Opravdové vyvrcholení

    Nad Deštnou se stahují temná mračna. První lesklé kapky unášené větrem dopadají na střechy obydlí a okolní zeleň. Ty nejodvážnější si za svůj cíl vybraly černý plášť zdobený červenými mráčky, jako by na sebe chtěly upoutat pozornost skryté dvojice mocných shinobi.

    „Uááá studí prší voda srší...“ výská maskovaná postava skrčená za keři a legračně u toho křepčí. „Drž hubu Tobi, “ umlčel ho mladý blonďáček číhající na stromě, „máme jasný úkol a nesmíme se rozptylovat“. „Ale Deidara-sama, měli bychom se ukrýt, jinak nám nastydnete a vaši maminku jsme s sebou nebra...“ nestihl ani dopovědět, když po něm mladík skočil a povalil ho do bláta. „Proč mě musíš pořád srát?“ vztekal se. „Proč musím pracovat s takovým debilem?“.

    Muž s maskou zvážněl a pronesl: „Budeme pěkně nahraný, jestli vám zvlhne všechen jíl...“, a pokoušel se vstát, ale všiml si, že na něm blonďáček sedí a drží ho pevně sevřeného koleny. „Navrhoval bych ukrýt se v nedaleké skalní prohlubni a vyčkat...“, argumentoval celý zablácený a snažil se vymanit ze zvláštně příjemné pozice. „Jsme v Deštné, ty blbče, na co chceš čekat?“ nenechal krotit svůj temperament a vzteky koulel modrýma očima. „Ano, příteli, ale po cestě jsme se zdrželi, když jste na půl hodiny zmizel neznámo kam... až bude po všem, tak si o tom ještě promluvíme.“ dořekl, shodil ho ze sebe a vydal se směrem k úkrytu.

    Deidara vyrazil za ním a vzpomínal na setkání, které bylo jako pokaždé nezapomenutelné. „Itachi, jsi to ty?“ volal s nadějí v hlase do prostoru, jen co se trochu vzdálil tomu otravovi. „Viděl jsem tvého havrana a...“, nemusel ani dokončit větu, když ucítil známý horký dech na šíji. Zavřel oči a po celém těle mu vyskočila husí kůže. Nemohl se ani hnout, jak byl vzrušený. „Chyběl jsi mi“, pošeptal mu temný Uchiha do ucha tak jemně a láskyplně, až se Deidarovi podlomila kolena a musel se přidržet svalnatého ramena za sebou. „Nemám moc času“, pokračoval a políbil ho na krku. „ale jsem rád, že jsme se tady potkali.“, letmo ho pohladil po ruce a zmizel. Blonďáček byl blahem bez sebe, když to slyšel. Bál se, když dostali úkoly, že na něj jeho láska zapomene, jak se skoro neuvidí. Ale když si uvědomil sílu svojí erekce, napadlo ho, že by to ve výsledku mohlo být i prospěšné. Sjel rukou do rozkroku a vzrušením kvíkl. Přemýšlel, co bude dělat, ale dobře věděl, jak Itachi nesnáší, když se ukájí bez něj. Musí počkat, až se zklidní a vrátit se... za tím otravou...

    Když dorazili k úkrytu, kterého si všimli po cestě do vesnice, zaplesali, že je mnohem prostornější, než se zdál. Mezitím se pořádně rozpršelo, a tak byli oba promoklí až na kost. Posbírali dřevo poblíž skalní stěny, kam nedopadala voda, rozdělali oheň a začali se pomalu vysvlékat ze studeného prádla, které pak rozvěšovali kolem ohně. Když byli skoro úplně nazí, sedli si naproti sobě k ohni. Záměrně se jeden druhému vyhýbali pohledy, ale Tobi si nechal masku a když viděl, že se blonďáček kouká jinam, nenápadně si prohlížel jeho krásné tělo. Oproti tomu jeho zjizvenému bylo ještě mladé a hladké a postrádalo jakékoli ochlupení. „Ty hele, umělče, víš že máš celkem rozkošný tělíčko, chichi?“. Deidaru to dopálilo, protože neviděl, jak se Tobi pod maskou culí, a myslel si, že si z něj zase utahuje. Postavil se, ale než stihl cokoli říct, všiml si, jak dává na obdiv svoji chloubu v promočeném spodním prádle, a tak si zase rychle sedl na kládu, na které seděl. „Kéž by sis takhle sedl na tu moji kládu“ utrousil Tobi potichu, ale hned se vyděsil, jestli to náhodou Deidara neslyšel. Měl štěstí, že si zrovna rozepínal brašnu s jílem a moc si ho nevšímal. Ještě chvíli se projížděl očima po jeho schnoucím těle a povoloval uzdu fantazii, ale když ucítil jemné svrbění v rozkroku a představil si ten trapas, radši hned přestal. Ale ty ztopořené bradavky...

    „Nerušíme?“ ozval se známý hlas a oba sebou trhli. „Viděli jsme světlo a řekli si, že se taky ohřejem.“ Deidarovi se rozšířili zornice blahem, když uviděl Itachiho. „Já teda budu raději venku, miluji déšť“ prohodil Kisame, ale Itachi ho okamžitě obdaroval nevraživým pohledem. „...ale samozřejmě se také rád chvíli ohřeju“ opravil se hned. Znal Itachiho tajemství.

