D A K T Y L O S K O P

Hrot pyramidy konzerv smetl jsem na podlahu obchodu vyhýbaje se loktům ostentativně gestikulující padesátnice. V hovoru s jinou tlačící vzedmutým podbřiškem nákupní vozík kupředu kázala. Zaujala mě ta oblost vlitá do látky sukně. Nepřirozená, nezdravá, groteskní, patvarná vzrušila mě vzteklým dorážením na držadlo vozíku. Vnímal jsem zpustlou rozšklebenou tvář jejího ženství uslintaného honbou po madle; dokonce barvou bylo dorůžova. Stál jsem, rozpačitě, zostuzeně, nepřítomně, stál jsem na místě, nehnutý, zasunutý pohledem. Procházejíc kolem téměř se mě dotkla. Uskočil jsem na poslední chvíli.

Rachot padajících konzerv obchod zaplnil. Uskřípnutý mezi pohledy spolunakupujících těkal jsem očima z konzervy na konzervu, po sto padesáti sedmi odevzdaných psích tvářích (jsou jako lék, konzervy, stimulátory oddanosti). Vyprostila mě rozesmátá, mládím růžová prodávající z protějšího oddělení s masem. S přehnaně hranou přísností přistoupila a rozpustile vyhrožovala, že je teď musím všechny koupit. Začal jsem je sbírat; měla pravdu.

Byt nemám malý. Předsíň, nalevo toaleta pak koupelna, kuchyně, pracovna a malá ložnice. V předsíni nezbytné skříně na šaty, botník, řada věšáků, na stěně proti vstupním dveřím (mezi kuchyní a pracovnou) zavěšena lehká kuše s naslepo vloženou střelou (snad pro absenci řetízku na dveřích). Toaleta tuctová, koupelna vybavená neskromně, kuchyně s vysokými taburety u plata pro přípravu pokrmů, kulatý stolek a čtyři pohodlná proutěná křesílka, v ložnici široká postel a na stěnách ve všemožných provedeních kuše (mohou snad přízraky snů dohonit ocelové hroty střel; mé sny dotknou se oceli jen společností barvy), u severní stěny ježatá aromalampa průměru jednoho metru s černou masivní svící uvnitř.

Pracovna je prostorná a skvostná. Stěny jsou knihovnou, bez jediného vlásku blond zdí, koberec v jasné šedi, v černých rámech krystalky bílých pavučin; podlaha v odraze stejného vzoru na stropě. Stůl z třešňového dřeva (pecka computeru ukrytá v útrobách), uprostřed něj v měděné mříži hladina monitoru, pohodlná židle, v severozápadním rohu houpací křeslo, naproti nízký čínský stolek, polštářky pohankových plev, vodní dýmka, stojan pro barbiš, konvice a misky.

Pap znám odjakživa. Cestou od bradavek mateřské školy až po lůno alma mater šla se mnou. Tichá byla vždy, dlouho vybírala s kým může promluvit, a když se tak už stalo … kolik toho asi kdy chtěla říct, co uvázlo v přespříliš zahrdlené štěrbině krku. Pravidelně jsme se začali potkávat u umyvadel ve studené prokachličkované koupelně školky. Zůstali jsme vždy poslední (ostatní jen pomočili prsty), drhli jsme ruce, soustředění, nepřítomní, jen občas jsme s plachým úsměvem pomrkli jeden na druhého. Muselo nás to přitáhnout. Po povinných devíti třídách a gymnáziu jsme si odnášeli vzpomínky z myriád společných chvil a cosi jako pocit o tom druhém, protože co jsme chtěli vědět, museli jsme spíš němě prodýchat, když slova nebyla a nemohla být vhodným prostředníkem (jako by snad jindy, u jiných, byla; jako by snad toto sdělení …). Postupem času jsem si tak vytvořil obraz (akvarel) své přítelkyně. Hluchá místa jsem poslepu nahmatal.

S Bí jsme se milovávali často. Byl to prostor fantasie, ve kterém se mnou sdílela stejné domovské právo; jediný takový. Milovali jsme se kdykoliv a kdekoliv to jen bylo možné. Kdyby snad buben automatické pračky nabízel dostatek prostoru, vyzkoušeli bychom to. Byla jediná, koho jsem se mohl (mohl) spontánně, bez odporu, dotknout a o to jsem to dělal radostněji a lépe. Proto jsem ji tak miloval. Mám pocit, že za samotou ticha mi doteky podávala nejbarevnější zprávy světa někoho druhého. V jediném kontaktu, nejlépe nejvyhroceněji smyslném, perverzním, sdíleli jsme nejdokonaleji, alespoň tak se mi zdálo, společný smysl. Byly to jediné chvíle, kdy jsem nebyl dokonale sám.

