leží. Tak jsem si přilehl a došlo na první nesmělé dotyky. Když jsem už jí asi deset minut hladil ouško, chytla mě ze ruku a posunula mi ji na své levé ňadro. To byl materiál! Okamžitě se ve mně vzbouřil hormon a přestal jsem vnímat okolí. Takže mi nějak uniklo, že ostatní se ze stanu vytratili. A došlo na odstraňování oděvu, což byly teplákové soupravy. A když už nebylo co sundat, tak už vlastně ani nebylo co dělat…

„Nevadí Pavlíku, za chvíli to zkusíme znovu…“ a pohladila mě po hlavě jako maminka. Styděl jsem se a srdce mi bušilo až v krku. Ale ona mě vedla jako zkušený loutkař svého Kašpárka, takže za chvíli jsme to opravdu zkusili znovu… a víc už nevyzradím. Každopádně v ten večer jsem přestal být panic. A zase jsem trošku dozrál. Na její pocity jsem neměl odvahu se zeptat, moje byly ovšem blažené, jako kdybych vykonal nějaký hrdinný čin.

Vlastně ještě něco vyzradím: Pavla už stopro panna nebyla - a to jí bylo sotva šestnáct. A pak jsem se dozvěděl, že správce tábora je její otec, a že ona už absolvuje druhý turnus, aby ji tatínek měl i během prázdnin pod dohledem. A dále jsem se dozvěděl, že v tom prvním turnusu (obdobně jako mě) zaškolila nějakého Jardu - také hocha z naší průmky. Od vidění jsem ho znal.

Takže tatínek hlídal, hlídal - ale neuhlídal… Říká se, že pod svícnem bývá největší tma. Asi na tom něco bude. Pavla na táboře zůstávala i na poslední turnus, no a jestli si našla nějakého dalšího kašpárka nevím, ale nejspíš ano.

Začátkem září roku 1966 - kromě toho, že nám ve škole dennodenně připomínali, že ani ne za devět měsíců se budou psát maturitní písemky, jsem nenápadně sondoval, jestli někdo na mě pozná, že jsem na táboře zase něco málo dozrál a něco získal na prestiži. Bohužel na mě nikdo nic zvláštního nezpozoroval, což mě trochu mrzelo. A také hned začátkem září jsem si s Pavlou domluvil schůzku, na obligátním místě v centru Ostravy - naproti kavárny Elektra - tedy v pět u hodin. Jako správný kavalír jsem se dostavil o něco dřív a s kytkou. Ovšem u hodin už stepoval kašpárek č.1 Jarda - s kytkou. Neviděl mě. Načež jsem briskně zmizel v pasáži Čedoku a poočku sledoval, co se bude dít. Ale už žádný další kašpárek s kytkou nepřišel. Pak přišla Pavla intrikářka.

Tak nějak mě už chuť na schůzku přešla, kytka skončila v koši (ještě že nebyla drahá), zauvažoval jsem o ženské (či vlastně ještě dívčí) proradnosti a opět jsem trochu dozrál. Zkušenost k nezaplacení. I ta první, i ta druhá. A pak jsem Pavlu L. už nikdy nespatřil.