Diana

Máme doma hada. Krajtu tygrovitou. Jmenuje se Diana. Ráda ji pozoruji, když do jejího skleněného příbytku pomalu spouštím zmítající se myšku s červenýma očima. Jak po ní skočí. Jak ji obemkne svým mohutným silným tělem. Had není slizký. Jeho kůže je teplá a příjemná na dotek. Někdy mě Diana celé hodiny pozoruje a já ji. Její oči jakoby mne hypnotizovaly. Jakoby mi četla myšlenky.
Můj táta mi Dianu pořídil, když mi bylo třináct let. Tenkrát byla ještě malé hádě. Starala jsem se o ni již od začátku sama. Chodila jí pro myšky do zverimexu. Teď po třech letech už zvládne i morče nebo králíka. Je tak půvabná, když škrtí svou hebkou vyděšenou kořist. Jako by tančila.
Moje máma byla zásadně proti Dianě. Nemůže se na ni ani podívat. A nikdy se nedívá na to, jak ji krmím. Tenkrát, když ji táta přivezl, se hrozně pohádali. Vracel se zrovna ze závodů a chtěl mi udělat radost. Máma říká, že si mě jen kupuje. Že se mi těmi neustálými dárky snaží vynahradit čas, který se mnou nemůže trávit. Táta je profesionální atlet a ona je v domácnosti.  Jsem vymodlené dítě, narodila jsem se jim v pozdním věku. Proto má o mě takový strach a pořád na tátu nadává, když mě zapojuje do svých nebezpečných aktivit.
Už jako malá jsem vynikala nad ostatními ve všemožných sportech. I když o mě máma měla pořád takový strach, nikdy jsem se nezranila. Párkrát jsem měla docela ošklivé úrazy, ale žádnou zlomeninu. „Ta holka snad nemá v těle žádné kosti“, smál se vždy doktor, když mi ovazoval odřeniny ze závodů. Máma šílela, ale táta byl na mě pyšný. A za můj první zlatý pohár z atletiky mi přivezl právě Dianu.
V jaké míře mě táta podporoval ve sportu, tak stejnou měrou mi zakazoval chodit na zábavy. A pokud jsem někam směla, tak jedině s ním. Jakmile se něco slavilo, byl tam. Vždy šarmantní, středem pozornosti, ženy se na něj lepily. A jak jsem dospívala, všímala jsem si, že já mám stejný efekt na muže. Ne že by mě zajímali. Můj svět byl sport a můj domácí mazlíček. Ale nešlo ignorovat žádostivé pohledy, které vrhali na mé již téměř ženské dospívající tělo. Nikdo si ale nic netroufl, pokud byl v okolí můj otec. Chránil mě jako oko v hlavě. Byla jsem jen jeho. Jeho malé hádě, jak mi vždy s láskou říkával.
Moje máma ta byla jeho pravý opak. Šedá myška. Někdy jsem ji slyšela tiše vzlykat za dveřmi ložnice. Bývala osamělá, když byl otec pryč. Poté co málem zemřela při mém narození, začala trpět sociální fobií. Bála se jak o sebe, tak o mě. Někdy byly vzácné chvíle, kdy jsme spolu sedávaly na gauči, probíraly staré fotografie a smály se. „Tvůj táta byl nejhezčí kluk u nás v ročníku. Doslova mě uhranul. Když jsem ho poprvé viděla, věděla jsem, že už jiného nechci. Kdoví, proč si nakonec vybral mě.“ „No přece, abych se mohla narodit já“, odpovídala jsem se smíchem.  Máma mě objala svým teplým mateřským objetím. Byla křehká. Objímala jsem ji vždy s citem. „Nemačkej tak tu maminku, ať si ji nerozbiješ“, říkala vždy v legraci táta, už když jsem byla malá. A já ještě jako svišť sotva po kolena jsem ji někdy zmáčkla tak, až sykla bolestí.
Kvůli sportovnímu vytížení jsem se ve škole příliš nezdržovala. Patřila jsem sice do třídy na prestižním gymnáziu, avšak svoje spolužáky jsem v podstatě neznala. Vídala jsem je pouze letmo na chodbách, když jsem pospíchala na komisionální přezkoušení, abych postoupila do dalšího ročníku.

