Sebrané střípky (špatně slepené)

Sebrané střípky (špatně slepené)

Některé vzpomínky z dětství nedovedu přesně časově zařadit, ale ono to ani není podstatné.

 Babička bydlela na konci Michálkovic u potoka, který vytékal rybníka Gynšorkovec. Potok nemá žádný název, ale adresa byla (vlastně ještě je) Příkopní 4. Akorát místo babčiny chalupy už tam stojí nová. Potok protékal přes babčin pozemek a byl plný raků, žab, bělic, čolků a jiných tvorů. Takže „přikopa“ byla vděčným i věčným zdrojem zábavy. A nejvíc na jaře - když se rozlila a zatopila louku. To se pak komplet oblečení sušilo na šňůře nad pecem, chlapeček dostal výprask a zalezl pod peřinu.

Podél potoka rostly vrby, snad jich bylo šest či sedm a byly již hodně přerostlé. Začátkem léta se u babičky objevili dva Slováci s velice zvláštním požadavkem. Už totiž měli čtyři vrby vytipované, jako že by je porazili a vyráběli by z nich troky. Pokud někdo neví, co jsou troky, tak v nich se spařuje prase - samozřejmě při domácí zabíjačce. Celkem snadno se s babkou dohodli a „ubytovali se“ ve stodole na seně. Hned na druhý den pokáceli první vrbu a vytáhli své řezbářské náčiní.

Byl jsem jak u vytržení, také ostatní sousedé a hlavně hoši z okolí se přišli podívat, co se děje. Práce jim šla úspěšně od ruky a já se vydržel dívat celé hodiny na to, jak ze spodní části kmene po rozříznutí napůl postupně vznikaly dvoje troky. A z další části kmene troky menší, a pak ještě menší korýtka a misky, zkrátka zpracovali celý kmen. Pak přišla na řadu druhá vrba, třetí, čtvrtá… Čerstvé vrbové dřevo nádherně vonělo a „rezbári“ mi taky občas dovolili si zakrojit dlátko ve tvaru jakési lžíce do dřeva. Šlo to skoro jako do másla. Nádhera - to bych chtěl dělat! Strávili tam snad dva měsíce a všechno co vyrobili, šlo ihned na odbyt, prostě vše měli perfektně zorganizováno. A každý hotový výrobek, to bylo umělecké dílo, co kus to originál. Když pak skončili a naložili vše, co měli s sebou na vozík, šel jsem ještě kus s nimi, protože mi bylo jasné, že už je nikdy neuvidím.

Když jsem se pak posmutnělý vrátil, tak se mi od babky dostalo ponaučení: „Enym se synku uč, uč, bo jak se něbyděš učiť, tak byděš robiť to same, co ti chlopi!“

„Ale já bych to chtěl dělat - mi se to moc líbilo!“ oponoval jsem.

Babka se zamračila: „Co?! Tako dřina - viš ty co to je?! A jezdiť po světě s vuzkym? A viš ty vubec, co oni robjum v žimě?“

- „No to nevím!“             -„Nimajum roboty, tak nic!“

Jo…(?!) - tak to by se mi líbilo ještě víc. Ale to jsem nahlas neřekl, protože bylo celkem jasné, že tady neuspěji a troky dělat nebudu. Ani malé, ani misky.

******

ZOO v Ostravě ve Stromovce na Slezské bylo otevřeno 1. května 1960. Také díky tomu, že jsme tam chodili celé třídy na brigády, a to místo vyučování. Vlastně jezdili. Trolejbusem je to deset minut. Během dvou školních roků snad 15 brigád. Za odměnu jsme dostali pětkrát vstup k prohlídce zdarma. Začátkem sedmé třídy jsme této možnosti využili, opět celá třída místo vyučování. Tenkrát byla běžným doplňkem pánského (ale i chlapeckého) oblečení rádionka. Pokrývka hlavy s čudlíkem (anténkou) nahoře. Já měl šedou. Tedy cestou tam, cestou zpět už ne. V ZOO byla jako vždy největší zábava u pavilonu opic venku ve výběhu. Ty byly oploceny normálním drátěným pletivem a největší výběh měly opičky makak. Jednak jich bylo nejvíc (snad dvacet), jednak jsou abnormálně pohybově vybavené a také jsou hravé a zároveň hašteřivé. Kolem oplocení je ještě zábradlí, kam se samozřejmě nesmí. A těm opičkám jsme házeli bonbónky, i balené a sledovali jsme, jak si je umně odbalují, a pak se o ně samozřejmě rvou.

Tak jsem si taky hodil, ale strefil jsem se do pletiva a bonbónek se odrazil a skončil mezi pletivem a zábradlím. Naklonil jsem se přes zábradlí abych ho sebral a hodil znovu, ale už jsem nehodil. Vzhledem ke své výšce jsem se musel opravdu hodně naklonit, až jsem se hlavou dotknul pletiva. Vtom přiskočila jedna opička a v mžiku mi drapsla po té anténce a briskně si tu mou rádionku vtáhla dovnitř. A samozřejmě si ji okamžitě nasadila na hlavu. V ten moment přiskočily další opice a začaly se o tu rádionku rvát. A strašně při tom vřískaly. Takový opičí adrenalin, opičí ragby. Ale že by mi ji vrátily, to je ani nenapadlo. Bonbónky už je nezajímaly, zato každá ta opice si chtěla tu rádionku zkusit - a to hned.