Bí nevyšla celý život ze školy. Jako student skončila, aby se neprodleně vrátila v roli učitele, v čtyřtýdenních kurzech pak sekretářkám a podnikatelům nutila jakýsi základní programovací jazyk a oni si tak po svém mohli přizpůsobovat výraz svého počítače. Přes zřejmou průzračnost toho kódu jsem mu nikdy neporozuměl.

Dostala vždy v ono  pondělí novu skupinu, společně s menstruací načasovanou strohým rytmem hormonální antikoncepce, čtyři dny se s nimi postupně seznamovala, zkroušená špatnou náladou z čekání na to, kdy už konečně dojdou bezstarostné přátelské atmosféry se vším tím tykáním a košilatými vtipy. Znetrpělivělí, zmámení přívlastkovým karmínem, zbavili jsme se frustrace vždy hned, jak to jen bylo možné. Právě v těchto chvílích jsme nacházel nezvladatelně zostřenou hranici tělesnosti.

Na rozdíl od Bí byla pro mne minulost vždy souborem nesmazatelných vin. Viděl jsem je všude, v nedostatečně vstřícné intonaci svých promluv, v možných dvojsmyslech, které jsem před vyslovením neidentifikoval, ve vlastních pohybech, jež musely druhým občas nutně připadat, ve své odtažitosti, povýšené. Vinil jsem se za sebrání nejkrásnějšího velikonočního vejce z ošatky v rukou pětileté, a stejně starý jsem byl tehdy já, slečny od sousedů, zářící radostí, že jsem si na ni vzpomněl. Že jsem pochybil, jsem zjistil o patnáct let později, při náhodném vzpomenutí, a evidentnost toho faktu mne zasáhla chladnou rukou studeného potu. A pak zde byly ještě chyby znatelnější, nevypověditelné.

Bí zbožňovala fotografie, s radostí sledovávala všemožná videa nesoucí stopy její minulosti, vzpomínala často (a povrchně). Pamatovala si na hloupé hlouposti, oproti mně?, a hlubší analýza minulosti jí připadala nesmyslná, bezvýsledná. Pouštěla okamžiky za sebe s lehkostí, s jakou bych krmil kachny pod mostem. Jednání jiných, natož pak vlastní, nedešifrovala, přišlo jaké bylo, jak jej vzala, a takové ho i chtěla. Naproti tomu já nevlastním žádnou fotografii, fetišismus pořizování záznamů z událostí, na nichž se podílím, mne dohání k vzteku, k pocitu ztráty, loupeže. Naleznu-li stopu vlastní minulosti, stává se pro mne důkazem všech chyb přítomných v rozlehlém pásu toho času; historie mne se sestává ze segmentů, jejichž předěly vyznačují nenapravitelná pochybení. Minulost vědomě zasouvám, a přesto tvoří, na přání asociací, neodvrhnutelnou, podstatnou náplň mého přemýšlení. Po každé chybě se rozcházím sám se sebou, začínám znovu. Díky bezchybné paměti je svět mých katastrof vesmírem v nezadržitelné entropii.

Zdával se mi dřív často sen. Stojím ve výtahu, kolem několik lidí, mladá žena, zřejmě sekretářka, vlasy nakrátko, znuděný obličej, dva muži v hovoru, dva kufříky, dvě nazelenalé kravaty, postarší žena s krabicí v dárkovém balení, mašle, mladý muž, čte noviny, sportovní boty, džíny, černé triko, krčím se mezi nimi, vyčkávám na pohyby, abych se mohl včas přesunout pryč z jejich dosahu, v té chvíli rána a pád, křik, těla se zmítají v chumlu, zatínám levou ruku v pěst, abych uchránil alespoň jedno místo čistotě, narážíme do sebe, do stěn, nedokážu se vyhnout, vztahuji ruce v nesmyslné obraně, levá sevřená, pak krev, ve vlasech, po stěnách, tma, ticho, vzbouzení do obou otevřených rukou, otevřít oči, po chvíli záblesky luceren, muži s nářadím, zdravotníci, vyzvednou mne ze změti těl, lehátko, sanitka, operační sál, doktoři, sestry, zmatek, tlukot srdce a pak ostrý neměnný tón, všichni odcházejí, zůstává jediná, přikrývá tělo, odpojuje přístroje, dívám se na ni, na sebe a křičím: ne, ještě to nevypínejte, ještě ne, ještě ne, ještě si musím umýt ruce.

