Mýlit se je lidské, odpouštět božské (předvánoční balada) - fejeton

   Místo abych předstíral zájem, souhlasně kýval hlavou a chápavě mručel, drze jsem ráno ženě odporoval. Jako bych nevěděl, co ode mě očekává a vyžaduje. Mít po tolika letech šťastného manželství vlastní, dokonce opačný názor? Trapné. Pošetilé. Trestuhodné!

   Poháněn masochistickými výčitkami navrhl jsem odpoledne manželce po síti O₂, že dnes si nemusí rozedírat podpatky o dláždění, že pro ni po konci roboty rád přistavím vůz.  Nevrle souhlasila a já tak v příslušný čas s výrazem uvědomělého kajícníka učinil. K domovskému prahu to sice z náměstí není příliš daleko (zhruba co by kamenem pětkrát dohodil), naplněn zoufalým optimismem jsem ale potajmu doufal, že se bude počítat i samotná snaha. Kéž by bylo vstřícné gesto oceněno zahlazením alespoň jednoho záporného vroubku!  

   Ačkoliv nedávno vztyčené stožáry zářily všemi svými watty, neviděl jsem si v zaparkovaném autě na špičku nosu. Šero, tma, chlad. Žízeň a hlad. Pocit viny. Trpělivosti jsem se naučil během strážní služby při službě vlasti, takže prvních patnáct minut navíc mě nemohlo rozhodit. Během druhé patnáctiminutovky jsem za volantem usnul. Probralo mě až klapnutí zadních dveří a ječivé štěknutí: "Jeď!"  Poté se mi do uší zarylo už jen všeříkající zaryté mlčení. Nemaje stále čisté svědomí polkl jsem v samém zárodku dotaz, proč se drahá polovice neposadila vedle mě. Usoudil jsem, že jsem stále veden ve výkonu trestu a jakýkoliv blízký kontakt je proto záměrně odepřen. Podřízen nezvratnému osudu uvedl jsem automobil do chodu a odevzdaně začal šoférovat. 

   Ač jsem dodržoval veškeré dopravní předpisy a šetrně se vyhýbal sveřepým cyklistům, nemotorným dětem i rozjuchaným seniorům, začaly se ze zadního sedadla linout tóny jasně nesouhlasné, které brzy přešly v čiré hrůzyplné ječení. Leknutím jsem zařval také, ale nezpomalil a jel dál. Mozek totiž racionálně vyhodnotil, že pomalu posouvající se kolonu nemohu brzdit nějakým ukvapeným zastavováním. Mé oči se vpily do zpětného zrcátka jak poleva do rozehřátého perníku a snažily se analyzovat manželčin stav. Marně; nebyla tam. Ecce homo, vzadu seděla úplně cizí baba! Pravděpodobně usoudila, že ji právě unáší úchylný sériový vrah, neboť její zorničky se strachem našponovaly do velikosti předválečných pětikorun. Zaklel jsem, přece jen sešlápl brzdový pedál a dožadoval se vysvětlení. Když jsem z řinoucí se slovní laviny nejprve odfiltroval prosby o milost a poté urážlivé nadávky, pochopil jsem tolik, že měla sraz s jakýmsi Jiřím. Značkou přítelova vozu si nebyla jistá, SPZ si nepamatuje, ale rozhodně se jedná o menší tmavé auto; také s pěknými stříbrnými disky a krátkou anténou. Takže málo pravděpodobná, leč obyčejná lidská mýlka!

   Během zpáteční cesty do centra jsem se pozvolna snažil získat pasažérčinu důvěru. Předestřel jsem pedagogické povolání, zmínil historické zájmy i literární ambice. Ledy paní inženýrky I. S. prolomila až sbírka básní, kterou jsem ležérně vyňal z kapsy, na křižovatce pohotově podepsal, na náměstí pak s grácií daroval. Loučili jsme se s úlevným smíchem a já veden vrozenou galantností nezapomněl na prvorepublikově cudný polibek.

   Teď si vážení čtenáři zřejmě říkáte - zajímavá příhoda s dobrým koncem. Kdepak! Vedle jak kavkazská jedle! Má paní totiž dorazila na místo srazu přesně v okamžiku, kdy jsem černou pasažérku dovezl zpět. Byla tedy svědkem našeho šťastného loučení, radostného štěbetání i letmého dotyku mých rtů... A světe div se - dodnes mé legendě neuvěřila.

   Žádám proto případné svědky výše popsané předvánoční epizody (19. 12. kolem 16 h), a samozřejmě zvláště paní inženýrku I. S., aby mě přes redakci Deníku laskavě kontaktovali.

   I když - kdo ví, jak ta dopadla při vysvětlování Jiřímu!