Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seCíl na dosah
Autor
Tetřev
Po dlouhé době se konečně dočkali sněhu. Bílá vyhlazená plocha na dvorku byla bez kazu, až na pár kočičích stop. Oči mu zářily nadšením, nikdy předtím sníh neviděl. Vtrhl na dvorek, na tu bělostnou krásu jako uragán, neměl rád dokonalost, nebyla mu vlastní. Neurvale rozhazoval bílé masy, vytvářel kolem sebe krátery a valy, a pak je krouživým pohybem svých paží opět uhlazoval. Když z nízkého vchodu vyšla maminka, měl tváře zmalované od mrazu, rukavice na žmoch, a hlasivky vykřičené tak, že už jen sípal.. Ani ho nekárala za to, že byl celý od sněhu, jemný prašan ho jistě nepromáčel. „Tvůj první sníh, Jarečku,“ snažila se k sobě chlapce přivinout, ale měl v sobě příliš energie, aby se nechal. Pohladila ho po hlavě, narazila mu čepici níž do čela, a než se stačil rozkoukat, zdobila ji sprška sněhu. Rozesmál se a neohrabaně se shýbl ke kolenům, aby uhnětl vlastní kouli, když v tom ztratil balanc a kecnul sebou do sněhu. Poslal neuměle uhnětenou kuličku jejím směrem, ale ta se sotva odlepila od jeho dlaně, aby skončila svůj krátký let ve sněhu. Chvilku ji zmateně hledal, ale rychle to vzdal a hnětl další.“Hezky si hraj, Jaroušku. Maminka jde připravit dřevo na zátop.“ Doprovázel ji pohledem až do dřevníku, na bílý sníh se snesla hrstka pilin a dřevěná dvířka zavrzala. Pustil z ruky kouli a loudavým krokem se vydal k dřevěné boudě. Škvírami mezi prkny zahlédl prudký pohyb paže, záblesk sekery a polínka odskočila. Měl rád tu každodenní rutinu, vůni dřeva a smoly, ale dnes ho to táhlo jinam. Obešel dřevník až tam, kde se dvorek zužoval do úzké nudle zakončené dřevěnými vrátky. Maminka je vždy pečlivě zavírala, ale dnes zůstala pootevřená, chtěl nejdříve vstrčit jen prstíček a pak zase jít, ale zvědavost ho přemohla. Protáhl se škvírou na nevelké pole, které vlevo strážil skleník, vpravo stará studna. Znal to tu nazpaměť, ale dnes to bylo jiné, jako by ten bílý koberec přikryl všechno důvěrné a známé. „Kdes byl tak dlouho?“ ozval se tenký hlásek. Stočil hlavu ke skleníku a na jeho špici zahlédl malého popelavého ptáčka. Kymácel se dopředu a dozadu, jako by pořád donekonečna přitakával. „Pospěš si, nemáš moc času,“ vznesl se do vzduchu a bez dalších cavyků zamířil k polorozpadlé voliéře. Chlapec se pustil za ním, ale sněhu jako by pořád přibývalo, bořil se až po kolena. Pták usedl na tenký stvol popínavky, pnula se po rozpraskané stěně jako by ji objímala. Větvičky se téměř ztrácely pod nánosem ledu a když se jich dotkl, lámaly se jako párátka. Bál se, aby mu i ten ptáček neumrzl, chtěl ho vzít do dlaní, ale sotva se ho dotkl, šedáček splynul s našedlou stěnou. Chlapeček posmutněl, ale pookřál, když uslyšel ptačí zaštěbetání:„Nelelkuj, najdi svůj strom.“ Věděl, kam jít. Protáhl se kolem voliéry a vzrostlých keřů do ovocného sadu. Stromy se ohýbaly pod vrstvami ledu, na zemi leželo pár ulomených větví. Uprostřed stála moruše, větve vpité do bílého podloží. Jedna z liánovitých paží se mu ovinula kolem pasu a přitáhla ho až pod vodopád bělostných kadeří. „Hamy bude?