Kdo hledá, najde... (2. Sestra I)

Ty moje "skvosty", to jsou povídky, které psal sám život. Tedy opět já (já ješita), ale po dvaceti letech.

Kdo hledá, najde…

        2) Sestra I

V průběhu roku 1991 začalo moje manželství dostávat povážlivé trhliny. Po patnácti letech manželství. Proč - to není podstatné, chyba není nikdy jenom na jedné straně. Já jsem se v žádném případě rozvádět nechtěl a podnikal jsem zoufalé, leč zbytečné kroky, jak zabránit rozpadu. A dostal jsem vnuknutí, že manželce koupím pod stromeček friťák.

V té době jsem přicházel pracovně do styku s jedním dodavatelem, který předtím pracoval ve firmě, kde mimo jiné briskně okopírovali a začali vyrábět fritovací hrnce. Slušný design, funkce i cena - nebylo co řešit. Ten zástupce dodavatele se jmenoval Lumír Hanák. Doručení hrnce až do domu, vlastně do garáže, protože to mělo být překvapení. Ano, překvapení se konalo, ale ne pod stromečkem. Těsně před Vánocemi  mi přišla obálka s modrým pruhem: Žádost o rozvod. A tak friťák zůstal v garáži.  Ale co teď - kam s ním?

            Jedním ze subdodavatelů naší firmy byl i Ondrej Rusznyak, který nám prováděl výkopové práce. Byl to snad nejmenší cikán ve střední Evropě. Ale pracovitý, poctivý a hrál na housle. Byl jsem náhodou také u něj doma - měl ty housličky troje a sympatickou ženu. Tak se ho ptám: “Pane Rusznyak, nechtěl byste pro manželku pod stromeček friťák?“

„No víte, že bych ho bral? A za kolik?“  Prodal jsem mu ho pod cenou. Asi v půlce ledna jsem šel po Hlavní třídě, pultík vedle pultíku, kde se prodávalo všechno možné. U jednoho pultíku prodávala paní Rusznyaková friťák. O 400 korun dráž, než ho ode mě její manžel koupil. Pěkný dárek potěší.

            Od 1.3.1992 jsem „přestoupil“ ke konkurenční firmě. Asi po týdnu jsem zjistil, že tam ke stejnému datu nastoupil i Lumír. Opět jsme se sešli. Tak se mě ptal, jestli jsem udělal radost s tím friťákem. Jo udělal - Rusznyakovým. Pak následoval rozvod (nic příjemného), takže o to víc jsem se vetnul do práce. A s odstupem času jsem došel k tomu, že žádost o rozvod jsem měl podat já, a to už aspoň o dva roky dřív. Po bitvě každý generál. Doma po mně nikdo neječí a v práci si mě považují.  

          …………………………

V červnu 1992 bylo moje druhé manželství definitivně rozvedeno. Ovšem když je chlapovi třiačtyřicet let, z toho posledních patnáct let prožije v manželském svazku a není záletník, tak nemá o své budoucnosti nějaké bůhvíjak optimistické představy. Spíše naopak - měl  jsem pocit, že to vše, co jsem pracně těch patnáct let pachtil, se najednou zbortilo jako domeček z karet.

Ale život jde dál. Postavím nový domeček. Sebral jsem zbytek svojí odvahy a někdy v červenci jsem odpověděl na seznamovací inzerát. Tenkrát jsem se za to sám před sebou docela styděl. Pak jsem jel s vodáky na týden na Vltavu na raft - poprvé a bohužel také i naposled. Bylo to skvělé. Když jsme se vrátili, ještě v ten den v podvečer mi zvonil telefon. Musela to být sobota.

„Dobrý den tady je Lenka. Vy jste mi odepsal na inzerát na seznámení? Váš dopis mě zaujal.“

„Děkuji, máte velice příjemný hlas a pěkné jméno…“ a závěrem rozhovoru navrhla: „Měl byste něco proti tomu, že bychom se sešli zítra ve dvě odpoledne a zajeli třeba na Těrlickou přehradu se vykoupat, když je tak hezky?“ 

„Vůbec ne, naopak!“. A je to. Jak jednoduché! Bydlela v Karviné, ale podle přízvuku jistě pocházela někde z jihu. Ano, Hanačka - bodrá to Hanačka z Kroměříža. Sympatická, veselá, zdravotní sestra. Když jsme pak vylezli z vody, a já se natáhl na deku, ona se trochu otřela ručníkem a když dopadla na deku, mokrým kolenem se mi na okamžik přitiskla na stehno. Tak to nějak ve mně zavibrovalo, a já věděl, že je ruka v rukávě. Od této chvíle pro mě nebylo nic důležitější, než Lenka.

            Věci nabraly závratně rychlý spád. Ten rok bylo abnormálně horké a suché léto. Za tři týdny jsme jeli stanovat k jezeru Počúvadlá u Banské Štiavnice. I s jejím šestnáctiletým synem Danem. Během cesty jsem se dozvěděl, že ještě nikdy v životě pod stanem nebyli. Kluk byl u vytržení. Poprvé v životě mohl pobíhat po lese se sekyrkou a připravovat dřevo na večerní táboráček. A protože již byl poslední týden srpna, v kempu bylo snad už jen pět stanů a večer jsme všichni seděli u jednoho ohně. A já jsem hrál na kytaru tklivé písně, jelikož jsem byl zamilovaný a pořád se mi zdálo neuvěřitelné, kolik že to štěstí mě potkalo. Noci byly teplé, na nebi tisíce hvězdiček, a na mě přišla druhá míza. Kam se hrabe raft na Vltavě! Právě jsem zažíval pocity dávno zapomenuté.

