Proč jsou ostatní lidé důležitější než já

Proč jsou ostatní lidi důležitější než já

Vždycky jsem věděla, že existuje nějaký žebříček důležitosti lidí. Už od mala mě doma učili, jak se pozná člověk důležitý od toho nedůležitého. Taky mi vysvětlovali, proč je tolik důležité, aby byli lidi důležití. Tedy, jen ti důležití, přirozeně. Ti nedůležití nikoho nezajímají. Nejsou na to dost důležití.

Jak se pozná důležitý člověk?  Tak třeba: má auto. V několikanásobném opakování té věty. Má dům a zahradu a někoho, kdo za něj na zahradě shrabe listí. Má peníze na jídlo a na vodu a na elektřinu a na plyn a na benzín a na sponky do vlasů a novou hračku a nové punčocháče a nové boty a novou rtěnku a nový lak na nehty a novou tavnou pistoli a na nové hřebíky a na obraz od Picassa. Protože tyhle věci jsou definitivně důležitější než to, že bychom mohli být i jinak šťastní.
Nedůležitý člověk nemá doma nic z toho. Hlavně na to nemá. Vůbec. Nedůležitý člověk (podle filosofie mých rodičů) žije v paneláku s dalšími padesáti nájemníky, musí nakupovat v sekáči a neobědvá mušle na víně. Taky prostě není důležitý. Dle mých rodičů se o takové lidi nemá cenu starat.  Není důvod, dávat jim pozornost, lepší jídlo, lékařskou péči nebo cokoli. Vždyť žijí v paneláku, propáníčka! Jsou to prakticky bezdomovci.

Podle nepsaného žebříčku jsou důležité posty odstupňované přibližně takto:
První – president a ministři
Druzí – senátoři, politici
Třetí – doktoři, vědci, učitelé, tlumočníci
Čtvrtí – Finančníci, ekonomové
A to jsou všechny kategorie důležitých lidí, jak je vidí moji rodiče.

Z toho vyplývá, že pocházím z rodiny důležitých lidí. Máme čtyři auta. Dva domy, několik bytů, které pronajímáme nedůležitým lidem a dvě zahrady. Můj otec je podnikatel, finančník. Má matka byla tlumočnice, ekonomka. Já jsem na velmi vědecké škole. V sekáči jsem byla jen dvakrát v životě a už to nikdy nehodlám zopakovat, protože ten smrad zatuchliny jsem cítila ještě dva týdny. Jsem správně vychována, při pití čaje mám aristokratické malíčky. Ne že bych chtěla vypadat důležitě, ale prostě to jinak neumím. Mušle běžně obědváme, obědváme též divočáky, králíky nebo jeleny. Jsme tedy důležitá rodina.

Přesto mám pocit, že lidi kolem mě jsou pro moje rodiče důležitější. Jedinou jejich starostí je, co ze mě vyroste, kolik to bude stát a komu za to zaplatit. Případně jestli to jinde nejde pořídit levněji. Co jsem teď, je však příliš nezajímá. Žebříček důležitosti bych si představovala, že bude asi nějak takový:
První – rodina, já a moje sestry
Druhé – ostatní lidé
Třetí – peníze
Jak se ukazuje, v této době v této zemi neplatí ani jeden z již uvedených žebříčků. Mým rodičům nejvíc záleží na penězích, v této zemi jsou nejdůležitější lidé, kteří ostatní přesvědčují, že důležitější jsou jiní lidé a podle všech dostupných informací jsem já na všech žebříčcích důležitosti úplně dole. Ne však, když je potřeba vyluxovat a vytřít, přivrtat poličku nebo umýt všechna okna v celém baráku. To přece není práce pro nedůležité lidi!

Existuje jeden žebříček, na kterém jsem první. Ten můj. Jsem pro sebe velice důležitá, nemohu bez sebe žít. Stejně jako nemohu žít bez lidí, kteří žijí v panelácích, bez mušlí na víně nebo bez nových laků na nehty. Potřebuji, aby moji rodiče pochopili, že jsou naše žebříčky důležitosti odlišné. Ale zřejmě by to stálo mnoho peněz, které by mohli investovat do nové pohovky, protože ta je materiálnější a důležitější, než štěstí jejich dcery. Ano, taková pohovka je skvělá věc. Je mnohem lepší než pocit, že vás má někdo rád. Nejlepší je, když je těžká jako tři krávy a vy jste ti, co ji musí odtáhnout do prvního patra. Protože nic neřekne „Mám tě rád“ tolik, jako pohovka za devět tisíc.