Zrcadlení slov a myšlenek

Básnické dialogy Marka Řezanky a Jiřího Cenka naplňují název sbírky každým coulem. Jeden z autorů je v letech Kristových, druhý je již velmi zralým a moudrým mužem.

Knížka je rozdělena do dvou částí. V té první jsou vybrány básně, kdy Jiří navazuje na Marka, ve druhé je tomu naopak. Zrcadlící text je vždy proložen kurzívou. Sbírka je okořeněna kresbami J. Staňka. 

 Oba autoři mají potřebu jeden na druhého navazovat a doplňovat se. Pokud jeden z autorů zvolí sonet či villonskou baladu, druhý v reakci použije tu samou formu. Obsah je však jiný. Je zajímavé pozorovat, jak oba dva přistupují k témuž tématu.
 
 Knížka zahrnuje i ukázky překladatelské tvorby obou autorů.
 Oba věří, že si svými veršovanými hovory čtenářský okruh najdou a že jejich slova dokážou potěšit, vyloudit úsměv - i přimět k přemýšlení.  

Texty jsou dialogem dvou rozdílných lidí, kteří mají ovšem společnou zálibu ve vázaném verši. Čtenáře tak čekají chvilky se sonety, villonskými baladami a dalšími hrátkami se slovy.
 Mohou sledovat výměnu názoru ve verších. Mohou jít po stopách autorů, kteří se vzájemně inspirují a kteří konfrontují své pohledy na svět. A co vám, čtenářům, oba vzkazují?:
 Krása poezie spočívá v tajemných cestách, jimiž se čtenář může vydat. Sám autor mnohdy netuší, co vše do slov, která zanechal, vdechl. Báseň je prostředkem dialogu. Je způsobem, jak lze vnímat svět. Je nástrojem k hledání. Často sama sebe.

 Ze křtin Zrcadlení: http://muamarek.rajce.idnes.cz/Kdyz_ma_Zrcadleni_krtiny_na_Mikulase%2C_5._12._2014/

 Knížku je možno elektronicky stáhnout zde:
 http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=752

 Ukázka z knížky:

 A: Jiří reaguje na Marka

Přece ne

Jak Edgar Allan každý strádá
kdo hledá zatracený svět
Kdo došel k branám Eldoráda
ten ztratil navždy cestu zpět
 
Snad jenom havran skřekem žádá
chviličku ze svých dávných let
Vyvrhel bloumá, jeho záda
ještě se ohnou
naposled
 
Poklady, pro něž lidé vraždí
zaprodat duši je to dráždí
jsou jenom tretky bezcenné
 
Zločiny s krví touhu dláždí
zažranou někam do podpaždí
Je snad vše dáno?
Přece ne

***      
 Z teras zahrad, bez ováda,
 i šalmaj by tu měla pět
 kde nahotinky místo hada
 velkohubý láká skřet
 
 jde mamon, droga, kolonáda
 prestiže pramem co pil i kmet
 když na krku je žena mladá
 Hlodá stáří, kazisvět,
 
 tak moře paragrafů brázdí,
 je noha před a ruka za zdí
 Měj otrlost, buď z kamene!
 
 Snad poklady až nashromáždí
 spadne klec a přísná stráž dí:
 „Vše je známo, takhle Ne!“

 B: Marek reaguje na Jiřího

Mřížový sonet

 Jen slyš ten rytmus vibrujících dlát
 v ornamenty točící se kámen,
 tak zvolna, žádný nepohání chvat
 a ideál, souměrností znaven
 
 nejistot křivky kreslí na pergamen
 Tak roste mříž, kdo za ni chtěl by zvát
 do času, kde vyhasíná plamen
 když jinovatku spřádá kolovrat
 
 v jistotu co nejistotu kříží
 kdo vstoupit smí, možná, bez potíží
 je žena, Faust či Mefisto?
 
 Tam hlas vánice se prázdnem šíří
 v modru představ, nechráněných mříží
 a za mříží jen nejisto

Svět vtěsnaný do věty

Jen hrstka prachu, co ta může znát?
Raději k víře obrátí své Amen
Je něco věčné? Duše? Vůle snad?
A kým jsem já? A s čím jsem obeznámen?
 
Lhostejné slovo, pokrčení ramen
že nemá smysl po smyslu se ptát?
Podivná zima dýchne z vroucích kamen
a na testament podpis dá sám kat
 
Někým jsme - a pak jsme klidně jiní
vše je hra, kde jedno je, co činí
ten či onen, světec, prokletý?
 
Dobro, zlo, kdo proč nás vlastně viní?
V srdci svém dál tápu po předsíni,
 
zkouším vesmír vtěsnat do věty.

 P. S. Ať si tu najdete své...