Láska - 1. část

Ahoj,
Láska je dílo, které už jsem jednou postoval jako celek, nicméně hodně z Vás podotýkalo, že málokdo se bude chtít na zdejším webu zaobírat dvacetistranovým spisem, a tak nyní postuju podruhé v příjemnější formě po částech - tedy prozatím alespon část první :)  

Do konce června zbývalo už jen sedm dní a to znamenalo pro zaměstnance firmy FOGY, kromě jiného, že večer, až opustí své letním sluncem rozpálené kanceláře, nepůjdou domů nebo za svými koníčky jako obvykle, ale na tradiční předprázdninový večírek.

FOGY byla společnost zaměřující se na poskytování IT podpory, což její pracovníci svým blízkým vysvětlovali většinou slovy jako „Hele prostě, když nějaká firma potřebuje někam ukládat svoje data nebo udělat v baráku firemního síť nebo něco, tak my jim to uděláme.“ Každý zaměstnanec měl pochopitelně svojí vlastní verzi, mnohdy zjednodušenou tak, že by se  daná definice dala přisoudit i firmě na výrobu obráběcích strojů či v extrémnějších případech biofarmě. A někteří samozřejmě vlastně ani nevěděli, čím se jejich společnost zabývá.

Podstatné je, že za své služby si FOGY účtovala tolik, že si kromě vánočního večírku pro svých šest set zaměstnanců mohla dovolit ještě každoroční třídenní teambulding, vyplácení třináctých a čtrnáctých platů a již zmíněný, nastávající předprázdninový večírek. Ten někteří zaměstnanci bez váhaní označovali jako svůj nejoblíbenější benefit, protože nejenže byl samozřejmě plně hrazen jejich štědrým chlebodárcem, ale konec června byl pro podobné akce jako stvořen. Slunce zapadalo ve  čvrt na deset a když byla jasná obloha, světlo vzdorovalo noci bez problémů až do deseti a letní teplota umožňovala pohodové sezení pod hvězdami jen v krátkém rukávu, některým v pozdějších hodinách večírku často i bez něj.

Tato akce se většinou konala restauraci jednoho z pražských čtyř až pěti hvězdičkových hotelů, dostatečně velkých na to, aby měly i rozsáhlé venkovní sezení a dostatek místa na to, aby nebyl o místo ochuzen žádný ze zaměstnanců.

A nejinak tomu bylo i letos, kdy se mezi šestou a osmou hodinou kompletně zaplnily nepokojové prostory hotelu Sheraton na Karlově Náměstí.

„Ty vole, řikám ti, letos to bude epický. Nejenže se tu zadarmo přežeru a vožeru tak, že se budu další tejden stydět, ale jako bonus, konečně voprcám Prdelku.“ poslouchal zrovna Daniel Šinkora řečnění svého kolegy v krátké frontě u řady stolků se studeným bufetem.

„Už minulej tejden sem jí skoro dostal, ale co se nestalo? He? ´Tohle je na mě  rychlý, blablablabla… ´ sem myslel, že jí na místě zabiju. Ty vole moc rychlý? Co to má kurva bejt? De snad o deaktivaci jaderný hlavice, na kterou si omylem sednul Dalajláma nebo co…“

Dan dorazil teprve před chvílí a kromě pár pozdravů se známými, které cestou k bufetu minul, byl Marcel prvním člověkem, s nímž zabředl do rozhovoru. Bylo sedm hodin deset minut, večírek začínal oficiálně v šest. A Marcelův jazyk zněl ve stejné tónině jako většinou tak po třech čtyřech pivech. Ano, dneska to nejspíše bude docela epický  pomyslel si Dan.

„… co by kurva víc chtěla? A vůbec, celý tohle ženský vykrucování podle mě není nic víc, než vychcanost nejvyššího ražení. A víš proč?“

„To nevim.“

„Tak já ti povim proč. Tim, že nějakou voprcáme – pardon,“ odmávnul postarší kolegyni z druhého patra, která zrovna procházela kolem a pohoršeně na něj povytáhla obočí, „jí přece prokazujeme úplně stejnou službu, jako vona nám Takže proč bychom měli na něco čekat? Ženský řikaj, že je to kvůli tomu, aby zjistily, jestli za to vážně stojíme, ale já ti řikám, že to jenom taková jejich póza, aby si vo nich nikdo nemoh´ říct, že sou to kurvy. Ve skutečnosti je to takhle – když chceš nějakou kůži voprcat, tak je hezká. Že jo?“

„To sedí.“

„Takže,“ na chviličku se zamyslel, „nebo nemusí bejt nutně hezká, ale musí mít aspoň velký dudy,“ dodal na vysvětlenou, „každopádně je na ní něco, co způsobuje, že jí chceš voprcat. A dá se předpokládat, že když to něco nutí voprcat jí tebe, tak to přinutilo už desítky, ne-li stovky jinejch kořenů před tebou. A odhaduju, že takovejch deset až dvacet procent z nich mělo koule na to jí oslovit. Pár jedinců z tohodle procenta uspělo. Některý z nich časem odpadli. Pohádali se, zjistili, že je to spolu nebaví, jeden z nich se vodstěhoval nebo cokoliv, to je jedno… A některý z nich maj pořád u týhle jedný konkrétní prcinky přísun více či méně pravidelnýho šuku. A tim pádem i vona. A vo tom to celý je.

