Zkoušení v tramvaji

Jeli jsme s kamarádem tramvají do školy, jako každý jiný den a jako obvykle jsme se bavili o naší oblíbené počítačové hře Drakensang Online. Líčil jsem mu, jak postupovat jednou obtížnou oblastí. Zabráni do hovoru jsme si ani nevšimli, kdo si to sedl před nás. A asi jsme udělali chybu.

,,Musíš běžet po schodišti nahoru, zneškodnit lučištníky, zase seběhnout dolů a dobýt si životy. Tohle musíš opakovat a za chvíli se probiješ dál," vysvětloval jsem kamarádovi.  ,,Ale ne, to nefunguje," zpochybňoval moji teorii kamarád.  ,,Vyběhnu nahoru, dám tam strážce, snažím se zase seběhnou dolů, ale cestu mi zatarasí další oddíl. Tak se přes ně snažím teleportovat, ale většinou se mi to nepovede a lučištníci mě zabijí." ,,Ty to ne…“

Z rozhovoru nás však vytrhl třetí hlas: ,, To my, když jsme byli mladí, tak jsme žádné takovéhle zábavy neměli. Vy se tady radíte, jak zabíjet lučištníky, ale jestlipak také umíte to, co se učíte ve škole? V kolikáté jste třídě? Byl to pán, který si na sedadlo před nás sedl minulou zastávku. Pokud náš rozhovor poslouchal musel mít- jako nezasvěcený- obavy o naše duševní zdraví. Z bílo šedivých vousů mu vylézaly pouze oči a nos. Na šedých, slepených vlasech mu seděla stará, ošoupaná kšiltovka. Upřímně, vypadal spíše jako bezdomovec, než člověk, který se stará o vzdělání mládeže.

,,V sedmé,“ odpověděl jsem za nás odvážně. V tramvaji bylo hodně lidí, takže padlo pravidlo nebavit se s cizími lidmi. Později se však ukázalo, že to byla chyba. ,,V sedmé?  Tak to mi řekněte, co je to Pythagorova věta a Archimédův zákon. Každý jedno. Nechám vám na to chvíli času,“ zněla jeho otázka. Po chvíli našeho mlčení se nás snažil povzbudit: ,,Chlapci, sedmá třída, fyzika! To jste se museli učit.“ ,,No...  Já Pythagorovu větu tak nějak tuším, ale my jsme se to zatím neučili,“ odpověděl jsem rozpačitě.
Muž pokračoval ve zkoušení: „Jaké události ohraničovaly husitská povstání?“ „Husitská povstání ? Co to je ? To jsem už někdy slyšel,“ nemohl si vzpomenout můj hloupý mozek.

Lidé okolo se na nás už otáčeli a paní vedle muže před námi se na nás usmála a prohodila s ním několik slov. Nikdo se nepokoušel nijak zasáhnout. Vždyť to jenom nějaký dědek zkouší dva- bezpochyby nevychované- výrostky...
Když nevěděl ani můj kamarád tak jsme dostali další otázku:  „Bitva na Bíle hoře. Rok. Máte toleranci 50 let“ „My jsme teď ve starověkém Římě,“ pokoušel jsem se bránit. „Ale tuším, že 1620“ „Výborně, první otázka správně,“ pochválil mě muž. Nebyla to ale pochvala,  kterou by se člověk chlubil.

Čtvrtá otázka: „Vyjmenujte vyjmenovaná slova po l.“ „No… Já bych to uměl napsat, ale vyjmenovat asi ne,“ zněla moje nedostatečná odpověď . Kamarád pouze přitakal. Vzápětí se ve mně vzbouřila krev. „Nás, studenty gymnázia bude zkoušet nějaký bezdomovec. Mě studenta s nejlepším prospěchem ve třídě,“ měl jsem sto chutí mu říct.

Ale zkoušení pokračovalo: „Kolik je slovní druhů? Podotázka: Vyjmenujte je. Jste na to dva.“ „Je jich deset a jsou to podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa, předložky, spojky, částice a citoslovce,“ zněla naše rychlá odpověď. Výraz muže byl po ní velmi zvláštní, zřejmě ho nenapdalo, že je to učivo třetí třídy.

Po této otázce to konečně vypadalo na konec zkoušení. Muž se od nás odklonil a ještě si něco povídal s paní vedle. Zaslechl jsem slova: „Až budou muset zabíjet v Afganistánu doopravdy. Tak to je naučí." Muž se k nám ještě naposledy naklonil a pravil k nám: „Můžete už zase dál diskutovat, to byla jen taková vsuvka.“

A ponaučení: V tramvaji se bavte radši o podstatných jménech.