HVÍZDAČI (part 7)

Vraceli se nahoru strání. I Magda, která po cestě k bunkru překypovala energií, teď vypadala unaveně. A Jakub se za ní už jen vlekl. Znovu stoupali po cestě od nádraží. Ale teď bylo světlo. Teď byl den. Magda oddychovala a do rytmu kroků a dechu a vrzání svých bot si notovala nějakou melodii. Přemýšlela jakou vlastně, odkud ji zná, ale nic ji nenapadalo. Možná něco z rádia? Asi. Může to bejt cokoli. Pořád je odněkud bombardovaná muzikou, pořád někde něco hraje, jak se to pak nemá člověku dostat do hlavy. No tady je ale konečně ticho. Kromě tý písničky v její hlavě. Pomalu se jí vynořovaly na tu melodii nějaký slova, ale měla pocit, že jeden verš vypadl... je...du ...na...sli...má...ko...vi...a je...mi...fajn...fajn provázelo vydechnutí...nádech ...tady byl ten řádek co nevěděla....tadadadadáda...nebo jak ...boty vrzaly a tady už zas věděla...a nikam nespěchám... Pořád jí to jako kolotoč znělo v hlavě. A pomáhalo jí to na bolavých nohách stoupat prudkým svahem. Co se cesta zvedla, nemluvili už spolu. Ta Jakubova podivná nálada se neměnila...nebo spíš měnila každou chvíli. Ale takovej už byl. Trochu divnej týpek jak říkal Karel, když jí o něm vyprávěl. No v tomhle měl tenkrát pravdu.

Vešli mezi první baráky vesnice. Slunce bylo kousek nad vrcholkem jedné z hor...jak se může jmenovat? Jakkoli. Mezi malými domky byl klid. Vypadalo to tu daleko lépe než za tmy, ale stejně z těch baráků měla divnej pocit. Vypadaly docela udržovaně, ale měla dojem, že za těmi černými obdélníky oken jsou jen prázdné místnosti plné...prachu? Prachu přinejlepším.

Za nimi se otevřely dveře. Z předsíně vyšla ta holka, v jedné ruce nějakou knížku v druhý balík plen na vyprání. Magdu napadlo, že může být vlastně ráda, že se o tyhle věci nemusí starat sama. Že místo toho může chodit na výlety...a pocítila k tý cizí holce záchvěv sympatií. Ta cizí podala tu knížku Jakubovi a protáhla se kolem Magdy. Beze slova. Bez jakéhokoli dotyku. Sympatie?

“Ne.” odsekl, otočil se a prosmýkl se kolem ní dovnitř. Taky bez dotyku, přesto, že se Magdě zdálo, že to v tom těsném prostoru verandy nejde...nedotknout se. Otočila se zpátky k tmavnoucímu obrazu hor. Achjo. Má tohle zapotřebí.Štvalo ji, že na něj vyjela. Musí se uklidnit. Jemu tady umírá táta. A on, místo aby byl u něj, s ní jde na výlet.

Stála, koukala, jak se načervenalý světlo dne pomalu přelejvá do nazelenalý, pak namodralý tmy a řešila pro a proti. Hryzala si rty. To už teda dlouho nedělala. Myslela na tu holku. A na tu knížku, co dala Jakubovi. To přeci není normální, že jí to nechce ukázat. Vždyť tvrdí, že tu holku nezná. A teď takovýhle čachry. Kdyby byli v Praze, cítila by se možná víc naštvaná, víc v právu, uražená. Přemýšlela, jak se cítí tady.

Jak tak Magda sledovala mlhu, která vycházela z nějakého mohutného mlžného jezera hluboko v lese, uvědomila si, že vlastně není ani naštvaná. Ani se necítí v právu. Natož uražená. Uvědomila si...že má docela normální strach. Otřásla se, jak na ni šáhla zubatá. Skoro okamžitě si to rčení vybavila. Vždycky jí přišlo morbidní. Teď to bylo asi to nejveselejší, co ji napadlo. Otočila se a vešla do relativního bezpečí domu.

(pokračování příště)