“ „Kdepak,“ skřípavě se zasmála moruše. „Taková kouzla nedovedu. Ale pomohu ti najít, co hledáš.“ A jedna liána se už prodírala sněhem. Váhavě ji následoval. Minuli prastarou jabloň, ještě se držela, ale mráz ji roštípl v samotném středu. Pokračovali k vysokému plotu, led vyzdobil i tenké drátky pletiva a vykouzlil na něm roztodivné obrazce a tvary. Zdálo se mu, že se spojily v podlouhlý kolos, od jeho kol odpadávaly blyštivé kousky ledu a od úst mu šla pára. Zamrkal a přelud byl pryč, zůstaly jen dvě souběžné čáry po jeho prstech. Plot znenadání zmizel, stejně jako vodítko ve sněhu. Stál v samotném rohu zahrady, obklopen pletivem a starým harampádím. Napamatoval si, že by tu někdy předtím byl. „Mám, nemám?“ V dálce se ozvalo cinkání. Bez dalšího váhání se protáhl pletivem do neznáma. Potěšilo ho, že je v další zahradě, ale zapadané stromy a keře byly bez života. Zamyšleně olupoval led z šípkového keře. Prsty ho začínaly studit, nepřátelský chlad se zaryl i do jeho zčervenalých tváří a všetečného nosu. Zabouchal o sebe palčáky tak, jak to vídal u maminky. „Nestůj tady tak, nebo zmrzneš.“ Zamňoukal kocour, který se vyloupl kdoví odkud, nejspíš bydlel v jednom z domů na konci sadu. Chlapec ho poznal podle bílé náprsenky a ťapiček, dával mu s maminkou mlíčko, když zabloudil na jejich zahradu. „Pojď za mnou, musíme k silnici.“ „Bojím autíčka,“ zašeptal zkřehlými rty chlapec.“Neboj se, dneska je tolik ledu, že žádné nepotkáme“ a vyrazil kupředu. Chlapec ho ve vysokém sněhu sotva viděl, čouhaly mu jen černá ochmýřená ouška s ledovými perličkami. Silnice se blyštěla, jako by ji naleštili na královskou jízdu, nebylo na ní ale ani živáčka. Klučina se na ni opatrně postavil, udělal krok, a už byl na zemi. Silnice kopírovala kopcovitý terén, tak mu to na ní jelo jako po másle. Kocour na tom nebyl o moc lépe. Tlapky se mu rozjížděly a do křižovatky se doklouzal. „Honem na chodník,“ mňoukl, ale chlapec se už zarazil sněhulemi o obrubník a drápal se nahoru. „ Dál už trefíš sám,“ zavrněla bílá náprsenka a otřela se mu na rozloučenou o nohy. Zadíval se před sebe. Chodník se prudce svažoval dolů, ale zdálo se, že se tolik neklouže. Pod nohama mu zaskřípala zrnka písku. Chlapec zrychloval krok, přecházel v poklus. Míjel přikrčené domky, v žádném se nesvítilo, i když už se začínalo smrákat. Konečně se před ním vynořila známá značka, z kopce sněhu už vyčuhoval jen vršek lokomotivy. „Vláček bude.“ Byl u cíle. Položil rukavici na staženou závoru, a pak po ní přejel po celé její délce. Pohlédl vzhůru, ale široce vypoulené oči zíraly nehybně a ztuhle do bílého ticha. Zklamaně se odvrátil, ale vzdálené zahoukání mu vrátilo naději. Zem se začínala chvět, vzduchem se neslo vzdálené dunění, kterému snaživě přizvukovalo vysoké cinkání závor připomínající zvuk rolniček z pohádky o dědovi Mrazíkovi. Ovanula ho ledová tříšť a obrovská běloskvoucí lokomotiva s blyštivými vagóny mu prosvištěla před nosem. Chtěl k ní vztáhnout ruku, už se po ní natahoval, ale jeho tělíčko pevně ovinuly důvěrně známé paže a maminka ho k sobě tiskla v křečovitém objetí, které nebralo konce.
