Síla zvyku (2. část)

Podala jsem strážnému u brány svazek dokumentů a doufala, že si nevšimne, jak se ošívám. Moje nová košile měla divný střih, šněrovačka mi nedovolovala pořádně se nadechnout a byla jsem teď vážně ráda, že jsem si v rámci převleku za lékárnici nevzala sukni.

Voják při studiu mých lejster pokyvoval hlavou, zběžně nakouknul do brašen u Sionova sedla i do zavazadel, kterými jsem obložila obě kobyly, pak se ponořil do jakéhosi svého seznamu a odškrtnul si mě. Nabitého náhrdelníku si ani nevšiml.

„To víte, paní,“ pokrčil rameny, „trefila jste se zrovna do čarodějnickýho sletu, tak jsme museli zvýšit bezpečnostní opatření.“

 

„No nepovídejte,“ plácla jsem tónem, který měl naznačovat, že mě to ani trochu nezajímá. Strážný znovu škubnul rameny a naznačil, že můžu jít. Ještě jsem se ho doptala na hostinec, ve kterém jsem si zamluvila nocleh, a s radostí jsem mu zmizela z očí. V hostinci jsem si pak zorganizovala tři mládence, aby mi odnosili všechen náklad a pomohli postavit stan. Musela jsem se kousat do rtu, abych nevyla nad jejich nešikovností, ale zakázala jsem si předvést, že nejsem úplná pápěrka.

Tím míň pak to, že umím zacházet s těžkou palicí na zatloukání kůlů.

Takže mi nezbylo než postávat kolem, popotahovat se za košili a ukazovat svoje obchodní povolení dalším a dalším hlídkám, které pořád lozily přes rynek. Zřejmě tady bezpečnost čarodějnické konference berou vážně. Nijak zvlášť mě neuklidnilo, že někteří vojáci, poté, co zjistili moje jméno, se na mě tvářili značně nelibě.

Postupně mi začalo docházet, že se tak divně necítím jenom kvůli nesedícímu oblečení a roli čistokrevné lékárnice. To je jen drobnost ve srovnání s rolí pašeráka.

Každý pohyb, každé slovo, každý pohled jsem si teď pečlivě rozmýšlela, uvažovala jsem, co už může vypadat podezřele, jak by správně měl reagovat člověk, jehož roli hraju. Kdybych nehrála zrovna samu sebe, krásně by mi posloužilo ohromení venkovana velkým městem, ale po mé historii v Dhamse mi to asi nikdo neuvěří.

Rozkládala jsem si ve stanu svazky bylin a nádobky s léky a vší silou se snažila vypadat, že se vůbec o nic nesnažím.

***

Pádluju po proudu a každou chvíli si přehazuju pádlo z jedné ruky do druhé, ne že bych potřebovala tak obratně manévrovat, ale už mě pořádně bolí ruce. Nemám tušení, jakou část cesty už jsem urazila, nejsem zvyklá cestovat po vodě, takže mi chybí odhad.

Proto mě dost překvapí, když se řeka rozlije do pláně. Někde na té pláni tuším comharskou hranici.

Že by nám to vážně klaplo? Že bych na sebe pro jednou nepřitáhla žádnou pohromu a dovezla amulet v bezpečí a spořádaně Blanche?

Pádluj, pobízím sama sebe, dělej, neflákej to, ukaž jim, že se snažíš, přece se nechceš nechat v poslední chvíli chytit…

Teď už mě nechytí, pomyslím si samolibě.

V tu chvíli se z lesa za mými zády vyřítí vojenská hlídka na koních.

Vyjeknu leknutím a pořádně se opřu do toho pádlování, protože víc v tuhle chvíli udělat nemůžu. Ze všeho, co mám u sebe, je zbrani nejpodobnější krátký nožík na bylinky. Do háje!

Před sebou už vidím pohraniční pevnost, díky bohům je na opačném břehu než moji pronásledovatelé, což mi dává pár okamžiků náskok. Teď už si nadávám nahlas a naprosto plynule, abych přiměla pálící svaly nezpomalovat. Tahle situace je mi děsivě povědomá. Velice podobně jsem ani ne před rokem utíkala za hranice od caldarvanského soudu. Jenže tehdy jsem Dhamse kradla tak maximálně vlastní život, zatímco teď mám v kapse celkem slušné jmění, zakleté v jednom šutru. A taky mě tenkrát nesly cizí nohy.

Aniž bych povolila v pádlování, zkouším pod sebou opatrně narovnat nejdřív jednu a pak druhou nohu. Pevnost není přímo u řeky, poslední kousek cesty budu muset dojít po svých, a vývoj situace naznačuje, že by bylo nejlepší hodně rychle utíkat.

