Dopis příteli

Milý příteli,

tento dopis bude jiný. Ne proto, že nás dělí vzdálenost, doba, po kterou jsme o sobě neměli zprávy, nebo naše rozdílné osudy. To, co nás dělí je ... život !

Víš, život je dar. Nikdy jsem si mého života nevážila. Snad proto, že mi přinesl jen slzy a smutek. Už tolikrát jsem se snažila vzpříčit se osudu, ale ten nám byl dán společně s životem jako jeho mladší bratr. Prostě jsem pochopila, že to nejde a já nedokážu dělat jako že nic, že jsem spokojený - šťastný člověk, který dosáhl svého cíle. Nejde to. A já to vlastně ani nechci.

Na tomto místě bych asi měla zpytovat své svědomí a psát ódy na život, ale já to neudělám. Je mi líto, že to končí takhle, ale přesto jsem za tuto chvíli vděčna. Snad časem pochopíš,...co říci tím chci. Teď už musím končit, neboť cítím, že každým tahem pera je mne méně. Už nemám moc času,...má chvíle se blíží.

Víš, měl bys mne vidět..Na sobě mám krásné nové šaty,..chci smrti ukázat, že jsem připravena a nebojím se té chvíle. Snad je to vše, co jsem Ti chtěla napsat.

    A tak, sbohem, příteli..už si pro mne přichází a já se dobrovolně odevzdávám do její moci. Ale něco mi slib: ani slzu. Neplač, ale směj se,...slav mou smrt. Víš, já jsem žila jen pro tento okamžik. A on je tu, náhle. Akorát o jedno Tě ještě poprosím: Řekni všem lidem, každému ptáčku, každému listu, každému tvoru, že je miluji. Všechny vás miluji.

                      Sbohem a buď zdráv...Přítel