Truchlivé oči necháš otevřít

Truchlivé oči necháš otevřít
dlouhým skobovitým skalpelem
a na dně oceánu
se ti pak
každý vysměje.

Nevíš kde hledat?
Nebo hledáš bolest?

Na rameni ti usedne a do lýtka se zakousne,
nervy rozdrásá a zobák si o kámen očistí
temný jednonohý, jednooký havran. Jen Hledej.

Brána prochází žaludkem, lásku už nikdo necítí,
děti, stehy, povlečení – kolikrát se ještě ozve?

Kolikrát ti maminka říkala – nekoukej se dolů, spadneš!
Ale ta krása tě táhla svojí smutnou náladou,
krása vše zkazí, duch s ní odplouvá a
veškeré vědění nalezneš v hnusu.

Jen se dál usmívej, hlupáčku, nevíš co tě čeká…
    já ti to nepovím.
        nikdo ti to nepoví.

Můžeš chtít moudrost, inteligenci, právo, klest,
ale chtíč ti dá jenom polibek,
z něhož smrduté lejno vykvete, a ty se
budeš ptát – kdo tu tak smrdí?
A PROČ JÁ?

Přeji ti zapomnění, plnou nůši,
toho ti však nedopřeje
sama sněhově bílá holubice,
kterou vzápětí roztrhá na nejmenší kousíčky
temný jednooký jednokřídlý havran. Jen Hledej.

Prázdniny nemůže mít každý, hnědý vlas či na zádech hrb?
Nelakuj mne, ani svoje nehty – je to zbytečné
stejně jako většina věcí, kterým chceš ukázat svoji velikost
a přitom jen pláčeš nad svou velikou malostí.

Stejně jako vesmír, jeho otec i bůh.

Krásní nikdy nepochopí, oblíbení se zakutálí
do kouta světnice staré mrtvé děvky,
co hnije si už devadesát tři let v jedné posteli
a nemá ženicha ani na rtech píseň.
Je totiž mrtvá, jako vy – penězi zahrnutí,
krásní nebo oblíbení.

Až se jednou postavíš na kraj nože od krve,
až se tam postavíš podruhé, potisící,
nikdo ti nic nedá, neukáže, protože pak
přijdeš domů a řekneš – ahoj mami, jak ses měla?

Ale až jednou si tam usteleš a budeš spát, ostrý
břit ti na čelo vyryje symbol vyděděnce a
ty zjistíš, že nejde o hranici mezi dobrem a zlem,
neboť zlo najednou nevidíš, stejně jako dobro.

Už se nemůžeš vrátit, každý se ti pak vysměje
na dně oceánu, až budou otevřené
tvé truchlivé oči, jež vidí tu pravdu neexistující.