Toho dne jsem byla unavená ze závodů. Poklimbávaje nad vzorečky na schodech před kabinetem fyziky jsem čekala, abych si mohla opožděně dopsat pololetní práci. O zábradlí se ležérně opírali studenti posledního ročníku a hlasitě na sebe pokřikovali hesla na šerpy pro nadcházející maturitní ples. Jejich hladové oči z nežity posetých pubertálních tváří mne svlékaly pohledem a ústa s rašícími vousy nad horním rtem se stahovala do uznalých hvízdnutí. Byli mi tak odporní. Snažila jsem se soustředit na vzorce v učebnici, když jsem ucítila upřený pohled v zádech. Otočila jsem se a setkala se s temnýma očima padlé laně. Ten chlapec měl pleť jemnou jako dítě. Chloupky na tvářích ozářené sluncem připomínaly srst milého domácího zvířátka. Zasáhlo mě podivné teplo uvnitř hrudi. Sklopila jsem oči. Za chvíli jsem na tváři pocítila závan jeho teplého dechu. „Ahoj, já jsem Petr.“ „Já jsem…“, načala jsem větu. „Já vím, kdo jsi. Všichni tě znají. Včera jsem viděl tvůj závod v televizi. Byla jsi skvělá.“ „Děkuju“, usmála jsem se. Vypadal tak čistě a nevinně. Ne jako oni. „Astrofyzika?“, zeptal se Petr. „Budu ji mít dneska  v písemce“, odpověděla jsem. Potřásl svou zlatou kučeravou hlavou. „Chápu. Není jednoduchá, ale to zvládneš. Chceš pomoct?“

Celé dny jsem chodila jako ve snách a měla v hlavě jen obrázek sladkého Petra. Úsměvy na školních chodbách, letmý dotek ruky, až se mi zježily chloupky. Teplo v hrudi stoupající až do krku, jako by mne dusilo. V jeho dlouhých pohledech jsem se mohla utopit. Měl oči temné jako noční les, jemně voněl kůrou stromů, které jsem tak milovala.
Moje máma si všimla změny. Vracívala jsem se ze školy s hořícími tvářemi, roztěkaná, s myšlenkami bloudícími daleko od přítomnosti. „Jsi čím dál tím krásnější,“ říkávala máma. „A čím dál tím víc se podobáš svému otci,“ dodávala trochu s povzdechem. Zkoumala jsem se v zrcadle. A opravdu. Jako malá jsem mívala máminy šedé oči. A teď se mi zdálo, že dostávají tátův uhrančivý pohled. Zářivě modré s pulzujícími zlatými paprsky. Dívat se do tátových očí bylo jako ponořit se do tepajícího proudu vesmíru. Jako uvidět právě rozžaté světlo v černočerné tmě. Táta vždycky dostal, co chtěl. Ale zdálo se, že jeho schopnosti přestávají platit na mě.
„Byla jsi čtvrtá! Čtvrtá! Jak je to možné! Ne třetí, ne druhá, ale čtvrtá! Každý rok jsi zvítězila! Co s tebou, proboha, je?“, křičel na mě. Šla z něj hrůza. Zavírala jsem se do pokoje. Do očí se mi draly slzy a zároveň se ve mně probouzela zlost. No a co, že jsem byla čtvrtá. Pitomé tréninky a závody. Kvůli nim ani nemůžu do školy. Nemůžu vidět Petra.
Diana mě němě pozorovala. Rostla, byla pořád hladovější. Zvládala větší porce. Dívaly jsme se navzájem do očí. „Ty mi jediná rozumíš viď,“ položila jsem ruku na sklo. Vystrkovala rozdvojený jazyk z tlamy tam a zase zpátky. Hleděla mi do očí.

„Mami, Petr mě pozval na svůj maturitní ples“, začala jsem jednoho dne po příchodu ze školy. Táta nebyl výjimečně doma. Poslední dobou se zdržoval na závodech méně. Hlídal si mě. Trénoval mě. Pořád mě pozoroval. Máma se otočila od přípravy večeře. Úsměv na její tváři byl hořký. „Já vím, že to táta nedovolí…ale kdybych mohla…aspoň na chvíli“ Máma se zamyslela a pak rázně zahodila zástěru. „Tak pojď, jdeme vybrat šaty. Ale rychle, než se táta vrátí.“ Zavýskla jsem a už jsme pospíchaly mokrou listopadovou ulicí.

