Zvuk

Za těma dveřma je pořád ticho. To může bejt jak dobrý tak špatný znamení. Sedím tu teprve pár minut, ale moje myšlenky už mají za sebou několik bludných kruhů. Buď už to tam mají za sebou nebo se tam teprve vytahuje nářadí. Doufám, že jde o tu první možnost. Jestli to tady budu poslouchat, pěkně mně to stáhne vnitřní dutiny a ty bludný kruhy si projdu ještě několikrát. Jde vlastně projít několikrát ten samej bludnej kruh nebo člověk chodí dokola v novejch a novejch bludnejch kruzích?

Chvíli se snažím poslouchat, ale marně. Jako vždycky jsou to ty dveře schopný utlumit všechny zvuky. Teda kromě toho jednoho zásadního. Slyším pouze, jak pravidelně oddychuje ten pán, kterej si právě sedl naproti mě. Zkusím ho využít, pokusím se aspoň na chvíli vykolejit splašenou spirálu myšlenek točící se kolem těch dveří napravo.

Venku prší a on asi běžel, protože dýchá trošku rychleji než normálně. Začínám doslova od podlahy a pomalu ho skenuju pohledem. Značkový boty, sice na nich vidím „moje logo“, ale tohle bych si teda na nohy nevzal. Tohle nosí puberťáci s neopodstatněně přemrštěným sebevědomím. Čistý černý rifle, velmi klasickej střih, i když já vlastně ani nevím, co to je klasickej střih. Prostě rifle, který mi nepřijdou nijak zvláštní. Hnědá košile z nějaké hrubší látky, volnější a pod ní tmavě zelený triko s nějakým vzorem, kterej není úplně vidět, protože u košile jsou rozepnutý jenom dva horní knoflíky. Pán si zrovna prohlíží všudypřítomnou propagandu na stěnách, takže mi nastavuje obličej ze všech stran. Obličeje si většinou nepamatuju, a ani tento bych si určitě nezapamatoval. Velká klasika, možná jen trošku vyšší čelo s ustupujícími vlasy a oči jsou bystřejší než normálně. Je v nich zvědavost, anebo údiv z těch okolních nápisů. Tipuju ho tak na čtyřicet. Můj odhad věku je většinou dost mizernej, s čímž sem se ovšem naučil žít a aspoň nikdy nemusím předstírat překvapení. I když někdy mě to vžene do velmi nepříjemných situací. Naučil sem se proto odhadovat jenom takto, skrytě, v duchu, potají, s mírně hřejivým pocitem jaký poskytují konspirační teorie a úvahy. Takže, nelpí na poslední módě, což je mi sympatické, je mu čtyřicet a vypadá celkem inteligentně. Akorát ty boty mi u něj nesedí. Možná je dostal od někoho jeho synek, nebo o hodně mladší brácha, a on je přebral, protože mu líp seděly. Nebo je vyhrál v tombole. Sakra to je blbost. Není plesová sezóna a navíc sem nikdy neslyšel o tombole, ve které se vyhrávají boty.

Vedle se pořád nic neděje. Propadnu se o jedno patro v náladě a myšlenky se samovolně vrací do úzkostí vyšlapaných kolejí. Teď už nepochybuju, ještě nezačali. Pěkně si to tady vyžeru i se zvukovou kulisou. Další kolo myšlenek zavíří trochu rychleji a hlouběji a tak se donutím zvednout hlavu a zadívat se znovu na toho pána.

Vypadá to, že ho pořád drží spáry plakátové propagandy. To už není tak sympatický a můj zájem o něj rapidně poklesne. Ale stejně, asi každýho nebaví zrovna vočumovat křena, kterej sedí naproti. Ještě má přes rameno takový kožený pouzdro, toho sem si předtím nevšiml. Možná by tomu někdo jinej řekl i taška. Podobnou věc míval můj děda na fotoaparát a říkal tomu pouzdro, takže pro mě to nikdy nic jinýho nebude. Vsadil bych se, že on ho měl taky na fotoaparát, ale přestal mu fungovat a jemu bylo líto tu tašku nepoužívat. Nebo si koupil novej a ten se mu už do něj nevlezl. Je zajímavý jak u toho starýho přístroje prostě nejsem schopnej přemejšlet se slovem foťák, to se prostě nehodí. Pořád vidím to dědečkovo pouzdro a v něm ten tu krásnou skládačku stříbrného kovu, vyleštěného nesčetnými pohyby dědečkových prstů, a černých plastových kousků s takovým drsně hrbolatým povrchem s vůní kůže– fotoaparát. Beztak v ní teď má doklady, to koneckonců není žádný umění domyslet se, že v ní má doklady. Co jinýho by v ní taky měl. Má tam asi telefon, klíče od bytu, od auta, vizitkář a – doklady. V peněžence. Ta je určitě hnědá. V duchu se zasměju svému jasnovidectví. Určitě je hnědá. Popruh od toho pouzdra je u zipu už dost odřenej, co by tam tak ještě mohl mít. Vizitky, má tam svoje vizitky. Ne ne, blbost, na vizitky se takový pouzdro nehodí a navíc, kdyby musel rozdávat vizitky, byl by jinak voblečenej. Má tam ... nevím. Jízdní řád asi. Už blbnu. Opřu se hlavou o zeď a na chvíli zavřu oči. Pouzdro už mě nezajímá, stejně nevím, co v něm ještě má. Zase se moje myšlenky stáčí k těm dveřím. Je za nimi pořád ticho.