***

„…na kašel, jistě, tady, ale nezapomeňte se držet v teple a hodně pít. Bolavý kotník? Zkuste tady mast s kostivalem. A nenamáhejte ho, ať se může v klidu uzdravit. Horečka? Co čaj z vrbové kůry…“

Od rána do večera jsem se nezastavila. Jestli má město Reims nějakého svého felčara, zřejmě na svoji práci kašle. Místní se tvářili, jako bych byla po letech první, kdo se ptá, co je bolí. Už druhý den trhů byl můj stan poněkud probraný a já se modlila, aby si toho všimli comharští čarodějové a předali mi amulet, dokud tu ještě můžu pobývat nenápadně. Kdybych tu tábořila ve vyprodaném stanu, zcela jistě by to někoho nepovolaného začalo zajímat.

„Bolí vás v krku? Jak už dlouho? A unavený jste, horečku máte? Klouby vás nebolí? No, jestli je to jenom ten krk, zkuste si uvařit čaj ze šalvěje.“

Prodala jsem svazek stříbřité bylinky a čekala další hromadu otázek, ale místo toho se měšťani opatrně rozestoupili. Vzniklým špalírem se proklackoval onen oválený mistr magie plný psychologických teorií se dvěma kolegy v závěsu.

Ani v nejmenším se nesnažil předstírat, že si mě nevšímá, což bylo vzhledem k chování místních, kteří se důsledně dívali jinam a povídali si o počasí, nakonec celkem moudré.

Se směsicí zájmu a pohrdání si čarodějové prohlédli svazky bylin, označené fioly a kelímky s mastmi. Pak se mi oválený vyzývavě zadíval do očí.

„Tak schválně, paní,“ pravil tónem umělecky smíchaným z dobré vůle, zvědavosti, arogance a přezíravosti, „řekněme, že mě trápí zlatá žíla. Co mi poradíte?“

„Pro začátek, jako akutní pomoc, určitě obklad z dubové kůry a třezalky. Ale jestli s tím chcete opravdu něco dělat, chce to upravit stravovací návyky,“ vracela jsem mu pohled, jak nejlíp to šlo. Jako lékárnice, která se ve svém řemesle vyzná a ví, co a jak. Což je v tomhle případě náhodou dokonce pravda. „To je ale na delší povídání. Pokud budete mít zájem, zastavte se večer, až tu bude míň lidí, rozebereme to podrobně.“ Snažila jsem se dívat na mistra, který se mnou mluvil, ale zároveň si někde na okraji zorného pole všímat, co kde kutí ti další dva.

„Ne, díky,“ odfrknul pohrdavě. „A bejt vámi, poradil bych taky řepík.“ S tím se otočil na patě a odešel.

„Jenže mnou jsem já, a já vím, co zabírá doopravdy,“ utrousila jsem za ním. Přihlížející se na mě dívali trochu rozpačitě, ale pak je přemohla potřeba péče a zase mě zahrnuli svými potížemi. Snažila jsem se jim podle nejlepšího vědomí a svědomí poradit a nedat přitom najevo, že mě tu najednou pálí půda pod nohama.

Pokud se šeredně nepletu, mám tu někde mezi zbožím schovaný magický amulet.

Pod záminkou hledání nejrůznějších bylinek a vzácnějších léků jsem postupně prohrabala všechna místa, kolem kterých se ochomejtala ta čarodějnická trojka. Nepletla jsem se. Na samém dně proutěného koše se sáčky heřmánku a levandule ležela plochá kovová krabička, celá pokrytá runovými nápisy.

***

Můžu si hlavu ukroutit, jak sleduju na jedné straně blížící se pohraniční pevnost a na druhé straně vojáky, kteří se blíží ještě rychleji. Odhaduju, jak je tady řeka asi hluboká a jestli je hodně zdrží. Pádlem na dno nedosáhnu, což vypadá nadějně.

Lepší příležitost nebude, usoudím nakonec a švenknu s lodí ke břehu, chňapnu se větví nějakého keře a vytáhnu se na břeh, přičemž loďku nechám plavat po proudu. A rozběhnu se rovnou k pevnosti. Teď už se neohlížím, buď doběhnu, nebo ne, třetí možnost není.

Už mám za sebou většinu cesty, pevnost před sebou, bránu málem na dosah, znovu mě začíná chytat naděje, když zaslechnu kopyta. Vím, že zrychlit už nedokážu. Snažím se honem vymyslet něco, cokoliv, co by mi dalo ještě chvilku k dobru-

„Nechte mě! Bože! Co jsem udělala? Proč mě honíte?“ zasípu na prvního jezdce, který se dostane na moji úroveň. Docela ráda bych se zastavila a trochu se vydýchala, ale nutím se klopýtat dál. Alespoň už nemusím běžet.

