Cesty náhod...II

Telepatie

( - Lidské poznání má přece jen své hranice, a bude je mít vždy.

- Nejkrásnější věc, kterou můžeme objevit je záhada. – Albert Einstein)

   V té ostravské firmě jsem se docela rychle a dobře uchytil, a taky jsem se ubezpečil, že moje představy o tom, jak by měla vypadat činnost v tomto oboru, byly správné. Kolektiv perfektní. V Ostravě byl holding a měli jsme deset dceřinných společností, z toho tři na Slovensku. A pokud zmiňuji činnost, mám na mysli investiční výstavbu. Po návštěvě několika dceřinek jsem došel k tomu, že pouze technická zdatnost k výstavbě nestačí. Načež jsem zplodil šestnáctistránkový dokument: „Metodika provádění investiční výstavby, aplikace na specifické podmínky dceřinných společností a.s. Kabel Plus“. A náš generální říďa to patřičně ocenil.

   Ano - vím, že tento úvod je až příliš suchopárný, ale bez něj by tomu něco chybělo.

   Po dvou letech jsem dostal nabídku pracovat na pobočce v Liberci, kde to nejvíc skřípalo. A to v dost vysoké funkci, ke které patřilo exkluzivní služební auto a povinnost chodit do práce v obleku. Taková nabídka se neodmítá, i když jsem věděl, že lezu do průserové akce. A tak jsem jezdíval služebně do Ostravy (frajer ve fáru a v kvádru…) a občas jsem bral stopaře. Tedy raději stopařky.

    Jednou mě na výjezdu z Vysokého Mýta stopovala taková pohledná, sympatická a velmi příjemná slečna. Podle oblečení to určitě nebyla čundračka. Pak jsem podle způsobu vyjadřování zjistil, že je taky inteligentní - jak by ne, když jela na kolej Vysoké školy pedagogické v Hradci Králové, kde končila poslední ročník.

   Během cesty jsem následně zjistil, že měla milé usměvavé oči a drobné pihy na nosíku. A myšlení naladěné na stejnou vlnovou délku, jako já. Dozvěděl jsem se, že v úterý bude mít poslední důležitou zkoušku z chemie, pokud ji zvládne (měla z ní strach), tak už se bude připravovat na státnice. Jmenovala se Šárka.

   Když pak vystupovala, ukazovala mi: „…tak to jsou ty moje koleje!“. A já jsem litoval, že Hradec Králové je od Vysokého Mýta vzdálen pouze 45 minut cesty.

   „Tak v úterý v devět budu na vás myslet a držet vám palce, Šárko!“

   „Jo, děkuji, budu to potřebovat…“ podala mi ruku, moc hezky se usmála a pak mi zamávala.

   V pátek odpoledne jsem jel opačným směrem. Samozřejmě, že jsem na ni v úterý v devět myslel. A nejenom v úterý. Když jsem se blížil k Hradci, věděl jsem, že mé přání, aby mě opět stopovala, je zcela bláhové, a tak si v duchu říkám: jako bych si přál, aby mě stopoval třeba… Wabi Daněk. Při výjezdu z Hradce stojí stopařka. Šárka. Neskutečné! Tak kouzelný úsměv jsem už dlouho neviděl.

   „No to je náhoda! Zkoušku jsem udělala, určitě jste mi držel palce, že? A víte, že jsem doufala, že třeba zase tady pojedete - když už   je ten pátek?! Dokonce jsem měla takové tušení…“

   Zářila štěstím. Tak tomu se snad říká telepatie.

   Když vyjedete z Hradce asi 2 km do kopce, vjedete do lesa a po pravé straně je odbočka dolů k říčce. Vím, že je tam trampská osada. A Šárka říká: „Tam vpravo dole je trampská osada a tam má chatu Wabi Daněk - folkař. Říká vám to něco?“ No tak to je fakt síla.

   „Nejenom že říká, ale jezdím na folkové festivaly a já ten folk i hraji!“

   „Vážně, a já taky!“ 

   Tři čtvrtě hodiny uběhly jako voda. Snad jsem mohl učinit nějaký návrh, ale třeba bych tu idylku zkazil. Vždyť taky byla o dobrých dvacet let mladší. Byli jsme oba folkově naladěni (snad D, Ami, G…) a kabina auta byla naplněna pozitivní energií. Ve Vysokém Mýtě musela vystoupit, ale zdálo se mi, že by klidně ještě nejmíň půl hodiny jela dál.

   „Tak se mějte krásně, třeba vás zase ještě někdy stopnu.“ 

   „Určitě, budu se těšit! Na brzkou shledanou, Šárko!“

   Od té doby jsem ji už nikdy neviděl. Ale asi to tak mělo být.