Afriku uzavřeli asi před sto padesáti dny. Podle evidence ministerstva obrany nás stály pokusy o útěk 660 kilogramů munice denně. To číslo jsem našel v síti v těch nejposlednějších bezobrázkových stranách s údaji zveřejňovanými na přání zákona o informacích; máme dnes právo dozvědět se vše. Věta stála za několikastránkovým popisem složení paliva daného, v těch místech užívaného, typu bojového vrtulníku, v odstavci s neúměrně dlouhým technickým seznamem jeho výzbroje. Na místo v nadpise článku úvodní strany novin byla zbytečně příznaková; zbytečně k zamýšlení. A po hlasování většina lidí tohoto světa nerada vodila myšlenky takovým směrem. Stránku jsem vytiskl, nule jsem vlevo nehoře přikreslil růžek a nechal jsem ji tmě sáčku odpadků.

Museli jsme jednat eticky a je-li etické to, co tvoří, vybíralo se snadno. Den před volbami to v projevu presidenta zaznělo poslední větou jasně. Volme v plánu celé planety. Na další den, pro vhodnost pohledu, abychom viděli s dostatečným odstupem, probudili jsme se všichni nejspíš na Měsíci.

Nemoc byla v Africe identifikována před dvěma lety. Následovala celosvětová lékařská opatření; v přenosech krví a pohlavním stykem jsme měli jasno. Došlo na známý neúčinný boj s nákazou šířící se cestami převážně nízkosociálních a zavantgardizovaných tepen organismu lidstva. Ještě než v její režii zemřel první nemocný, začala mutovat. Po takovém zjištění jsme Afriku v osmačtyřiceti hodinách uzavřeli. Nemocní v dalších částech světa, každý se podrobil nevyhnutelné kontrole, byli izolováni do překvapivě kapacitně dostačujících léčeben, povětšinou nově vzniklých v posledních dvou letech. A začali jsme s Afrikou mluvit. Telefonem.

Pap, jak to po návratu sama řekla, byla předposledním nemrtvým z Afriky. Za ní vstupoval do letadla ještě voják, uzavírající poslední transport. Všichni prošli testy, o nichž se v médiích hlasitě prohlašovalo, že jsou nezpochybnitelné; ostatně bezpečnostní opatření celého projektu byla strohá, nekompromisní a cokoliv stejně nebezpečného jako nádech bez osmotické masky zakazovala. Poslední členové specializovaného týmu, kteří se v neúprosném závodě s časem snažili paralyzovat, nebo alespoň stopovat, mutační pochod nemoci, museli být dopraveni do vlasti, protože ta nenechává hrdiny samy sobě.

Ve chvíli, kdy bylo zjištěno, že nepřítel dennodenně zostra mění přístup ke stravě i cesty od sousta k soustu, se poslední naděje na jiné než dnes přítomné řešení zasunula za instinkt zvědavosti po zítřku. Lékařský tým, s Pap, nacházel mezi jinými i změny u jedinců, kteří ač jeden den zdraví, se včerejším negativním testem, podléhali nazítří bláznovství posledních stádií. Biologie té hře na schovávanou nabízela neočekávaně zprohýbaný prostor. Boj po zralé rozvaze vzdali. Bylo zde tolik neznámých, že jen jediné řešení nabízelo klid; anebo jsme spíše sáhli po tom nejjistějším. Po mnoha letech se v Africe, za pomoci moderních atomových koncepcí, znovu oralo a prosolovalo.

Za tu dobu, kdy byla pryč, jsme si vyměnili mnoho dopisů. Sám u klávesnice nacházel jsem vždy odvahu k upřímnosti, jež mne jen v představě rozeznění hlasivek umlčovala v bezhlesné paralýze. Pro tikot po klávesnici máte vždy dostatek odhodlání, vždyť se to děje jen na vašem monitoru; a k odeslání pak stačí jediný okamžik nerozvážnosti. Srdečnost, s jakou jsme se k sobě v těch časech přitiskli, jen na vzdálenost šířky papíru, překonala cokoliv, co jsme do té doby znali.

Na místě jsme se setkali ještě před příjezdem ostatních. Vše, od jednohubek až po dekoraci v oknech, jsme po neutrálním napjatém nevýrazném shledání připravovali, jakoby čas odloučení neexistoval; pohybovali jsme kolem sebe se stále nezvladatelnější lehkostí, opisovali jsme jeden okolo druhého v práci na všech těch nesmyslech k radování kruhy a pro stále nekontrolovatelnější slepnutí jsme nemohli vidět, že jsou stále těsnější. Existovaly-li dříve jakékoliv důvody pro nemožnost jejich protnutí, dnes se ztratily. Kompars, který samozřejmě přijel v plném počtu, byl jen hloupou zárukou bezpečí, tak jak jej připravila poslední chvíle obav při prvním telefonátu. Dodali nám klid, pocit simulovaného prostředí bez možnosti střetu, vědomí přítomnosti čtyřiceti kamer stopujících bezkonfliktnost výhradně našeho setkání. Neviděli nic, nemohli. Přijeli proto, aby za sebou na pár hodin zanechali každý problém, hned po dojemných objetích vyhledali přítomnost sklenice, pak se chvíli zajímali o druhé ve směru vážnějších rozmluv, hned nato žertovali v křečovitých hyperbolách svých nedávných zážitků, dali se do tance a nakonec se tak navzájem spoutali nevázaností.

