kontemplativnost

Jistá kontemplativnost našeho dialogu. Tvá krása ze které poslední dobou žiju. A ty si dáváš záležet. Budeš slunce pro jednu květinu. Pro jednoho, nebo pro dav stašidel. Co žijí z tvého půvabu a rumu. Barmanko boží, která oddaluješ prokletí světa. A noc má chuť léta. A já v zimním kabátě. Tak po tobě toužím, ty hvězdná noci. Ty jasná noci. A padat do tebe. A za okny chodí lidé jako z časopisu. Tak tam venku. Jak jsou malicherní a zběsilí ve svém pohybu. Věc měřítek, dialog času a perspektiv. Tak tady jsem. Zlatá rybo, slyš má slova. Aby mohlo být něco mezi námi, to bychom v to museli oba dva uvěřit. Spatřit to jako padající hvězdu. Přece není to víc, než jen okamžik. A já stále také jen kolemjdoucí, ale Ty? Ale Ty, říkají Ti divoká růže. Ale Ty, hlas z rádia. Slova jsou si podobná. Nekrmte holuby. Odcházíš a jak mizí kouzlo tvé přítomnosti, něco, co jsem si sám pro sebe objevil. Byl to ostrov v prostřed šedi. Jako mrzák bez holí. Zase ten můj sentiment. Ten, co tě vyplaší. Jak najít správnou míru. A je to dlouhodobé. Ta dlouhodobost je to, co mě čeká. Teď už nebude všecko hned, ale na pořád. A myšlenkami jinde s knihou bez obsahu. Torzo básně. A hospoda smrdí, jakoby se v ní někdo pochcal. Ještě mě nikdy nic nenutilo lhát. A když už něco bolelo, tak vžycky jen chvíli. Tak přeji si alespoň tu chvíli. Možná. Možná a kdyby. Kdyby a někdy, snad jednou. Jen jedenkrát. Černé divadlo rozhlasová hra rozhovory pod dekou. Jsem uplný nemotora. Co touhou dvěře otevírá, zasněný, mlžnýma modrýma horama. Ne už touhou, ale skutkem a mám daleko k činu. Neboj, ona tě přivede. Naslouchá. A jakože všecko svoje místo má. A láska to je nový třetí život mezi dvěma. Ta gravitace, které musíš naslouchat. Ta přítažlivost, která je silnější než já, než tvoje ne. To co dříme v nás. A já popel chuť hlíny.

---