„Nic jsem neprovedla-a-a,“ fňukám hlasitě a držím se za bolavý bok, „koně mi utekli úplně se vším, nemám doklady, nemám peníze, nemám nic, nevyznám se v těchhle končinách, takže když jsem našla loďku, řekla jsem si, že to bude snazší, věděla jsem, že řeka teče do Comharu. A když jsem viděla váš, dostala jsem strach. Určitě najdete moje koně, ryzák má v sedlové brašně peníze, co jsem vydělala na trhu, prosím vás, dejte je tomu člověku, co mu patří ta loď, mě to moc mrzí, ale nevěděla jsem, co jiného si počít…“

Potřebuju pomoc, potřebuju, aby si mě všimla comharská stráž. Melu pořád dál, vymýšlím další a další způsoby, jak říkat pořád to samé, jenom aby se vojáci pokud možno nedostali ke slovu, křičím, aby mě bylo slyšet široko daleko, a celou tu dobu se blížím k pevnosti. Konečně, konečně se v bráně objeví strážní, přilákaní mým jekotem. Comharský voják udělá pár kroků mým směrem.

„Pánové, co se to tu děje?“

„Jsem Aisling Seamairg, lékárnice z Castelgrande. Vracela jsem se z Reims, z trhů,“ vyhrknu honem, než adorští stihnou otevřít pusu, „a v lese mi utekli koně, asi se něčeho vylekali, tím jsem přišla o všechny věci, peníze a vybavení. Přecházela jsem řeku a vzpomněla jsem si, že řeka teče do Comharu, a byla tam u břehu přivázaná loďka, tak jsem si ji půjčila, a pak jsem si všimla, že za mnou jedou stráže, a hrozně jsem se vyděsila,“ zatvářím se lítostivě a zkouším, jestli nedostanu z očí nějakou tu slzu. Nedostanu.

„Proč jste jeli za paní Seamairg?“ zeptá se bez váhání comharský pohraničník. Důrazně, ale ne agresivně. Přemýšlím, jestli je do věci zasvěcen a hraje na základě podobně složitých úvah jako já, a nebo jestli prostě vyšetřuje incident s krádeží lodě a připadá mu, že adorští jsou v právu. Nemám tušení.

Vojákovi v červené uniformě se vztekle bleskne v očích.

„Krádež lodě a obchod na území vévodství bez povolení,“ procedí skrz zuby. Dobrá, tak on to ví zcela určitě. A nemůže to přiznat. To je výhoda na mé straně.

„Já se skutečně moc omlouvám, vím, že to byla chyba, ale v tu chvíli mě nenapadlo nic jiného. Říkám, až najdete moje koně, dejte majiteli ty peníze, klidně i ty koně, potvory jedny,“ škemrám.

„Pánové, pokud jde skutečně o problém s dokumenty a lodí a paní Seamairg je ochotná ho řešit, bylo by snad nejlepší vyřešit to domluvou,“ káže nám comharský strážný. „Pokud se tady paní vážně splašili koně a utekli jí s obchodním povolením, je to spíš nešťastná náhoda, než trestný čin. A pokud jde o tu loď, paní Seamairg přiznává svoje provinění a chce uhradit vzniklou škodu, pokud nám to potvrdí písemně a zaváže se všechno potřebné zaplatit, můžeme tu sepsat protokol a mít to z krku, co říkáte?“

„Jo, to zní… Kdyby to tak šlo…“ kníkám vděčně.

„Žádáme osobní prohlídku!“ vyštěkne v tu chvíli další z adorských strážných, který už vypadá skoro nepříčetně.

„Prohlídku? Proč?“ Nevinně vykulím oči a naprosto provinile rudnu.

„Pánové, jestliže paní Seamairg obviňujete jen ze ztráty dokumentů a neoprávněného použití cizího majetku-“ začne diplomaticky comharský, když červenokabátník ztratí nervy, zavyje a vrhne se po mně.

Reaguju automaticky, tak, jak mě to učili na Graaffu. Jen tentokrát netasím zbraň od vlastního pasu, jelikož žádnou nemám, ale přiskočím k adorskému pohraničníkovi a posloužím si jeho mečem.

Nechci vojáka zranit, jen se kryju a podle potřeby uhýbám. A jsem přitom vážně vděčná za to, že si čas od času s mečem zatrénuju. Naštěstí mám dobře ohrazený dvorek, kde na mě nikdo nevidí.

Čepele o sebe zvoní, voják je dost předvídatelný, je o poznání mladší a nezkušenější než já, takže se mu bráním celkem s přehledem. Čekám, kdy se do boje zapojí ostatní a my zákonitě prohrajeme, protože pohraničníci jsou jeden na jednoho a proti mně vychází celá pětičlenná hlídka, ale kde nic tu nic. Rychle se rozhlédnu; jako jeden muž stojí a koukají. Pohraničníci nechápavě, moji pronásledovatelé vztekle.