Vybavím si obraz z posledního takového setkání; posledního kde jsme byli s Pap, oba. Místnost je vprostřed improvizovaným parketem. Dva muži v křečovité parodii styku vykřikují obscénní komentáře svého výstupu. Oči zavřené vychutnávají orgasmus slov - která chybí ve všech jejich domácích milováních – která, až na tuto chvíli, nemohou vypustit z úst před ženou, jíž z plných sil dokazují, jak jen v něžnosti, jakkoliv někdy rozpálené, chápou klamné množení. Skupina dalších deseti poskakuje v kruhu, každý ve své originální kreaci, zpívají, v nedostatku vzduchu lapají po dechu. Pravidelný tlukot srdce třípásmových beden udílí gesta celé místnosti. V rozích tři odpadlí v hovoru s prozatím šeptajícím reflexem dávení. Za domem, před úzkým oknem toalety dva bývalí spolužáci, známí k pozdravu a k podání ruky, ke špatnému vtipu, kalhoty u kotníků, snaží se, rozkročení, s bičovanou zuřivostí každý oběma rukama už napodruhé získat co nejvíc tekutiny z cizích genitálií na oplátku za své. Oči vytřeštěné do prázdna. (Ve vaší fantazii sexu ... která že ze tří variant přišla vám na mysl?)

Potřebovali jsme zřejmě všechno to co oni. Připojili jsme se k aparátu kolektivní amnézie, křičeli jsme slova do pankových písní, s rukama v pěsti jsme do ochraptění skandovali jakýkoliv nesmysl textu, komíhali jsme se do stran a vytvářeli s ostatními nahodilé obrazce z lidských těl. Je to pro mne zvlášť obtížný balet. V potřebě nikoho se nedotknout, a přesto zůstat s nimi, spojený náladou kolektivu, vytančil jsem do podlahy nejnesmyslnější síť kroků. A taky jsme pili, moc.

Nakonec jsme se dotkli; pak se vytratila ona, za chvíli já. Našel jsem ji ve sklepě domu, seděla na starém potrhaném sofa (všechnu ostentativní samostatnost, dravost, agresivitu svého všednodenního vystupování poztrácenou) a čekala. Byla zase malá a strašně zubožená, prosila o dotek a soucit a o milování _ o milování. V každém mém pohledu byla taková, odvždy. Chtěla se odevzdat, zůstat na rukou které neodepřou. Vnímal jsem ji tak od dětství a jestliže mne přitahovala tak mocně, pak proto, že jsme to věděl. Nikdy mne nikdo nemiloval se stejnou odevzdaností. Byl jsem tam, abych to naplnil, abych viděl tvář dokonalého štěstí, protože i tak jsem mohl milovat já; v odpovědi.

Klouzali jsme po sobě, vlasy i tvářemi, rty, dlaněmi, já po ní, po drobných ňadrech, pevných, vláčných prosící přítulnou poddajností, po oktávě sporých úžin žeber, po pase napnutém v nádechu, netrpělivém, v záchvěvech vedoucím ruku níž, ke klínu šnečích kudrlin, po stopě dál k semknuté, tak úzké, pootevřené … popršené, docela prozrazené krůpějemi milování už dávno (hodiny) v ní vřícího, sladké v nepatrném náznaku boků v cestě za mým dotekem … a přesto byla tichá v čekání jen na mne … v touze nechat se dovést až na okraj a po vší jistotě oddanosti mne jediným pohybem konečně vsunout do sebe a zavřít oči do sluncí orgasmu.

Pak jsem se odpojil. Stál jsem nad námi, jak jsme po sobě tekli, v té  chvíli, kdy jsem se poprvé dotkl její vlhkosti, a ve výšce sto šedesáti dvou centimetrů, tam kde má Bí své hnědé oči, jsem pozoroval samospád té scény. Viděl jsem Pap, měkkou, poprvé bez armatury strachu a beznaděje, prostou v nalezení jednoduchosti výrazu bez kontroly, usměvavou vůní touhy, nenasytnou v chuti po dalším doteku. Viděl jsme Bí, nad námi, tichou, bezeslovnou, strnulou, nevěřící, uhranutou. Viděl jsem cokoliv ostatního, zapomenutého pro extázi jedné dívky, která mě v ní, jediná ona, jak se mi tehdy zdálo, mohla vyplnit. Byl-li jsem pro tuto místnost avatarem dobra, stal se okolní svět, hájenství Bí, důkazem v mé vině. Musel-li jsem tady a teď pokračovat, křičelo okolí o opaku. Byla-li hodnota naplnění našeho věčného kroužení, mého a Pap, v bodě střetu jednoznačně v kladných polích, přenesena na soustavu souřadnic světů jiných, ničila s dokonalou brizancí.