35 názorů
V pohode. Ja myslim, ze co v textu skutecne je, to je obsazeno v jakekoliv jeho casti a pokud mi neco schazi zpocatku, tak neverim tomu, a nutno dodat, ze me jeste nikdo nepresvedcil o opaku, ze se to v textu ukaze pozdeji. Nemluvim o deji a nemluvim o pointe, mluvim o psani. O te hmote, ktera je textem a ktera musi mit nejakou chut v kazdem okamziku cteni.
Škoda, že jsi nedočetl, StvN, třeba bys pak v textu našel víc než řemeslně zručný popis. Ale třeba taky ne, tak tě ani nebudu nutit. Díky za názor.
Řemeslně celkem zručný popis, ale někde před polovinou jsem přestal číst. Člověk má představu, jakým směrem se děj stočí, takže může tak maximálně obdivovat řemeslo. Jenže řemeslo je pouze jeden rozměr a tady tomu textu chybí ještě alespoň jeden další. Ale jako cvičení je to fajn.
Makoves: díky za návštěvu, já mám tento žánr také ráda...
Sen: Závěrem se každému nezavděčím a členěním také ne:-). Děkuji za čtení, kritiku a pochvalu!
Povídka nebyla špatná. Dala by se vylepšit, trošku napnout, ale jinak musím říct, že tento žánr mám rád.
No, od toho jsou cizí oči :-) Ale dalo mi to fakt zabrat, najít něco, co by se dalo vytknout :-)
Děkuji za kritiku i za pečlivé čtení, Janino. Jsi schopná v textu objevit to, čeho si ostatní nevšimnou - překvapilo mne, jak moc se opakuji. Jsem ráda, že se Ti líbila pohádka se šťastným koncem:-)
Příjemné čtení. Nevím, proč by někteří chtěli na konci tragédii, vždyť je to v podstatě pohádka. Plná kouzel a velmi poetická. Sice trochu napínavá, ale to hlavně proto, že my dospělí víme, co všechno capartovi hrozí. Závěr je pro mě fajn, vrací fantazijní záležitost zpět do reality.
K jazyku vyprávění mám jedinou připomínku - pozor na opakování stejných výrazů blízko sebe ("vzdálené zahoukání... vzdálené dunění" nebo "dřevo, dřevníku, dřevěná, dřevěné, dřeva, dřevník, dřevěnými" na poměrně malé ploše).
Děkuji za čtení a za názor, Fruhlingu. Ale jsem prostě zarytý optimista a temné konce nemám ráda - nedokážu to pak dlouho dostat z hlavy. Tak snad mi to se Zdendou odpustíte:-)
Podle mě je nečelnění textu na odstavce docela na místě, vyjadřuje to určitou dětskou nehierarchičnost vnímání světa - je to stejné jako s těmi imagitavními plochami, v nichž se artikuluje řeč přírody. Za mě je to dobrý, i když bych se taky přimlouval za temnější konec (ne, že bych byl zklamán tím současným).
Děkuji za názor i za tip, K3. Chlapec nebyl ani tříletý - snažila jsem se to naznačit jeho způsobem vyjadřování (hamy bude, bojím autíčka). V bezpečí je jen na dvorku a čím víc se vzdaluje, tím víc je v ohrožení. On sám si to ale pro svůj věk a nevědomost neuvědomuje. Vidí svět svýma dětskýma očima. Děti jsou vynalézavé a každý z nás si asi vybaví podobnou příhodu z dětství. A já dětem ten šťastný konec moc přeju.
Odstavce. Mám pocit, že je na ně text příliš krátký a že bych ho tím příliš rozmělnila. Příběh je dost jednoduchý, není v něm moc postav, dialogů apod. Ale chápu, že se to v jednom odstavci nečte moc dobře.
Mám za to, že děti rozumí zvířatům daleko lépe než my, dospělí.
Ještěk tomu diskutabilnímu /po přečtení ostatních kritik/ konci.
Já si naopak myslím, že závěr je perfektní. Je to takový zvrat, který tomu dal šťávu. Celá povídka spěje k tragickému závěru a kdyby tam ten zvrat nebyl, byl by to vlastně jen takový přdvídatelný popis tragedie.