Nastal všeobecný rachot a veselí, v kleci i mimo ni, až přiběhla soudružka učitelka a ptala se, co se děje. Ovšem to, jak jsem vám to vylíčil, mi nevěřila a byla přesvědčena, že jsem jim tam tu rádionku strčil schválně. O dalším osudu mé rádionky už vám nemohu sdělit nic, protože nás soudružka učitelka hnala od opic pryč. Po návratu domů jsem se tvářil jakoby nic, ale první otázka byla: „Kde máš rádionku?“ Tak jsem musel s pravdou ven. Ale ani doma mi nevěřili a dostal jsem výprask, ale jenom takový malý - cvičný. A na druhý den jsem donesl v žákovské knížce poznámku: „Choval se nevhodně, až drze v ZOO u pavilonu opic!“

******

V části Michálkovic, které se říká Na dědině, bydlel člověk zvaný „Gumovy Rul“. Nevím ani jak se vlastně jmenoval, ani kde přesně bydlel, ale určitě dělal na šachtě a byl to naprosto nepřehlédnutelný chlap. Měřil snad dva metry, měl dobrých 130 kilo a medvědí tlapy (a možná že  ještě větší). A taky hlas - on nemluvil, ale spíš hučel a bručel jako ten medvěd. Když šel ze šichty domů, tedy spíše z odborárku (hospoda Odborový Dům), kde měl svoje čtyři piva, musel projít přes park a kolem našeho baráku. Ovšem to, že chodil denně do hospody, mu nebránilo v tom, aby také chodil pravidelně do kostela, a zároveň byl v občanském výboru obce.

Naproti našeho baráku byla kaple, vlevo škola, naproti školy už začínal parčík, kde včeličky pilně opylovaly květy kaštanů. A jdeme dál. Nad parčíkem byl katolický kostel a za ním směrem k šachtě byla farská zahrada. Z těchto míst už byla vidět těžní věž Dolu Petr Cingr. K šachtě je to nějakých dvě stě metrů přes park. Dnes tam můžete vidět zvláštní dopravní značku: zákaz jízdy na koni (B 31 - zákaz vjezdu pro jezdce na zvířeti). Takže ani na oslu, ani na praseti. Ale o tu nejde. Jde o tu farskou zahradu. Koncem června tam dozrávaly třešně. A ty jsme chodili očesávat. Tedy - ne, že by nás o to pan farář požádal - takže se vlastně jednalo o svatokrádež.

Jednoho krásného odpoledne jsme opět očesávali třešně a plnili jsme si jimi břicha. Babka sice měla tři stromy třešní na zahradě, ale to nebylo ono. V té farské zahradě to mělo jinou dimenzi. A právě jsem se plně věnoval sklizni, když najednou někdo zařval: „Bacha - Gumovy Rul!!!“ A já měl tu smůlu, že jsem visel až někde nahoře a ještě k tomu na stromě, který byl k blížícímu se obrovi první na ráně. Sice jsem dolů skákal po větvích jako ten makak, ovšem nebylo mi to nic platné, protože při seskoku mě ještě ve vzduchu chytil za zápěstí a zařval: „A mám tě, ty zloději!“ Nebylo divu, že mě chytil ještě v letu, protože když rozpažil, tak to bylo jako když kondor roztáhne křídla.

Ostatní hoši už stačili zmizet. A Gumovy Rul zahučel: „Víš kdo já jsem?!“   – „Ano, vím…“ zablekotal jsem.   – „Já jsem členem občanského výboru! Tak pojď, jdeme za farářem!“ a tahal mě a drtil mi ruku. Měl jsem strach, ani ne tak z faráře, vždyť jsem patřil do jiné církve, ale z toho obra, neboť dostat se z jeho spárů nebyla šance a já jsem sledoval, jak se mi ta ruka odkrvuje a bělá. Bolelo to.     –„Anebo radši nepůjdeme teď za farářem, ale já zítra zajdu za ředitelem a řeknu mu, že kradeš farářovi třešně! Jak se jmenuješ a kde bydlíš?“  No nazdar, čtrnáct dní do konce školního roku - to bude ředitelská důtka! A ředitelovo ukazovátko! Byl jsem tak vyjukaný, že jsem nebyl schopen si nic vymyslet a řekl jsem mu pravdu.  

–„Ty jsi ten Vaněk, co se mu zabil tata?“ a hromotluk  trochu povolil.     –„Ano, to jsem já.“     –„Já jsem tvého tátu dobře znal. Ten by z tebe asi radost neměl!“    Už tak nehučel a zdálo se, že změknul.    –„Tak víš ty co? Já za tím ředitelem nepůjdu, ale musíš mi slíbit, že už do té zahrady nikdy nevlezeš!“   –„Ano, slibuju a nevlezu!“ V tu chvíli bych mu slíbil úplně všechno. Teprve teď mě pustil a pravil: „Máš štěstí, tvůj tata byl fajny synek!“ a šel.

A tak jsem nakonec neměl ani rozdrcenou ruku, ani jsem nedostal ředitelskou důtku. Ani jsem nemusel přeříkávat: „Otče náš…