Když mi Prdelka říká, že je na to ještě moc brzo, tak to není proto, že by nepotřebovala mrdat. Je to proto, že den před tim, nebo kdo ví, možná i to ráno, mrdala se svým stávajícím nabíječem, a proto není zrovna jaksepatří nadržená a místo toho, aby mi řekla ´Hele sorry, zrovna dneska ráno mě naprosto delikátně vylízal ten chlápek, co nám v baráku dělá údržbáře, a to mi pro dnešek stačí…´ plká něco o tom, že je moc brzo. Takže long story short – místo toho, aby ti na rovinu řekla, vo co de, tak se vykrucuje, jako by jí bylo patnáct a měla doma zrovna rodinnou oslavu babičinejch sedmdesátin. A ty pak vlastně ani nevíš, jestli teda teď ne, jakože vážně teď ne, nebo jako nikdy ne. A při tom by stačilo říct ´Dneska už mi to někdo udělal, tak můžu zejtra, jestli se ti to hodí.´Chápeš?

„Myslim, že jo. Podle týhle teorie sou ženský prostě stejně nadržený a promiskuitní jako my a k tomu maj ještě tu drzost maskovat to za cudnost. Ale nevidim tam tu avizovanou vychcanost.“

„Jsem rád, že ses zeptal,“ poplácal ho po rameni, „Ta vychcanost leží v tý nejistotě, ve který se najednou ocitneš. Jak sem řikal, neni to ´prcnem si zejtra´, ale ´dneska ne´. A ty najednou prostě nevíš, jestli si něco posral nebo ne. Takže se dál musíš snažít. Děláš ze sebe debila a jí zatim brousí díru nějakej jinej čurák. Nebo spíš chudák, protože ten musel timhle martýriem taky projít. A vo tom to celý je.“

Dan na něj chvíli zamlkle koukal a pak se začal na celé kolo chechtat. Marcel sice často mluvil naprosto z cesty, zvlášť když měl něco v sobě, ale někdy, jako třeba teď, ze sebe dostal  perly, které by zasloužily minimálně jednou dvakrát odvysílat v hlavní relaci večerního televizního zpravodajství.

Marcel se zprvu jen usmíval a pozoroval Danovo pobavení, ale za chvíli to nevydržel a chechtali se jak idioti oba dva.

„Ty vole, ty seš takovej debil!“ dostával ze sebe s obtížemi Dan.

„Ty vole, dyk je to geniální!“

„To sice jo, ale stejně si debil!“

„Á dobrý večer, pánové, vidím, že tady na rozdíl od zbytku večírku už zábava začala.“

Oslovení pánové zmkli jako na povel a trochu nervózně se podívali po majitelce hlasu. Jmenovala se Lucie Sejkorová, rozená Kalivodová, Sejkorovou přebrala po svém manželovi, majiteli společnosti FOGY, Martinu Sejkorovi.

Odhadem jí mohlo být necelých třicet a vypadala přesně tak, jak by měla manželka kohokoliv, kdo vlastní firmu o šesti stech zaměstnancích, správně vypadat. To znamená dokonale. Měřila něco mezi stopětašedesáti a sto sedmdesáti centimetry, to znamená, tolik, aby i s podpatky nepřevyšovala průměrného muže, na druhou stranu byla příliš vysoká na to, aby někoho napadlo o ní říkat, že je roztomilá.
            Oválnou tvář rámovaly havraní, dokonale rovné vlasy stažené do dlouhého copu přehozeného kolem krku dopředu, kde kopíroval její tělo, dokud pod křivkou pevného, perfektně tvarovaného, ne však tak velkého, aby působil vulgárním dojmem, prsu visel volně dolů k zemi.

Nebylo neobvyklé, že když se podívala chlapovi přímo do očí, tak dotyčný na chvíli naprosto ztratil tok myšlenek. V těch obrovských, nevinně vyhlížejících oknech do duše s bělmem bělejším než nejčistší vrcholek alpského vrcholu pod jasnou modrou oblohou a duhovkami barvy nejsladšího karamelu se snadno ztratil už nejeden zkušený matador.
            Ano, oči na ní byly i přes nezpochybnitelný půvab ostatních části suverénně to nejkrásnější a s malým, lehounce nahoru zvednutým nosíkem a nádhernými, plnými a napohled měkkými rty dělaly z jejího obličej obraz, od nějž se jen málokdo dokázal jen tak odtrhnout.