Jen tak mimochodem, naše dcerka, když byla ještě maličká, utekla ze školky. Hezky si to vykračovala podle potoka, přes silnici, nakonec ji přivedla cizí paní, zaplaťpánbuh za to. Učitelky o tom neměly ani tušení...
Za odstavce se fakt přimlouvám. Daleko líp vynikají jednotlivé dějové linie.
Jako malý kluk jsem si vždycky přál rozumět zvířatům, to se mi opravdu líbilo.
Líbilo se mi to. Takové zvláštní. Chvílemi tajemné, pohádkové. Asi byl chlapec ještě hodně malý. To jsem se nedověděl. Měnilo se to v takovou ponurou náladu, až jsem měl o hocha strach, že zmrzne, nebo vběhne pod vlak. Naštěstí to dobře dopadlo a tím to míří spíš k pohádce, než k baladickému příběhu. Hezké vykreslení takové staré atmosféry, vesnice, dům, stará zahrada plná života. Až jsem se vrátil do dětství, kdy jsme jezdívali o prázdninách pravidelně na venkov.
Chyběly mi odstavce, oživili by to.
Hezký příběh, určitě tip.
Blacksabbath: jsem ráda, že se Ti povídka četla dobře a že konec potěšil
Slavoj: díky
blacksabbath
17. 12. 2014já četla...jedním dechem......mě.. čtenáře... to chytilo od začátku až do konce....ZA TEN KONEC....palec nahoru ....a za celé TIP
Ještě že jsou na světě lidi, kteří považují pocit z radosti za silnější než z tragédie.
Někomu stačí i představa, co všechno se mohlo stát. A vůbec není potřebné ještě něco gradovat.
Napsaný závěr má všechno co k příběhu patří.
Vigan: za avi se omlouvám, jsem to hlava zapomnětlivá. Se členěním je to zatím nerozhodně, počkám, jestli to nezmíní ještě někdo další:-).
Zdenda: čtenáře jistě už během čtení napadají různé možnosti tragického zakončení. Za ten stres si, alespoň dle mého názoru, zaslouží úlevu na konec. Snad to udělá radost nejen maminkám:-)
Vigan, děkuji za názor. Zdenda naopak psal, že by text nechal bez členění. Ještě to promyslím. Jsem ráda, že Tě příběh potěšil, a to i happy-endem:-).
Lakrov: jsem ráda, že konec příběhu potěšil a zahřál! Snad nebyl zbytek příběhu až příliš mrazivý...
srozumeni: Vidím před sebou obrazy a ty popisuji. Odhalila jsi mě:-). Jsem ráda, že se Ti povídka líbila.
Celou dobu mi připadá, jako by se schylovalo k nějaké tragédii, a doufám, že to bude snad jen drama s dobrým koncem, takže po dočtení myslím, že konec tothohle mrazivého příběhu vyloženě zahřeje.
Zdendo: děkuji za kritiku a za názor. K textu se určitě ještě vrátím, ale na konci nic měnit nechci, přijde mi dostatečné, že se čtenář o chlapce bojí až do samotného konce.Díky za tip:-)
Slavoji: i Tobě děkuji za čtení a za komentář, jsem ráda, že Tě příběh oslovil. Chlapce bych zemřít nenechala, i kdyby to na čtenáře působilo sebesilněji. Prostě to nedokážu. Ale jsem si jistá, že ani Zdenda si jeho smrt nijak výrazně nepřál...
Pěkně zobrazena hloubka citového vztahu mezi matkou a dítětem. Na perfektně zvoleném mini příběhu o svodném putování malého člověčika v zrádném prostředí reality okolního světa.
PS: Zdendovo hodnocení v závěru mi připadá jako ten pověstní palec dolů, když diváci v aréně k úplnému zážitku potřebují ještě vidět krev. To hodnocení se závěrem mi nějako nejde do kopy. Odpovídá to celkovému přístupu k hodnocení i jiných příspěvků.