dívka a motýl

napůl příběh, napůl sen, napůl úvaha, která neni na papíře..

ujíždějící vlak, telefon, koleje, člověk

 

Jen tak bloumala ulicemi prázdného města. V kapse ji hřál kamínek a buhví proč si s sebou vzala i telefon. Ztratila pojem o čase a dostala se až na konec města, kde jezdí jenom vlaky. Vyšplhala se po srázu a šla po kolejích světu vstříct. Chvíli šla po kolejnici, chvíli mezi kolejemi. Možná, že tudy ani nechtěla jít. Možná právě tudy měla namířeno tam na druhou stranu. Ráda nechávala věcem volný průběh. Za pár chvil ji začal zvonit telefon, intuitivně ho zvedla a zadívala se na motýla, který si sedl na pampelišku. Aby si ho mohla prohlédnout z blízka, sešla z kolejí a v tu chvíli projel vlak. Chtěla tomu tak ta zvrácená hříčka osudu? Když se ptala, kdo je na druhé straně, ozvalo se: tady pan motýl a víc nic. Zavřela telefon a strčila jej do kapsy. A vylezla zpět na koleje.

 

Možná před dalším vlakem už neuhne. Co když jí ale zase upoutá pozornost nějaký tvor. Měla by snad motýlovi poděkovat za život?

Chvílemi se dostávám do její situace a přemýšlím, kolik věcí mi už zachránilo život. Kolik? Nespočet! V té chvíli člověk jedná zcela instinktivně. Nepřemýšlí hlavou.

 

Co kdyby jí ten telefon nezazvonil. Ten vlak mohl v zastávce náhodou čekat na červenou a zrovna nejet. Ona si ale vybrala ten den, tu chvíli a toho motýla, ten určitý osud, který ji dopřál setkání s andělem. Často přemýšlím a také to často dělám. No, věci, které se nemají a nedělají. Chodím vprostřed silnice a chytám vločky do pusy. Stojím na kolejích a zkouším, jestli mi budou pod nohama vibrovat, až pojede tramvaj nebo vlak. Dávám ruce ke svíčce tak blízko, jak jen je to možné, až se stejně nakonec spálím. Chodím po hraně svého života každý den a každý den mě vítají hlasy a má vnitřní hudba, ale pak léky vše ztlumí a začíná další šedivý den, ve kterém si sama musím vytvářet barevná světýlka, abych jimi mohla prosvětlit den. Snad proto mám tak ráda noci, když svítí pouliční lampy, to je světýlek všude spoustu..

 

O té dívce se mi zdál sen. Zrovna na dnešek. A my pak měli ve škole psát esej o tom, že máme zadaná slova a stvořit příběh. Spíš takovou úvahu, než příběh. Přemýšlela jsem, kolik lidí asi denně chodí po kolejích jen tak a kolik jich opravdu chce ukončit svůj život. Motýli jsou takovi naši andělé, ale někdy nepřiletí ani jeden a my se pak vrháme po hlavě do situací, které se prostě mají stát.

 

 

 

 

 

 

---