Dopínala jsem zip temně smaragdových šatů, splývajících až na zem, když jsem zaslechla zašramocení klíče ve dveřích. Tiché hlasy a poté křik: „No ty ses úplně zbláznila! Nikam nepůjde! Copak to nevidíš, jak se chová? Chceš, aby úplně zvlčila?“. Prásknutí dveřmi. Pláč. Z vnější strany dveří mého pokoje cvakl klíč. Byla jsem uvězněna. Necelou hodinu jsem seděla jsem u dveří a poslouchala. Na druhé straně bylo ticho. Pak jsem vytáhla ze skříně sametové lodičky a přetřela řasy černou maskarou. Moje oči, odrážející tlumené světlo lampičky, planuly jako dvě šílené slunce. Zhasla jsem a zamířila k oknu. Diana otočila hlavu a se zájmem pozorovala mé jednání. Chladný noční vánek mě zastudil na tvářích. Okno mírně zavrzalo, když jsem jednou nohou stoupla na parapet. Posadila jsem se až na okraj, zachytila se okapu a lehce se spustila dolů. Dopadla jsem měkce do vlhké trávy. Listí pod mýma nohama zašustilo. Na protější ulici na mě čekal v autě. Skočila jsem dovnitř a vydali jsme se na cestu.

Vznášela jsem se na parketu v Petrově náručí a celý svět se točil. Smála jsem se. Hudba zněla hlasitě a pulzovala v uších. Z Petrových spolužáků, navlečených v tuhých oblecích a kravatách, odstřikovaly kapičky potu. Dívky ve šlehačkových šatech a korzetech, tísnivě svírajících jejich hrudníky, se opile potácely k baru. Petr ale vypadal pořád dokonale a voněl po jehličí. Jeden z jeho spolužáků mu náhle položil ruku na rameno a něco mu rychle zašeptal do ucha. Petr mě vzal za ruku a táhl mě do šaten. V zšeřelé místnosti posedávala na lavičkách parta výrostků. „Hej, Peťane, tady,“ vtiskl jeden z nich Petrovi pytlíček čehosi do dlaně. „A tady pro tvoji mladou.“ V šeru jsem zahlédla, jak obsah pytlíčku zmizl v Petrově nose. Po jeho vzoru jsem také vdechla ten hořký cukr. Výrostek ohrnul ret v křivém úsměvu. Zábava za dveřmi šatny začínala být stále divočejší. „Pojď ven,“ naznačil mi Petr.

Kapky deště bubnovaly o střechu jeho stříbrně lesklého auta. Reflektory projíždějících vozidel se odrážely od oken. Silnice byla kluzká a stěrače zbavovaly přední sklo vody se zoufalou pravidelností. Zběsile jsme se smáli. Petr prudce otáčel volantem. Výskala jsem a bubnovala prsty o palubní desku. Pneumatiky hvízdly a Petr stočil volant vlevo na lesní cestu. Dupl na brzdu, až jsem hrudníkem narazila o pás. Tma kolem byla neproniknutelná a stromy nad námi tvořili temnou klenbu. Zmlkla jsem a rozklepala se mi kolena. Petrova horká ruka třas zastavila. Jeho oči byly tak černé, že v nich nebylo možné rozpoznat panenky. A jeho vlhké rty se přisály k mým. Stoupající teplo v mé hrudi mě dusilo těsně za krční záklopkou. Lačně jsem se vrhla po jeho ústech. Byla tak krevnatá, masitá, tak živá. Vsála jsem jeho kmitající jazyk. Unikal mi. Obmotala jsem ho tím svým. Tiskl se ke mně vší silou a já nijak nevzdorovala. Z mého kolena se odlepila horkost, ruka se sunula nahoru po stehně. Škubla a protrhla mi punčochy. Ucukla jsem a zavadila zuby o tu jemně prokrvenou kůži. „Au“, odlepil se ode mě. Ten tam byl plachý pohled. Bylo v něm cosi jiného, čelo brázdila nehezká vráska. Punčochy udělaly praskavý zvuk a s nimi i moje kalhotky. Chytil mě za týl a přimáčkl k sedadlu. A pak jsem uvnitř pocítila prudkou bolest. Nahromaděná horkost explodovala. Můj jazyk znovu instinktivně vystřelil. Tentokrát ale ovinul ten jeho drsně a hladově. A pak jsem zabořila zuby do toho hebkého pulzujícího masa. První sousto mi sklouzlo bez problému do krku. Krev ukápla na moje zbrusu nové šaty. Nelidsky zařval a odmrštil moji hlavu. Boční sklo se nárazem roztříštilo. Vypadla jsem ze dveří, podpatek se mi zalomil a v kotníku ruplo. Plazila jsem se nánosem listí a bořila se do vlhké zeminy. V hlavě mi tepalo. „Ty malá děvko!“, cedil bolestí mezi zuby. Vyskočil z auta a dopadl mi na záda. Zasáhla jsem ho loktem do tváře a kluzce se mu vysmýkla. Ve chvíli jsem ho měla pod sebou. Jeho obličej byl rozzuřený. Část dolního rtu chyběla. Dosedla jsem mu na hrudník. Prudce máchal rukama. Jednu ruku, hmatající po mém krku, jsem mu hravě vykloubila s malým lupnutím. Druhou už jsem jen jemně uchopila za zápěstí. Nemohl se na mě přestat dívat a výraz se mu počal měnit. A ve mně se šířil podivný klid. Jeho tvář se pomalu vracela do původní krásy a nevinnosti. Nalehla jsem na něj a objala ho plnou silou. Kosti vydaly slabý křupavý zvuk a prasklé žebro probodlo jednu plíci. Ležel klidně. Vypadal tak odevzdaně, jako pohozená hračka v lese. Jeho rty chutnaly pořád sladce a už se nebránil, když jsem mu jazykem předjížděla po patře. Krev byla teplá a maso šťavnaté.

