souboj

Vzduch byl prosycen vůní heřmánku a v trávě bzučely poslední kobylky. Žluté listy bříz se pomalu snášely do koberce rozprostřeném na povadlé zemi a v ohradě se klidně pásli koně. Hnědí a Černí nebyli na pozadí zoraných kopců a rozblácených polí skoro k rozeznání. V sadech se jabloně prohýbali pod tíhou svých plodů a na černých větvích ořešníků usedli sněmy vlaštovek. Sluce pod sebe položilo deku oblaků a obzvlášť v noci byla teď zima. Z komínů vesnických domků pak stékaly obláčky kouře, aby splynuly s chladným oparem ranní mlhy.

Na polní cestě zastavil černý kočár. Sluha slezl z kozlíku a pomohl svému pánu vystoupit. Závěť byla napsaná, nebylo se čeho obávat. Stálo v ní doslova: “A proto desetinu svého jmění odkazuji věrnému sluhovi, panu Monchetovi.” Na to, že celý život donášel Luticovi to nebylo vůbec špatné. Pan D Almac pomalu sestoupil po schodech a když se jeho naleštěná bota zabořila do oraniště, zhluboka se nadechl. Pak mlčky došel k polorozpadlé kapličce, která zde stála a rozhlédl se do kraje. Pestré barvy podzimní přírody se zdály jakoby vzdálené a matné za clonou mlhy, která se válela v údolí. Jak rád v těch hlubokých lesech lovíval. Snad ještě bude. Snad. A jako by ho v tu chvíli bodlo u srdce vsunul dlaň pod kabát a tvář se mu zkřivila. Nebyl ještě starý. Nechtěl zemřít.

Dýchal vlahý vzduch, poslouchal první štěbetání sýkorek v zlatých korunách kaštanů a najednou se mu zdálo jeho počínání nesmyslné. Přemítal o tom co bylo. Vzpomínal, jak ji poprvé spatřil a pak…jak poprvé spatřil jeho. Nenáviděl ho a přesto obdivoval. Vzhlížel k němu, jako ke svému vzoru a zároveň si přál, aby byl mrtev. Možná se mu jeho přání nyní splní, i když začal pochybovat, jestli si něco takového vůbec ještě přeje. Tak rád by žil dál, ale slovo šlechtice nelze vzít zpátky. Zatvrdil se. Je hloupost trápit se kvůli něčemu, co již nelze ovlivnit. Lepší nemyslet vůbec.

Vytáhl hodinky na zlatém řetízku. Za minutu osm. Každou chvíli by se měl objevit Montie je lepší střelec o tom není pochyb. Pomůže jen štěstí. Bože štěstí. D Almac začínal ztrácet klid. Myšlenky mu v hlavě divoce výřily. . Pohlédl na Moncheta. Seděl na kraji pole v závěji spadaného listí a kousal si nehet. Byl taky nervózní. Proč asi, ptal se sám sebe. Přešel na druhou stranu cesty a zase zpět.. Znovu pohlédl do údolí. Vítr, který se pomalu zvedal začal rozfoukávat mlhu a obrysy jednotlivých stromu se zdáli být výraznější. A v tom se na obzoru objevil další vůz.

D Almac sebou trhl. V hloubi duše doufal, že se nedostaví a uvědomil si to až teď. Cítil, se hrozně. Chtělo se mu zvracet a ruce se mu třásli. “Uklidni se!” řval v duchu sám na sebe. “Uklidni se!” Kočár jel nesnesitelně dlouho. Skoro se zdálo že koně jdou krokem – jako na pohřbu. D Almac náhle opět pohlédl do údolí a všemi smysli hltal jeho detaily, jako by se ho nemohl nabažit. Viděl havrany sedící na polích, i kroužící v oblacích, viděl a cítil svěží vůní ranních lesů. Zaslechl v dálce zvony, jejichž sytý tón vítal nový den.

Kočár se zastavil a z něj vystoupil Montie. Chvíli jen tak tiše stál a pozoroval obláčky horkého vzduchu, které vydechoval, načeš se, doprovázen notářem vydal pomalu k Almacovi. Při chůzi si pomáhal holí, jejíž ohyb svíral vrásčitou, ale silnou dlaní. Beze slova si podali ruce. Nakonec promluvil Montie: “Nechcete to ještě odvolat příteli?” otázal se a bylo vidět, že to myslí vážně. D Almacovi se div nepodlomila kolena. To nečekal. “Snad se nebojíte,” vysoukal ze sebe a myslel, že omdlí. Montie se zachmuřil: “No jak tedy myslíte. Čest je čest,” řekl a pokynul na notáře. Ten otevřel kufřík, který celou dobu svíral. Na jeho dně se blyštili dvě nabité pistole. “Prosim,” řekl suše. Montie vzhlédl: “Kterou chcete příteli?” Nebyl vůbec nervózní. Dělal jako by vše bylo zcela normální a běžné. Almac jednu uchopil, ale upadla mu na zem. Čelo se mu orosilo studeným potem. Třesoucí se rukou ji zvedl a očistil od bláta. “Nuže” řekl Motnie, když skončil “Můžeme?” D Almac kývl. Stoupli si zády k sobě a na pokyn notáře začali krokovat.

“1..2..3..” znělo soupeřům monotónně v uších. Když se jejich boty bořili blátem. Almac si myslel že se mu teď promítne celý život, ale nestalo se to. Jeho mysl byla prázdná. Ne snad čistá, spíš jako zavalená obrovským kamenem. Snažil se ho vší silou odvalit, ale nešlo to. Cítil že je už mrtvý. Je mu tři a dvacet. Montiemu šedesát. Proč by měl zemřít a on žít?? “10,” vyslovil konečně notář bezpřízvučně.

Montie se prudce otočil. Zazněl výstřel a vzápětí druhý. Havrani na poli vyplašeně vzlétli a šum jejich křídel byl na okamžik jediný zvuk široko daleko. D Almac rukou prudce trhl k hrudi ve které mu vězela kulka. Pak se pomalu sesul k zemi. V ruce stále svíral kouřící se zbraň. Chtěl něco říct, ale z úst se mu vydralo jen nejasné zachrchlání. Montie stál tiše a nehnutě a očima jako špendlíky pozoroval umírajícího Almaca. Nemohl vyhrát. Byl příliš nervózní. A příliš mladý. Chvíli ještě postál a pak se vrátil zpět na cestu. Vítr již mlhu z údolí vyfoukal docela a mezi mraky vysvitlo slunce. Jako motýlí křídla rozzářil se i barevný les pestrostí svého vadnoucího listí. Začínal nový den.