Ostrovy ticha

Strašně a zbytečně. Jako jsou části tvého těla. Strop mého pokoje. Světla svic, lapma. Ticho samoty. Meditace, hlasitá hudba. Zastavený čas opilosti. Černé šaty zavěšené na třech nohách stativu. Tak promluv na mě přece. Dokončuji větu. Marnost toho okamžiku, popel času. Slunce zatmění. Zahalený v černou v božím zraku. Děje se to pomalu pod povrchem. A člověk z hlíny plný výkalů a krve. Chce se křičet plnými ústy. Tak zastav se, přestaň, světe, už s tím otáčením. Už dost. Křídlo anděla. Na dlani uschlou můru. Chlad našeho kostela a falešné tóny varhan. Nehtem palce vyrývám pentagramy. A mám dvě tváře. Tak všeho do času. Jsme jen kolemjdoucí na hroudě hlíny-kamení. Baroko. Tak zahalený v mlhu. Elektrické dráty a čas? Myslím ten v nás. Ne ten venku, ten co tiká vrže a zvoní. Řekni mi, jaký to má smysl. A můžu mít jen málo. Kabát klobouk pár bot, a na cestu sbalený kufr. Ale copak je jít kam. Hledat tě je šílenost. A přece tě mám. Mám tě a znám, i když ty to nejsi. Tak tady a teď, než se rozední. Tak pomoz mi přece a oči podlité krví. Řekni, že nežiju zbytečně. Plavím se mořem marnosti. Ostrovy ticha. A všichni už šly tančit, jen já. Tak otevři dlaně, ukaž co zbylo. Slunce svítí sotva půl roka. Daleko odevšad. Tak tady a teď. Než rok skončí, ten jeden další rok. A proč už vlastně neodejít, proč zůstávat. Copak to jde? Copak něco jde? Tak sečti to, co se ti podařilo. A neplakej. To světlo držíš v rukou. Když marně čekám, že mi odpovíš. Jak ještě asi dlouho, kolik let? Kolik dalších let. A bzučení komára. Tak už zhasni, ty jedna bludičko.

---