Polní cestou jsem dojel do vesnice, dům stál asi dvě stě metrů od ní, na půl cestě k lesu. Zaparkoval jsem ještě před silnicí, u vjezdu k zoranému poli. Vystřízlivěl jsem okolnostmi sice rychle a řízení mi přinášelo klid, ale protože jsem měl v krvi ještě stále velkou dávku alkoholu, nechtěl jsme překračovat nařízení pro silniční provoz, nikdy žádná nepřekračuji. Vůz jsem zamkl a vydal jsem se k nedaleké zastávce vlaku, znám to tu dobře, sjížděli jsme se zde už dřív. K nádraží jsem došel za chvíli; první ranní vlak měl přijet za třiadvacet minut.

Čekal jsem u kolejí, na předělu další své katastrofy. Vnímal jsem je obě, Pap a Bí, vnímal jsem situaci, ze které nezískala jediná strana, vnímal jsem vlastní dávku provinění a kromě útěku z útěku jsem nenacházel jediné řešení. Cítil jsem Pap plačící kdesi do bezmoci, protože už nenajde sílu projít to vše s někým jiným znovu, cítil jsem Bí netušící, čekajícího mě, mě v nevěře. Cítil jsem ve vlastní rezignaci jen bolest těch dvou. Mlčel jsem s několika dalšími čekajícími, dospávali hřadujíce v rovině nástupiště, a nenapadal mne nikdo, komu bych se teď mohl vyříkat. Byl jsem sám, sám na každý lidský pád. Mlčel jsem jako dřív, tentokrát však bez možnosti svěřit své jinému a tak ostré samotě jsem provždy odvykl. Samotě … odvykl samotě …

Nečistých věcí se nedotýkám, minulost mne pronásleduje za, mnou klasifikované, špinavé jednání. Mám vodu a mýdlo a mechanismus vlastní zpovědi/procesu. Špínu smyji, výčitek se zbavím zřeknutím se sama sebe; svou chybnou variantu popravuji (popravuji) na úkor nové/čisté. Nebyl jsem to já – takový jako teď – v této chvíli bych jednal jinak – předchozí stádium mne je mi cizí – jsem někdo jiný. Za každým svým pochybením, po hrůze paměti stavící mne doprostřed té špíny, urousaný hnusem, v cestě k albigenské čistotě uděluji si poslední pomazání.

Dívám se na prsty, na zaschlou vlhkost Pap, cítím drsnost toho doteku, vybavuji si ji v té chvíli, pak ona v bílém plášti, cesta do Afriky, nemoc, přenos pohlavním stykem a krví, prohlížím prsty, pohlavním stykem, pohlaví, styk, nemoc, mutace, tuším, jak se skrývá v zastrčených komůrkách tkání člověka, jak neviděna přeskakuje snad z pohledu do pohledu po lanech světla, testy, smuteční pochod za Afriku, jeden milión růží, trny, její cesta domů, článek o čínské ženě, příznaky, informace až v novinách, předčasně stavěná sanatoria pro nemocné, Pap s její oddaností nemocným, její ruce útěchy, něhy, její řeč těla v pohádkách s milováním, její ňadra, pak klín, má ruka a krůpěj na prstech … dotek … cesta pro ni, pro krásku z Afriky.

Stálo-li dosud mé jednání na stimulu hnusu okolí lidí a věcí, obrátil se teď ten mechanismus k opačnému směru. Jsem-li nemocný, mohu nakazit ostatní. Věrohodnost toho domnění je mizivá, nacházím-li však sebemenší špetku možnosti, nacházím-li cestu, která je za jistých podmínek reálná, musím ji brát v potaz. Opak by byl nebezpečnou neopatrností, strašlivým hazardem s ostatními.

Chcete-li dítěti vysvětlit něco výrazně složitějšího než obvykle, vymyslete mu o tom pohádku.