„Zpátky!“ zavře nakonec adorský velitel. „Co to děláš, ty blbče!“ houkne pak na svého podřízeného mimo všechny regule, a mě si změří ještě méně přátelským pohledem než prve.

„Páni,“ lapám po dechu a snažím se nedat najevo, jak jsem sama se sebou spokojená. „Tohle… omlouvám se… kdysi jsem pracovala jako zaklínačka, asi to ještě někde ve mně zůstalo…“ hlesnu a pusu nechám překvapeně pootevřenou.

„Takže sepíšeme protokol o nehodě, která potkala paní Seamairg, a půjdeme si každý po svým, ano?“ Comharský strážný se snaží získat kontrolu nad situací a jeho adorský kolega jen němě přikyvuje.

Velitel hlídky chvíli vztekle skřípe zuby.

„Nechte to být. Jestli máme od Seamairg povolení vyplatit z jejího nalezeného majetku majitele lodě, necháme to tak.“

„Jistě,“ hlesnu a na chvilku pokorně skloním hlavu.

Úderné komando vypadá, že by mě nejradši na místě prošpikovalo meči a pak obrátilo kapsy naruby, ale dospěli do slepé uličky. A já se ulehčeně dívám, jak nasedají na koně a pomalu odjíždějí.

***

Dotáhla jsem poslední popruhy na zavazadlech, nenápadně se rozhlédla, jestli není v dosahu hlídka, a naposled zkontrolovala, že plochá krabička je schovaná ve víku jedné lehké truhlice, kterou mi čarodějové nechali vyrobit speciálně pro tuhle akci. Runy naštěstí odstíní energetické vyzařování, takže mi zbývá jen doufat, že mě nebudou šacovat až tak důkladně, aby mi rozebrali zavazadla na kousky.

***

Theodor se skvadrou comharských čarodějů dorazili do Castelgrande tři dny po mně, nezranění a spokojení. Jejich plán, sestávající z nenápadného prohození amuletu za něco, co bude na první letmý dojem vyzařovat podobnou energii, klapnul perfektně. Po tom, co se na zmizení safíru přišlo, je prý všechny zadrželi, dokonale prošacovali a doprovodili až na hranice, aby bylo jisté a jasné, že z Adoru odjíždí z prázdnýma rukama. Což byla ve srovnání s tím, co si sami mistři vymysleli při plánování a na co se připravili, učiněná procházka růžovým sadem.

Když jim dám zpátky runovou krabičku, propadnou nezřízenému veselí a krátkou oklikou přes pokladnici, kde kámen na řetízku opatrně uloží do bytelné truhly zapuštěné do podlahy, se odeberou do nejbližší hospody. Všichni až na Theodora a Blanche de Lestate, kteří nostalgicky postávají přede dveřmi pokladnice.

„To šlo hladce.“ Theodor si bezmyšlenkovitě hraje s pramínkem vlasů.

Velmistryně jen tiše přikývne.

„Vomluvte mě, že se ptám tak hloupě, ale nebude mě za to Ador zase chtít pověsit?“ vložím se do důstojného mlčení.

„Chtít můžou, ale nemají na čem postavit obžalobu,“ reaguje Blanche živě. Zřejmě už o tom přemýšlela, ne že by měla takovou péči o moji maličkost, ale přece jen jsem ten kámen neukradla sama. „Kdyby nás chtěli z něčeho obžalovat, museli by nejdřív přiznat, že přesně to samé udělali oni nám. Mají svázané ruce.“

„To ráda slyším,“ opřu se o zeď vedle Theodora. Nervozita ze mě postupně opadává a bere s sebou i energii vyburcovanou strachem a pudem sebezáchovy.

Velmistryni zajiskří v očích.

„Aisling, vidělas vůbec ten safír? Nechcete se oba podívat, co dokáže?“ nabízí zapáleně. Úplně z ní sálá, jak ráda má oblíbenou hračku zase pod svou střechou.

Na chvilku o tom uvažuju.

A uvědomím si, že mě ten kámen vlastně vůbec nezajímá, ne teď, když je v bezpečí, v zodpovědných rukou comharských mágů. Sáček fazolí by byl mnohem přitažlivější, za předpokladu, že by potřeboval zachránit z dost hlubokého maléru.

„Ani ne, děkuju,“ brouknu a doufám, že tím čarodějku neurazím.

„Možná někdy jindy,“ podpoří mě Theodor, odlepí se od zdi a vezme mě za ruku. „Pojď, Ais. Půjdem domů.“

---