Na sobě měla perfektně padnoucí, černé šaty bez ramínek, které dávaly vyniknout její bezchybné, ženské postavě a zahalovaly ji těsně nad kolena, kde z pod lemu vykukovaly elegantní štíhlé nožky obuté do páskových podpatků. Celý outfit doplňovala směšně malou, černou kabelčičkou v levé ruce.

"Dobrý večer, paní Sejkorová," zareagoval Dan jako první, "tady Marcel mi zrovna vyprávěl o..."

"O čurácích nebo spíše chudácích brousících díry, ano, něco jsem zaslechla." roztáhla ty svoje rty do mírného úsměvu. Kdyby zrovna pánové nebyli příliš zaměstnaní těkání nervózními pohledy z jednoho na druhého a tento mírný pohyb mimických svalů zaznamenali, sháněli by se už po něčem na svlažení vyschlého hrdla.

"Ano, to byla taková trochu neortodoxní metafora." zachraňoval situaci Marcel pohotově. Nasadil k tomu žoviální výraz smíšený s lehkým pobavením, který měl zřejmě působit dojmem, že když říkal "..jí zatím díru brousí jinej čurák.", tak tím skutečně nemyslel to jediné, co tím mohl myslet, ale něco mnohem vznešenějšího, pouze zabaleným do tohoto obhroublého šasi.

"To já přeci chápu. Že byste se bavili o tom, jak nějakou slečnu mrdá její hřebeček, jak si pískne, by mě ani ve snu nenapadlo." odpověděla tak přirozeně a bezelstně, že by jí oba málem uvěřili.

Marcelovi poněkud poklesla čelist a opět se podíval na Dana. Ten mu jeho pohled vykuleně oplácel. Paní šéfová se stále usmívala.

"Promiňte...teď jsem si vzpomněl... nashle." Marcel se ani nepokoušel dovymyslet výmluvu a prostě se jen urychleně odporoučel pryč.

"To vypadá, že jsme zůstali ve dvou."

"Máte dobrý postřeh." opět se usmála. Tentokrát se Dan koukal přímo na ní a okamžitě pocítil, jak ho na kůži pod košilí zchladila vlna potu.

"Víte," pokračovala, "jak o tom ten váš kamarád mluvil, musím přiznat, že bych to teď docela potřebovala."

"Hmmm, s tím vám bude asi muset pomoct manžel." pokrčil rameny.

"Ten dnes nedorazí." v očích jí zasvítily plamínky.

 

"Tak tohle by šlo." zachrčel Dan a svalil se na pravou stranu king size postele v jednom z apartmánů hotelu Sheraton. Podíval se doprava, kde ležela právě osouložená Lucie, která vypadala přesně tak spokojeně, jak on se cítil.

"To teda jo." pohlédla mu na okamžik do očí, načež ty své zavřela a jenom tiše ležela a vychutnávala si poslední záchvěvy odeznívajícího orgasmu. V těchto chvílích jí považoval za ztělesnění dokonalé, bezchybné krásy.

Nepatřila mezi ty stydlivky, které se nepochopitelně po sexu ihned přikrývaly peřinou, takže se mu nabízel detailní pohled na její tělo. Štíhlá lýtka, elegantně klenutá kolena, pevná, svalnatá stehna, která mezi sebou ukrývala (většinou ukrývala, nyní spíš naopak dávala na odiv) Viktoriino tajemství, nakrátko zastřižený ostrůvek jemných chloupků ve tvaru svislé čárky, ploché břicho s podlouhlým pupíkem ozdobeným kroužkem s pravým diamantem a oblá sametová ňadra zdvíhající se v pravidelném rytmu dechu spolu se vzrušením ztvrdlými bradavkami částečně krytými rozpuštěnými, bujnými, dlouhými vlasy.

A k tomu ta klidná, naprosto vyrovnaná, spokojená tvář bez známky jakéhokoliv kazu. Nebyl to ale jen vzhled, co Dana nutilo tuto ženu obdivovat. Lucie sice možná byla manželka vlastníka úspěšné firmy s obratem ve stovkách milionů ročně, ale rozhodně nebyla jen zelenou vdovou opečovávající rodinné panství. Spolu s kamarádkou ze studií vlastnila právnickou kancelář, která ji sama o sobě zajišťovala dostatek financí na to, aby mohla vést naprosto samostatný život na vysoké noze.

Krása ani úspěch jí však nestoupl do hlavy a nestala se z ní arogantní, povýšená semetrika dávající najevo svojí nadřazenost kdekoliv a kdykoliv, ale zůstala živá, veselá a ochotná se bavit s každým, kdo měl kromě plků co říct.