Nádraží jsem opustil spěšně. Propletl jsem se davem pružně, rychle a nejkratší cestou jsem směřoval k domovu. Vidina bezpečí a klidu mne hnala kupředu a stále jasněji jsem si uvědomoval, skrčený před okolím do sebe, že už zřejmě nebudu schopen znovu vyjít na ulici. Musel jsem tedy nakoupit jídlo; domácí zásoby nemám nikdy zbytečně tlusté (výrobek po uplynutí jeho doporučené doby ke konzumaci nevezmu do úst). V obchodě jsem nakoupil trvanlivé potraviny alespoň na dva týdny a pak taky sto padesát sedm konzer pro psy. Obával jsem se nákupu již při vstupu; a průběh byl nesnadný nad očekávání. Na několik vteřin jsem, mimovolně, propůjčil kontrolu jemu. Počítal se zdrcující přesností, dokázal současně podržovat pohyby všech nakupujících, koordinoval s nespornou elegancí ty mé, stanovoval cesty obchodem s ohledem na maximální vzdálenost od lidí, z jejichž strany mohl hrozit střet, nedotkl se samozřejmě nepokrytou částí těla ničeho, co tam poté zůstalo, vybíral optimální místa k uchopení zboží, když jsem jej bral z regálů, tak abych se při tom nedotkl jiných předmětů a snažil se, aby mi takto, často nepřirozeně, uchopený výrobek nevypadl z ruky. Z obchodu mne vyvedl a pak se ukryl do pozadí. Domů už to poté nebylo daleko. Za domovními dveřmi jsem ze schránky strhl jmenovku, stejně tak jsem učinil s nápisem zvonku u bytu, zamkl jsem dveře a zvonek odpojil.

Nesu v sobě nové vědomí. Tedy spíš jakýsi jeho embryonální stav. Probleskuje do mého v stroboskopických řezech z temného prostoru kdesi za temenem. Sdílíme stejné komponenty, zatímco já mám však vstup, alespoň jak se mi zdá, neomezený, pracuje on výhradně v prostorách dřívějších antinečistotních kalkulů. Tiká tam vzadu, v případech klidu, pobrukuje cosi ve strojově čistém rytmu a k řízení se přidává jen v událostech, které se jej dotýkají, které se jej mohou potenciálně dotýkat (a zdá se, že, v závislosti na jeho zkvalitňujících se vyhodnocovacích procesech, jejich počet pomalu vzrůstá). Zatímco pro mne je alternativa onemocnění téměř vyloučitelná, téměř, zapracovává ji on do veškerého myšlení s atributem jistoty, vstupuje s tou složkou do každého procesu, ať už se projeví navenek mou (mou?) fyzickou akcí, či ne. Napadá samozřejmě i cokoliv, co nesou mé myšlenky. Pracuje samostatně, nemá žádné nároky, kromě těch týkajících se šíření nemoci, spí se mnou. O jeho autonomnosti by se dalo pochybovat. Jenže on o sobě ví. Reaguje sám na sebe, učí se, přemýšlí a jedná. Vše v omezené míře, nedokonale, ale jistě s příznakem růstu. A taky se mu zdají sny.

Slunce, stojíc neviděně nad Kobercem, svítí se spořádanou neměnností, vyrovnaně, bez západů, bez svítání končí noc a den ostrými předěly a na ramenech všech valících se Tkaných studí mrtvolnou vyzáblostí. Šedivá tráva, sahající do tří čtvrtin jejich těl, ševelí ve větru, hraje zkormouceně, rozkmitaná po pročesání srsti sunoucích se rozsvícených tvorů. Čepele jejích šedých jazyků usedajících na hladinu srsti mizí v těch vlnách, pod hladinou, zavlní se v rytmu, jak jej udělí roztančené štětiny, Tkaní sunou se dál, a ony, dvoubřité struny, napnuty, po protrhnutí povrchového napětí hladiny, vystřelují do prázdna nebe v barvě trávy a zní předanou melodií, jež slitá nad hlavami Tkaných prosívá mlhu v monolitém brumendu. Brázdy se za procházejícími zacelují, mnohdy proťaty jinou nechávají zvuky prolnout se ve švu a zalkat vynuceným souzněním. Prameny světel Tkaných krájejí vzduch, dotýkají se jim nad hlavami a zaplétají se do vláken vloček. Nad šedivou hladinou Koberce sněží světlem do oblohy.

Bí se pětadvacet dní snažila spojit se se mnou. Změnil jsem číslo telefonu, adresu v síti, neotvíral jsem na žádost klepání a domovnici jsem prostřednictvím sítě požádal, aby, za náležitý poplatek, na případný dotaz ohledně mne odpovídala, že jsem vypověděl smlouvu a odešel. Jediný můj kontakt se světem se děje prostřednictvím počítače. Za příslušnou úplatu mne syn domovnice zásobuje dvakrát do týdne potravinami; nákup vždy nechá přede dveřmi a já si jej později, když se ujistím, že na chodbě nikdo není, vyzvednu (platím mu samozřejmě převodem). Nemyslím, že by Pap jevila potřebu kontaktovat mne a v tomto směru neprovádím žádná opatření. Možnosti našeho dalšího setkávání, zdá se mi, nejsou. Zda budu mít někdy odhodlání setkat se s Bí, to netuším.