Vzbudila jsem se smotaná do klubíčka ve svém pokoji. Opatrně jsem vykoukla zpod peřiny. Opravdu jsem byla ve své posteli. Okno bylo zavřené, dveře, vylomené z pantů, se opíraly o protější stěnu vedle terária, v němž dřímala Diana. Povšimla jsem si, že je nějaká pohublá. Že bych ji zapomněla nakrmit? Proboha, jak dlouho jsem spala? Zavrtala jsem se zpátky pod peřinu a snažila se z hlavy vydolovat poslední vzpomínky. Pořád jsem narážela na nepropustnou stěnu, za níž bylo cosi bolavého. Můj mozek mě odmítal pustit dál.
Do přítomnosti mě znovu probral agresivní zvuk zvonku z chodby, následovaný zaboucháním na dveře. Naslouchala jsem změti hlasů. Nepříjemně nabývaly na intenzitě. Pak náhle křik: „Nebraňte nám, bude to jen horší!“, následovaný dusotem kroků. Pak se v otvoru po dveřích objevil můj otec, rozzuřený, nepříčetný, následovaný dvěma muži v policejních uniformách. Postřehla jsem jeho oči, ztratily veškerou modrou barvu a zářily nekonečnou zlatavou žlutí.
První policista vtrhl do mého pokoje ihned za otcem. Druhý již držel mou matku a kroutil jí ruce za zády. A pak se vše událo v jediné vteřině. Celou scenérii jsem viděla zpomaleně, jako sérii obrazů. Svět se rozpadl do malých fragmentů.
Otci naběhla cévka nad spánkem a svaly, vycvičené mnohaletým tréninkem, se mu napjaly. Vymrštil se z místa a vrhl se po policistovi. Jediným rychlým gestem mu zlomil vaz. Druhý policista pustil moji matku a tasil pistoli. V pomalém záběru jsem pozorovala, jak kulka sviští vzduchem. „Tati!“, zařvala jsem. „Diano!“ Naše pohledy se setkaly. A já věděla, že v tomto závodě nebudu první ani druhá. Prohraju to. Kulka zasáhla srdce mého otce setinu vteřiny předtím, než jsem mu dopadla na hrudník já. Rána nás odhodila nazad. Ozval se tříštivý zvuk rozbitého akvária a zasypaly nás střepy. Jeden nebo dva z nich se mi zabodly hluboko do stehna. Mrtvý policista ležel v nepřirozeně vyvrácené poloze uprostřed mého pokoje a kolem něj se plazil právě vypuštěný had. Moje matka usedavě plakala v rohu chodby. Tiskla jsem se k otci a z úst mu vybublala krev.
Policista mě od něj odtrhl a na mých rukou cvakla želízka. „Diano Boidová, zatýkám vás za vraždu Petra Isisola. Máte právo nevypovídat. Všechno, co řeknete, může být u soudu použito proti vám…“ Jeho slova se ztrácela v hukotu mé hlavy. Zvedal mě hrubě ze země, ale já se nemohla postavit na nohy. Vše jsem viděla jako v mlze. Pak mi zrak sklouzl na ránu ve stehně. Byla ošklivě rozšklebená, část kůže visela v cárech dolů. A pod ní jako bych zahlédla nějakou známou strukturu.Byly to pravidelně poskládané zelenohnědé šupiny…