Po dovolené jsme pak každý týden brali na nějaký výlet do Beskyd i moje dcery, což se zamlouvalo jak dcerkám, tak i mé bývalé ženě. Lenka jim říkala „moje kozénky“ a všichni jsme byli happy. Po nějakém čase jsem zjistil, že moje starší „kozénka“ se vodí s Danem za ruku, a to i přes týden. Takže já jsem jezdil během týdne do Karviné a Danek do Havířova. No to jsou věci! Pak mě taky Lenka pozvala do nemocnice, kde pracovala a představila mě svým kolegyním. Moc jí to v té sesterské „uniformě“ slušelo. Tenkrát mi došlo, proč si někteří doktoři berou noční služby vždy, když má taky noční ta určitá sestřička.

            A jak se začaly blížit Vánoce, tak jsem začal přemýšlet, co koupit pod stromeček. No co - fritovací hrnec! Takže jsem se opět obrátil na Lumíra.  „Jó Pavle, to bude problém, ta firma už skončila! Ale pokusím se něco zařídit, snad to ještě půjde - vydrž!“. Během pár dní mi sdělil potěšující věc, že z poslední exportní série zbylo asi deset friťáků, které se rozprodaly (či rozdaly) mezi bývalé zaměstnance, ale jeden člověk má doma dva, a jeden by mi prodal. Tedy ten úplně poslední. A ten člověk náhodou bydlí v Havířově. Ale je o osmdesát korun dražší, protože na export šly ty lepší. Nevadí, hlavně že bude friťák! A fakt že byl pěknější.

Exportní friťák  se v garáži  moc dlouho nezdržel, protože než došlo ke koupi, musel jsem to vyslepičit, abych náhodou nekoupil nevhodný dárek. Ale ne, ne, ne - naopak, Lenka zářila štěstím. Príma! A hned ho vyzkoušíme a pak ho pod stromeček zase zabalíme, musí to být překvapení! Tak jsme ho vyzkoušeli snad třikrát. No senzace, a že jsme si pošmákli!

Ovšem následně během toho prosince se začaly dít pro mě dost nepochopitelné věci. Lenka se už tak neusmívala, začala si stěžovat na nějaké zdravotní potíže, a také jí začala na mě vadit spousta věcí, které jí dříve spíše lichotily. Vyvrcholilo to tím, že někdy kolem 15. prosince jsem se vrátil ze služební cesty, dost pozdě večer a utahaný, takže jsem toužil akorát se vysprchovat a spát.

„A to jako nic nebude?“a tvářila se nakvašeně. 

„Leničko nezlob se, ale dnes opravdu ne.“ 

„Tak to jsi vůbec nemusel jezdit!“ a probodla mě očima. Druhý den mi volala do práce, ať nejezdím, že je nemocná a že mi zavolá, až bude fit. Pak mi zavolala (asi dvacátého), ať přijedu, a že si mám vzít nějakou velkou tašku a sbalit si svoje věci. Končíme. I když jsem již měl takové neblahé tušení, byl to pro mě dost těžce stravitelný šok. 

„Ale proč?!?“   Celkem zbytečný dotaz. Důvodů jsem si vyslechl víc - například, že já mám rád v jídle česnek a cibuli a ona to ze zdravotních důvodů nesmí, a tak podobně. Dva dny před Štědrým dnem, nešťastný a zhrzený, se smíšenými pocity (co kdyby?) zvoním u dveří a z bytu se ozývá hlasitá hudba. Dostal jsem se akorát do předsíně.

„Tak pojď si to vzít, tady to máš, já mám návštěvu!“ a ukázala na pyramidu mých věcí. A že jsem tam toho za těch pět měsíců natahal! Na vrcholku pyramidy stál pečlivě dárkově zabalený fritovací hrnec. Veselé vánoce! A tak jsem jel domů (ale - kde v té době bylo pro mě doma?) a friťák putoval do garáže. Bolelo to všechno určitě víc, než před rokem ta obálka s modrým pruhem.

Asi v půlce ledna jsem se potkal s nějakou Majkou, kterou jsem dobré dva roky neviděl, předtím jsme spolu dělali na Dole Darkov. A ťala do živého: „Jé, ahoj Pavle, jak se máš, ty prý chodíš s Lenkou?“

„Už ne Majko, už ne, už to skončilo“. (Skončilo a pořád ještě bolelo.)

„Buď rád, a i kdyby to neskončilo, asi bych ti to stejně řekla. Víš, že ona má v nemocnici svého doktora Blažeje? Je zástupcem primáře a už to spolu táhnou dobrých pět roků a on jí pořád slibuje, že se kvůli ní rozvede. Ale nerozvede. Takže když ho chce jako přitlačit ke zdi, tak mu provede to, co provedla s tebou. Před tebou to byl nějaký Mirek. A že tě byla představit svým kolegyním?! To zabírá. Tak se měj hezky a přeji ti hodnou novou partnerku. Škoda, že jsem vdaná.“  A dala mi pusu. Přesto mi bylo, jako praseti, které dostane polenem doprostřed čela. Ale prozřel jsem. Chytrému napověz, hloupého…

Takže žádný česnek, žádná cibule - jen počkej Leno, jen počkej zajíci! Babka měla pravdu, když mi psala na vojnu: „Laska je slepa!“ A tehdy jsem se rozhodl, že teď to chytím pevně do rukou a všechno bude jinak. A JE TO !!!

…………….(následuje Sestra II) ………..

---