    Usedli spolu všichni k ohni a chvíli do něj upřeně zírali. „Takže taky podnikáte v Deštné? Nechápu proč nám to nedal na starosti oboje...“ prolomil ticho Tobi. „Z povahy mise je potřeba, abych se tomu pověnoval právě já. Kisame je můj štít. Navíc jsem slyšel, že sem Pain chce přesunout svoji základnu.“ vysvětlil Itachi a hodil přitom očkem po Deidarovi, který měl při vzpomínce na dopoledne zase husinu. „Nějak se ochladilo, heh“ snažil se to zakrýt před ostatními, ale bylo mu jasné, že Itachi dobře věděl, jak se cítí. „Takže budeš zase lámat nějakého informátora?“ doptával se Tobi. „Něco takového...“ a opět okem mrknul po Deim. „Hm“ odvětil Tobi a dál všichni bezhlesně koukali do ohně. Itachimu se moc líbilo, že má svoji lásku po boku nahou, ale uměl být trpělivý a věděl, jak jsou ostatní bystří. I přesto, jak moc se po něm chtěl vrhnout, dál jenom zíral do ohně. Kisame usoudil, že už to stačilo a odebral se ven, kde si lehl do největší kaluže a usnul. Tobi zkontroloval, jestli už jeho plášť proschl, a když ucítil, že je suchý a krásně prohřátý, lehl si vedle ohně a pláštěm se přikryl. „Pořádně se vyspím, zejtra to musíme rychle sfouknout.“

    To už byl ale k ohni zády a Itachi se díval Deidarovi hluboce do očí. Blonďáček natáhl svoji štíhlou ruku, položil ji Itachimu na koleno, pak hbitě zajel pod plášť a slastně se posouval po stehně nahoru. Chtěl až tam, kde by se nejraději schoval celý. Itachimu se to líbilo, protože si div neprokousl spodní ret, ale i přesto ho zarazil a naznačil, ať přestane. Deidara smutně svěsil hlavu, protože se bál, že je něco v nepořádku, že snad Itachiho srdce patří jinému. Ale Itachi ho něžně pohladil po tváři a jemně mu zvedal hlavu. Když se jejich oči střetli, Dei se vyděsil a chtěl ucuknout, ale to už bylo pozdě. Mangekyo Sharingan.

    Stěny úkrytu pokreslené plameny se pomalu rozplynuly do prázdna a jediné, co zůstalo, byl Itachiho láskyplný úsměv. Bylo mu jasné, co se děje, a ani neodporoval. Ucítil na rukou pouta a uvědomil si, že je přivázaný k posteli a nemůže se ani hnout. Nad ním stál jeho trýznitel oblečený do půli těla a chystal se vykonat Nejvyšší umění. Poklekl si a jemně hladil vzrušeného Deidaru po těle. Od zápěstí připevněného k jednomu rohu postele pomalu sjížděl po celé délce ruky, podpažím a laskal mu boky. Přesně věděl co dělá a Deidara sebou házel v extázi. Nemohl být v klidu, chtěl víc, mnohem víc, než kolik se mu dostávalo, ale postel mu v tom bránila. Na chviličku se napřímil, a to už Deidara nevydržel: „Co děláš? Co sakra děláš?“, a natáhl k němu hlavu, jako by ho chtěl políbit na stehno. Ale Itachi ustoupil, obešel postel a před Deidarovými vytřeštěnými zraky ho políbil na chodidla. Musel si dávat pozor, aby ho blonďáček nekopl, protože už se nedokázal ovládat a s každým dotekem jeho chodidla se celý prohýbal a cukal sebou. Itachi pomalu stoupal za Deidarou a po cestě se jemně dotýkal jeho stehen. Políbil ho těsně nad pasem a postupoval výš, zatímco se pomalu ale jistě vypínal nad Deidaru. Líbal ho na jeho holém hrudníku a každou bradavku jemně obkroužil jazykem. Když už byl dostatečně vysoko, celý se na něj přitiskl a jemně sebou hýbal, což dovádělo Deidaru k úplnému šílenství, hlasitě sténal a prosil o smilovaní. Políbil ho na krku a cítil, jak už to nemůže vydžet. Rukou pomalu sjel pod sebe a lehce se dotýkal jeho údu, zatímco se celým tělem třel o to jeho. A pak už vyslyšel Deidarovy prosby a dosedl na jeho stopořený penis. Oběma rukama chytil jeho hlavu a políbil ho tak vášnivě, že se zastavil všechen čas. Třemi pohyby vyplnil jeho přání a cítil, jak sebou Deiho úd pod ním cukal, zatímco vykouzlil na jeho obličeji blaženný výraz a kalhotech jich obou velkou skvrnu.

    Společně s vyvrcholením se pomalu vytrácela postel i pouta a vynořil se zpět úkryt, ve kterém neuběhlo ani pár sekund. Skvrna na spodním prádle Deiho byla však skutečná. Celý se klepal blaženností a začal přepadávat dozadu, až musel Itachi vyskočit a podržet ho, aby si nerozbil hlavu o zem. Podívali se jeden druhém hluboce do oči a Dei se k němu přivinul. Věděl, jak hodně se milují a že pro sebe udělají cokoli. Itachi mu pošeptal do ucha „Miluji Tě“, ale to už si všíml, že Dei usnul. S úsměvem na tváři. Uložil ho tedy na zem, přikryl pláštěm, a lehl si vedle něj. Chtěl, aby tajemství zůstalo tajemstvím, a tak ho jen jemně chytil za ruku a usnul mu po boku.