Jak mám zavřený oči, ucítím, že ta holka vedle má nějakej divnej parfém. Sedl sem si vedle ní hned před tou věčností, ale uvědomil sem si to až teď. To čekání mi prostě „šponuje“ všechny smysly. Příjemná vůně. Dámský parfémy, vlastně i ty pánský, mi všechny veskrze smrdí. Dokonce všechny stejně. Ale tendle kupodivu ne. Proto se mi zdá divnej. Možná to není ani parfém, ale třeba jen šampon. Fakt se v tom vůbec nevyznám. Holky mi většinou voní bez chemickýho postřiku, ale v tomto případě musím uznat výjimku. Pak mě napadne, že to možná není chemie. Třeba je květinářka nebo cukrářka. Ta vůně je mírně nasládlá a nedokážu ji vůbec identifikovat, určitě je to směs. Třeba prodává květiny v cukrárně. Otevřu oči. Je zabraná do psaní na telefonu tak předstírám, že ostřím na nápisy na dveřích, ale přitom se snažím si ji prohlídnout. Má delší vlasy sepnutý do dvou copů a hnědý brýle s velmi drobnýma obroučkama. Takhle z profilu vypadaj jakoby je měla omylem, možná, že zepředu jí sluší, ale pochybuju, musej na ní vypadat příliš titěrně. Dost nehezky jí narušují celkem pěknou křivku profilu, zblblej svou prací si představuju, jak bych nejsnáze ten profil překresloval. Špička nosu, oční jamka, v duchu před sebou vidím její profil jako černou křivku, s kterou si hraji na bílé ploše monitoru.

V tom mi srdce skočí do krku a já jsem zpátky v realitě. Ten zvuk. I přes ty super tlumící dveře je jednoznačně rozpoznatelný. Jako vždy mě zachvátí panika. Vystřeluje z mých útrob nahoru do krku a drží ho jako zkušený škrtič. Úzkost se mi plazí zespodu po páteři a zavrtává se do všech mozkových závitů. Snažím se velmi lehce zvýšit hloubku nádechů, tak aby to nebylo na mně moc poznat. Ovšem přichází další zvuková vlna a já cítím jak se mi ten zvuk zavrtává do všech nervových zakončení v celém těle. V tuto chvíli pravděpodobně velmi blednu. Trvá to děsně dlouho, neexistuje nic než ten zvuk. Nevnímám okolí, jen se snažím nevyskočit z kůže, navenek klidně sedět, dýchat. Měl bych se zvednout a jít udělat pár kroků na chodbu, někdy to pomůže, ale nedaří se mi zvednout. Naštěstí přichází přestávka. Ticho. Stále vnitřně paralyzován se připravuji na další kolo. Netuším, jak dlouho čekám se zatnutými pěstmi, ale nic se neděje. Přemáhám paniku a úzkost soustředěním se na pomalé, ale co nejhlubší nádechy a pohledem hyponotizuju, nějakou fotku na zdi naproti mě. Ani nevím, co na ní je, jen nechci zavřít oči, protože to se mi pak hůř vrací zpátky do reality. Pořád ticho. Holka vedle zalistovala časopisem. Šustivý zvuk papíru mi jaksi zpomaleně rozhýbává paralyzované smysly. Mozek pomalu začíná fungovat a já si uvědomuju, že to celý mohlo trvat asi minutu, možná dvě. Tak první kolo dneska proběhlo dost katastrofálně. Ale přežil sem to. Jen si opravdu přeju, aby to byl už konec. Bude za chvíli čas připravit se na druhý kolo. Může teď přijít každou chvíli.

Abych se trošku víc uklidnil, pokukuju po časopisu, který si ta holka vybrala. Ale nemůžu se soustředit. Můj pohled už magicky přitahují ty dveře. Násilím se donutím přečíst si na obálce časopisu název a téma hlavního článku. Abych dostal myšlenky, co nejdál od dveří a svoje tělo do trošku životaschopnějšího stavu, rozhodnu se zkusit navázat hovor. Zašilhám znovu na stránky, které má otevřené a vidím, že čte ten hlavní kus. Stres v zaměstnání. Začnu vymýšlet úvodní větu, a to si vždycky vzpomenu na kamaráda, který se jednou zeptal prodavačky popcornu v kině, jestli má ráda popcorn. Udělal to velmi laskavě a elegantně a jaksi nenuceně. Nevím proč, ale nikdy na ten moment nezapomenu. Odměnou mu tehdy byl krásný úsměv a pár vteřin hovoru. Ještě jednou si tu scénu pomalu přehraju a dost mě to uklidní. Vzpomínky na takový okamžiky jsou vždycky dobrej nástroj jak tydle moje stavy přežít. Měl sem s nima začít už dřív. Už se chystám zeptat se tý holky jestli .... ale v tom okamžiku se otevřou ty dveře. Musela se pode mnou propadnout podlaha, protože mám pocit, že srdce mi vystřelilo zpátky do krku. Ze dveří slyším matně nějakou konverzaci, ale moc ji nevnímám. Znovu se soustředím na dýchání a pak už v té směsi slov a hlasů najednou zaslechnu silnější zvolání „Další.“ Cítím, že se proti své vůli zvedám a odevzdaně vcházím do otevřených dveří. Je tu další pravidelná prohlídka u zubaře.