Užívala si luxusu, ale ne proto, aby ostatním svůj úspěch vmetla do tváře, ale protože luxus má prostě něco do sebe. Kdyby jí chtěl Dan koupit stejné šaty, které jí před dvěma hodinami při náruživém svlékaní natrhl, dvě tři výplaty minimálně by musel oželit. A to rozhodně nebyl žádný chudák. Nevydělával sice tolik, jako její manžel, ale jejím příjmům se minimálně blížil.

Kdyby s ní chtěl pravidelně obědvat v restauracích, na něž byla zvyklá, zřejmě by musel prodat svůj byt a přestěhovat se do garsonky za Prahou. Na druhou stranu neměla nejmenší problém dát si párek v rohlíku za čtrnáct korun na Hlavním nádraží a zapít ho pivem z kelímku podávaným prodavačem až podezřele připomínajícího bezdomovce.

Byla dokonalá. Bez jediné chyby, bez jediné vady. A Dan si náhle uvědomil, že jí miluje. Nevěděl, kdy se to stalo, ale když jí teď pozoroval, byl si tím jistý stejně, jakože Země je kulatá. Ten bezbřehý obdiv, pocit naprosté fascinace a vědomí, že kdyby mu teď řekla, ať skočí z okna, tak to nejspíš udělá, dobře znal.

Překvapně zamrkal. Tohle uvědomění ho trochu rozhodilo. Samozřejmě, spát s ženou svého šéfa není ten typ nápadu, který by mohla komise odborníku označit za brilantní, geniální nebo alespoň zajímavý, ale zamilovat se do ní... Tomu by se zmíněna komise nejspíše jen od srdce zasmála.

Jeho překvapení ale nepramenilo pouze z absurdity faktu, že se zamiloval právě do ní, ale že se vůbec zamiloval. Nebylo mu přece šestnáct, ale dvakrát více. Ve svém životě několik lásek už zažil, některé silné a svou intenzitou téměř zabíjející, jiné zase takové, co pomalu, nenápadně přišly, nějakou dobu trvaly a pak se zase vytratily. Sexuální partnerky by si nejspíše všechny už ani nevybavil. Ne že by to bylo nějaké závratně vysoké číslo, ale málo jich nebylo. A nedá se říct, že by jimi nějak pohrdal nebo je považoval za něco méně, ale jejich účel prostě spočíval v něčem jiném, než pamatování si jich.

A přesně tak to mělo být i s Lucií. Ale nebylo. Za ty dva měsíce, co to spolu táhli, se sešli dnes pošesté  a on nyní zjistil, že jí miluje.

"O čem přemýšlíš?" vyrušil ho ze zadumání její hlas. Ten krásný, sametově podmanivý hlas. Napadlo ho, že tohle je přesně jedna z těch bezduchých otázek, které ženy tak často pokládají, protože prostě proto, ale věděl, že u ní tato otázka nevznikla z náhlého popudu přebytečného chromozomu x, ale protože už ho delší dobu pozorovala a viděla, že nad něčím skutečně přemýšlí. Sám pro sebe se tomu pousmál.

"Cože?" zeptala se trochu překvapeně, převalila se na bok čelem k němu a nadzvedla se na lokti. Vypadala vyvedená z míry.

"Já nic neříkal." povytáhl obočí.

"Ale ano, říkal. Jsem si docela jistá, že jsi řekl ´Miluju tě´"

Dan strnul.

Bylo to možné? Že by byl skutečně tak mimo, že jí to řekl? Nejen, že jí to řekl, ale ani o tom nevěděl? A hned po tom, co si to sám uvědomil?

"Ty mě miluješ?" zeptala se tentokrát přímo.

"Ano."

Ty vole to ne. Nejenže jí miloval, ale evidentně nebyl schopný v její přítomnosti pořádně myslet. To je sice v dívčí literatuře neklamnou známkou hluboké a upřímné lásky, ale v realitě to vždy nefungovalo tak doslova. Nebo alespoň v jeho případě ne.

"Dobře." zadívala se na něj zvláštním pohledem, který nebyl schopný identifikovat. Beze slov na sebe koukali, nazí, v jedné posteli a on neměl nejmenší tušení, co se stane. Nejrozumnější by bylo, kdyby se oblékli, rozešli se a už se znovu nikdy nepotkali. Dobře věděl, že to bylo přesně to, co by měli udělat. Z pochopitelných důvodů se mu do toho ale vůbec nechtělo. Koukal se na ní a s obavami očekával, co teď bude.

"Teď mě ještě jednou vošukáš a vošukáš mě tak, jakoby to měl bejt poslední sex tvýho života, což při nejmenším se mnou bude, a pak bude konec. Platí?"

Ani chvíli o tom nepřemýšlel a vrhnul se na ní.

---