Jen lehounce adventní

„Měl by sis najít nějakou hodnou holku, aby ti uklidila a nebyls tam tak sám,“ pravila tuhle moje dobrá maminka poté, co sundala záclony z oken na mém dvorci. Moje slova, že „je to ještě dobrý“ ji nijak neutěšila. Pravda, kdysi jistě bílá záclona začala chytat odstín nebe před bouřkou, ale komu by to vadilo, že, pánové?

Moje dobrá a nejlepší máma netuší, na jaký problém narazila. V jedné větě hned tolik vykřičníků. „Hodnou holku“ - co to znamená?! Že mě bude mít ráda, nebude se kurvit a občas po sobě i uklidí, když u ne i po mně? Možná. Ale i to mi dnes přijde jako nadstandard. Rozházenými svršky po celé ploše bytu, kumulativními patvary uvnitř skříní zatím prakticky každá směle konkurovala mému vlastnímu bordelářství. Ano, knihy se mi válejí prakticky všude. Občas je mezi nimi rozsypaný porůznu spálený tabák, sirky, nemyté hrnky od čaje. Žádné to zatím žíly netrhalo. Ostatně, kdo ví, co jsem měl vedle sebe, těžko se asi může divit, že slečny nebyly zrovna hospodyňky.

Nároky na morálku mám, myslím, naprosto běžné a vcelku pochopitelné. Tedy, myslel jsem si to do doby, než mne unisono mlčení většiny spolehlivě donutilo analyzovat vlastní postoje a následně jen nevěřícně kroutit hlavou. Kdepak, drazí přátelé, věrnost, pravdomluvnost a, nedej Bože, třeba trpělivost fakt nepatří k základní výbavě, kterou dnes disponují děvčata, která by mne snad zajímala. Že mi do postele lezla pohanka, to se dá asi ještě pochopit. Oni to holt považují za normu. Že mi do ní ale poleze zdánlivě konzervativní katolička, která se směle muchluje s vyklouzem, jenž se podobá spíše hodně nehezké zadnici starého, zrzavého Skota, to už pochopím jen těžko. Adieu, sličná blogerko...

„S kým se oženit, s Panenkou Marií,“ ptám se společně s Petem Placákem, který je jinak šílenec první třídy. Ale u něj se to dá pochopit. Zažít s StB to, co on, nebyli bychom asi jiní. Kde brát a nepřipadat si jako krotitel zvěře z pralesa, nebo naopak krocené zvíře ze středověku? Pane Bože, čím jsme se provinili, že se dnes více hledí na hypotékované byty a kariéru, která nás vyšťaví, než na klid domova, slušné a poctivé vztahy?

Asi je to kruté, ale stejně, jako neexistují princezny na černých koních (Václav promine), neexistují ani princové na koních bílých, případně grošácích. Nejsou, nejsou a nejsou. Každý vztah je o kompromisu. Ne se svědomím, ale s vlastní představou o dokonalém partnerovi. Nikdo nemůže být zcela dokonalým partnerem. Může se naší idee přiblížit, nebo naopak vzdálit. Pan Božský není, slečna perfektní neexistuje.

Ono takové vysvětlování je na hovno, anžto, kdo si to nezažije sám, stejně neuvěří.

Darmo mluvit, role se holt změnily. Ateismus, emancipace, antikoncepce, defétismus mužských, neustálé snahy o soutěžení...tuny důvodů, proč dnes vztahy nefungují tak, jak by měly. Ano, jsem asi šovinistický prase, který si myslí, že muž a žena jsou podstatně odlišné bytosti. A jakmile se začne jeden cpát na místo druhých, neštěstí je počato, porodí ho nejspíše až naše děti. Budou-li však jaké.

Znovu na začátek. Plavat proti proudu není snadné a ne každý to dává. Většina to nedává, protože je to příliš náročné na pohyb, myšlení a vnitřní integritu. V rozervané době bez hodnot, kdy ctnost je nectností a důvodem k opovržení a nejodpornější plamen pekla v podobě potratů a nevěr lidským právem, není se co divit, že mnozí zkrátka nenajdou, co hledají.