VÁNOČNÍ VEČÍREK

Blížil se konec pracovní doby. Atmosféra předvánočního těšení se vznášela i nad naším stacionářem. Před námi dva týdny volna. Ale ještě před tím, právě teď, za chvíli, odjezd do vedlejší vesnice na bowling a objednaná pečená kolena s křenem. ,,A kdy si dáme dárečky pod stromeček?" - zeptala jsem se. Bylo mi nápadné, že už jsou opravdu všichni připraveni na odjezd a tuto každoroční trachtaci s výměnou maličkostí zabalených do vánočního papíru nikdo neorganizuje. ,,Jaké dárečky? Vždyť jsme se přeci jasně domluvily, že je nás už moc a že si žádné dárečky dávat nebudeme." - řekly kolegyně svorně. Nepatrnou chviličku jsem věnovala prozkoumání svých mozkových závitů, jestli mi tato informace přeci jen někde neuvízla. Jen tak krátkou dobu, jako byl nádech před mou další větou. ,,A proč mi to nikdo neřekl?" Čtyři kolegyně, jedna přes druhou začaly napřeskáčku povídat o tom, jak se o tom mluvilo v pracovní dílně a že jsme u toho byly všechny a že se jen našemu kolegovi, který zrovna chyběl, ještě měla tato informace dodatečně dostat do uší. Na mou nepatrnou obhajobu se pátá kolegyně zapojila do diskuse s tím, že ona u toho také nebyla a dozvěděla se to až v autě při odjezdu domů z práce. Tato nová informace vnesla na kratičký moment do celé diskuse špetku nejistoty, ale jen na chviličku. Vzápětí, přeci jen zviklaná vedoucí, chytla druhý dech a okamžitý nápad jí přines na jazyk větu: ,,To je tím, že tady každou chvíli nejsi. Chodíš domů v jednu hodinu a..." - obrátila se na mě a očividně chtěla celou diskusi ukončit. Snažila jsem se bránit tomuhle nesmyslnému a oblíbenému nařčení, ale už to zaniklo v odjezdové atmosféře. Všichni vědí, že sice odjíždím z práce dvakrát týdně ve 13,10 hodin s plzeňskými klienty autobusem,ale už nechtějí slyšet nebo vidět, že dvakrát týdně odjíždíme s náročnými plzeňskými klienty v 16,45. O pondělí jsem se na žádost vedoucí začala střídat s novou kolegyní. Jedna jedeme jeden týden s jednou klientkou ve 13,10 hodin a druhá se zbývajícími klienty v 16,45. Další týden si to prohodíme. Takže obě máme srovnanou pracovní dobu na správný počet hodin. Také bych ráda odjížděla každý den v 15 hodin, ale nejede nám žádný autobus. Večírek s bowlingem a pečeným kolenem proběhl, jako vždy, v pěkné atmosféře a se spoustou smíchu. Mně se udělalo snad poprvé v životě ječné zrno, takže bolest způsobená každým mrknutím oka zastínila nepříjemnou směsici pocitů trapnosti, lítosti a bezmoci, která se ve mně usídlila. Za nadcházející dva týdny se vytratí, kouzlo Vánoc všechno nepěkné vymaže a v novém roce nastane zase kolotoč pracovních povinností, pro které si už na vánoční večírek nikdo ani nevzpomene.

---