Místnost halí kouř, sedím uprostřed, s vodní dýmkou. Tabák kávové příchutě dýchá do hřbetů knih, slabá nasládlá vůně karamelu ulpívá na rtech. Nechávám kroužky cestovat, rozpouštět se do roztoku vzduch; razí si cestu kaší nehybných clon a nakonec se roztrhnou a rozsypou svou barvu do tabákové mlhy. Čtu. Čtu teď šestnáct hodin denně; jen z pravé strany knihovny. Syn domovnice je schopen opatřit mi jakoukoliv požadovanou knihu, a prosím občas o skutečně antikvariátní kusy. Živě si s ním v síti dopisuji; zdá se, že zvědavost jej nutí prozkoumávat kuriozitu třetího patra jejich domu, a pak taky nalezl novou zábavu. Posílám mu prostřednictvím zásilkové služby každý týden svazek; přečetl zatím všechny a má chuť se o tom bavit. Je to radost, vidět jeho nadšení. V jednom z nákupních balíčků, které obstarává, jsem našel medovinu. Soudím teď, že to byl příhodný nápad, přidat ji tam.

Nevím, do jaké míry je schopen sledovat mé myšlenky. Netuším zda ví o mých snahách utěsnit jej vzadu; reaguje pouze na známé příslušné podněty. Jen občas neočekávaně překvapí; když se snaží najít cestu k jiným složkám myšlení; a četnost těch výprav se zvyšuje. Každopádně jsem v jeho reakcích na četbu vypozoroval slabinu. Sdílí má přesvědčení. Nerozumí jim (prozatím), ale přijímá je. Převzal celý můj abstraktní kánon dobrého jednání. Ve svých mechanických taktech miluje lidi stejně jako já. Neublížil by kotěti.

Tkaní křižují šedé moře. Z každého se prořezává ven snad stovka zářivých nitek, každá z nich směrovaná k jinému z tvorů, kde se zlomí a cestuje jinam, dál mezi stébly trav, nebo na oblohu, do křišťálu jednoho z dnes vybraných. Až kam dohlédne, visí na obloze desítky druhů sbírajících nitky, jež vyslané prosakují zdola, z roviny Koberce, mlhou až k nim, vsunují je do sebe, aby se jim propletené v blyštivém provazu ztrácely z čela a na obloze, ještě výš, tkaly vlákna vloček; nakonec poslední steh a ta krůpěj světla, kapka rozepnutých křídel křišťálu, poskočí utržená vzhůru a padá.

Tkané krmí země, z ní sají stravu světla, která do nich proprskává doteky, jiskří v těch spojích a nadouvá těla věčně hladových tvorů. Plující na obloze, jakoby se zadrženým dechem, žvýkají světla od těch na zemi; nepozřená protkávají nad sebou ve vločkách. Bez ramen podaných zezdola prošli by smrtí.

Chodil jsem dlouho po ulicích. On se ve štvavé rychlosti probíral všemi daty, jež přinášely mé smysly. Míjel jsem dům za domem, ulici za ulicí a snažil se jej unavit. Nakonec jsem sestoupil pod zem a vyčkal metra. Hnal se splašeně mezi informacemi, podržoval údaje o směru a rychlosti každého přítomného a kreslil do okolí trasy jejich předpokládaného posunu. Skutečnost, že jsem, až na obličej, celý zahalen, jej těšila, avšak představu střetu i při takovýchto opatřeních nedokázal přijmout.

Upoutala mne hned poté, co jsem v metru usedl. Černý kabát po kotníky, stříbrné vlasy, šedé oči, ostré rysy ve tváři, ústa rovná, zrazená. Stejně jako já zde očividně neměla co pohledávat. Byla spíš pro limuzínu, pro rovný krok v nadzemních linkách jednotlivých desátých pater výškových budov. Metro je ve spodu pro spodinu. Nevnímala okolí, hleděla skrze sklo do neznáma, ukotvená v bezpečnostním držadle rukou v černé rukavici.

Pracoval jsem potichu, on stejně vzadu v nezvladatelném tempu počítal. Vyndal jsem komunikátor a požádal operátora o číslo osoby v souřadnicích, které jsem s přibližností odvodil ze svých; vlastník novinářské licence takové věci smí (samozřejmě ne v osobní potřebě). Odpověď přišla okamžitě; vše (věk, pohlaví, povolání) nasvědčovalo tomu, že jsem polohu udal správně. Těsně před další zastávkou jsem napsal zprávu, operátora jsem pro případ zaslání požádal o zatajení mé adresy, a když jsem se zvedal k odchodu, dokázal jsem ve zmatku sebe a okolí (vykročil jsem k tlačenici u dveří) zmáčknout tlačítko k odeslání. Nezasáhl. Křepčil kolem zaměstnaný děním, vyhledával skuliny bezpečí a napínal mé smysly a svaly v bolestném soustředění.

Margareta Dryn je ustaraná prací. Firma skomírá, klienti se na neznámý popud ztrácejí, zaměstnanci nevykazují požadované výsledky a nelze je přinutit k podávání lepších výkonů. A tak Margareta Dryn šetří na všech místech; hlavně na těch, jež jsou směšně nepodstatná svým významem; šetří na cestách po městě užíváním metra a i když ví, že je to činnost nesmyslná, přináší jí ta snaha mírné uklidnění. Šetří levnějším druhem papírových kapesníků, levnější zubní pastou, levnějším jídlem v zapadlé čínské restauraci. Volný čas nemá, jen chvíle pro stravu, hygienu a spánek; a cesty metrem, jediná místa uvolnění, možnosti prohnat fantazii po pláních snění, oči uvězněné v zašpiněném skle vlakové soupravy. Margareta Dryn má jen štěstí těch cest … a vlastně … ještě tu zprávu … bod neznámého potěšení, zvědavosti … odraziště jiných představ. Margareta Dryn po prvotním překvapení a nedůvěře čeká na spásu čtvrtého června, čeká a sní a hodiny křižuje spodní město v soupravách podzemní dráhy.

Unavený Tkaný proráží vlny trávy. Žhne, srdce tepla v něm tluče ve stále hlubších úderech, srst pulzuje, vyráží ve stazích vzdechy tepla a jazyky trav se se zasyčením opálené stahují z dosahu. Tkaný se valí jediným směrem, okolím občas probleskne stuha světla, všechny z jediného zdroje, úpěnlivě prohazované kolem něj. V dálce za obzorem někdo prosí o splétání vloček. Odráží vlákna dotazů a s nezměněnou zarputilostí postupuje vpřed, co nejdál od zdroje nepříjemně svědících paprskových vlasů.

Margareta Dryn uteče napodruhé a naposled z domova. V ložnici, na manželské posteli, rodiče v bezvědomí bez možnosti dalšího okaotevření. Roky na lůžku žijí/spí smrt. V závěti jasný požadavek udržování životních funkcí až do poslední chvíle. Margareta Dryn žije po nehodě přání rodičů v jejich světě bez návratu. Zajistí všechny jejich fyzické potřeby, dokonce jim dvě hodiny denně čte jejich zamilované romány, pouští jim zamilovanou hudbu, v poslední době mezi postelemi tančí v jejich zamilovaných krocích valtzu. Margareta Dryn uteče napodruhé a naposled z domu.

Vlasce světla zaplétají cestu, hrají duhou na břitech trav a přehrazují každý směr potoky světla. K dechu běžce se z povzdálí přidává jiný. Štváč k němu vzpíná světelné ruce lámané stále zrcadlem potavené srsti.

O čase toho půlroku nevím mnoho. Stále jsme snili, jeden i druhý, a přesto, že jsme zřejmě oba znali cíl, jsme děje toho druhého sledovali okouzleni. Přestal jsem jakkoliv komunikovat se světem, požádal jsem Jana o více alkoholu, a pak po delší čas přinášel i drogy. Nejedl jsem pravidelně, spal jsem v kratších úsecích mezi bdělým sněním a jediné, co jsem pravidelně sledoval, byl kalendář. Poslední jeho sen jsem zhlédl třetího června odpoledne. A pak už tu nebyl.

Vycházím z knihovny. Je jedenáct třicet a k Million Miles Out je to nejméně deset minut ostrou chůzí. Listoval jsem dnes od rána ve všech právních příručkách, jaké jsem zde nalezl, a zjišťuji, že jsem nevinný. Řeč těch knih mne uklidnila; přijal jsem jejich jazyk daných nesporných vyčerpaných řešení s klidem a nevidím důvod, proč je vyvracet. Jsou to slova tohoto světa a já jsem od dnešního rána, poté co jsem prospal šestnáct hodin, jeho nejvěrnější součást.

Nejkrásnější slova dneška, jež beru bez rozpaků za svá, jsem našel v trestním zákoníku z devatenáctého století. Myslím, že hovoří přímo ke mně. Tak pevně jsem dodnes nikdy slovo neuchopil. Dnes se mi všechna zdají jasná.

V knize se praví: Vražda jest úmyslné usmrcení člověka, tj. usmrcení z ženy narozené bytosti živé.