Láska - 2. část

"Ty vole, tys včera zmizel ani nevim jak!" vyrušil ho z bezduchého civění do monitoru Marcel.

Bylo úterý, deset hodin dopoledne, večírek před několika hodinami skončil a Dan opět seděl ve své kanceláři, kde se pokoušel pracovat. Příliš se mu to ale nedařilo. Jednak proto, že se myšlenkami nebyl schopný odtrhnout od včerejší noci, jednak proto, že Marcel právě bez zaklepání vtrhnul do jeho dveří a málem mu přivodil infarkt.

"Ty vole, to neumíš klepat?"

"Jak sem zdrhnul od paní šéfový, tak už sem tě pak nikde neviděl," ukázal na něj prstem vyčítavě, ignoruje jeho otázku, "v kolik´s to zabalil?"

On sám vypadal na to, že se z párty vydal přímo do práce. Krví podlité oči na Dana hleděly z malinkých škvírek, pod kterými vystupovaly tmavé kruhy na pobledlé, neoholené pokožce.

"Hele asi kolem desátý, udělalo se mi najednou blbě, tak sem se zdekoval."

"Ty vole blbě," zakroutil nevěřícně hlavou, "párty roku a ty se vožereš tak, že v deset musíš domu. To je ti patnáct nebo co?"

Po včerejšku to vypadá, že při nejmenším mentálně jo.

"No jo, co ti mám povidat, zase sem to jednou posral," pokrčil rameny, "vynahra..."        

"Moment!" vykřikl nečekaně Marcel s prstem tentokrát teatrálně vystrčeným vzhůru a přerušil tím jeho odpověď, "ty sis tam nabrnk´nějakou matraci!"

A to kdybys věděl jakou matraci, tak se na místě posereš.

"Ty vole ty se nepřítomně usmíváš! Vypadáš jak teplouš, co vzpomíná, co všechno se v něm už ztratilo! Tys tam vážně ňákou vohnul! Kámo poď si!" natáhl před něj paži s dlaní otevřenou dolů. Dan jí odplácl, ale myšlenkami byl opět jinde. Nejenže se zabouchnul, ale teď se ještě při vzpomínce na šéfovou nevědomky usmíval.

"Ty vole a zase ten teplej úsměv! Kurva kámo, to musela bejt mrdna jak hovado!" Marcelovy oči byly najednou doširoka otevřené a hladové po perverzních detailech, "povidej!"

"Ty vole...oukej, ale nejdřív zavři ty dveře."
            "Oukej, oukej."

Dveře byly zavřeny snad za půl sekundy a Marcel už seděl připraven na vyprávění zážitků ze včerejší noci.

"Ale nejdřív mi řekni, co Prdelka?"
            "No ty vole, Prdelka..." rozhodil široce rukama a hodil zasněným pohledem kamsi do dáli, "chvíli potom, co sem od vás zdrhnul, sem jí našel, naházel do ní pár drinků a pak sem jí sklátil na hajzlech. Dvakrát. Řeknu ti, se všim tim chlastem, co jsme v sobě měli, sem si připadal úplně jako na střední. To byly časy." opět se zasnil.

"Takže čtyřiadvaceti karátová romantika."

"Romantika je moje druhý jméno. No ale co ty, kdo je ta šťastná?" opět mu do očí pronikla maniakální dychtivost.

"No hele..." zamyslel se, jak to celé podat. A jestli mu to má vůbec říkat. Alespoň by si mohl vymyslet, že byl včera s někým jiným. Třeba s nějakou barmankou.

A pak mu to prostě všechno řekl. Ani nevěděl jak a už to sypal z rukávu. Sexuální abecedu vynechal, ale podstatné řekl asi za pět minut všechno, včetně toho, že se zamiloval. Marcel celou dobu jen tiše seděl, ani nedutal. S každou další informací vypadal o něco víc vykolejeně a ke konci měl Dan strach, aby mu neexplodovaly bulvy a neohodily mu košili.

"Takže asi tak." zakončil vyprávění.

Marcel jenom civěl.

"Takže?" pobídl ho k nějaké reakci.

Nic.

"Kurva tak.."

"TY VOLE!" zařval najednou tak, že to muselo být slyšet po celé budově.

"Ty vole ne..."

"TY VOLE!" znovu zařval, vyskočil na nohy, přičemž převrátil židli, na níž seděl, a opět málem Danovi přivodil infarkt.

"Kurva neblb...!"

"Takže to mi jako chcete říct," oslovil najednou prázdnou kancelář, "že tenhle zmrd - tenhle zmrd, přátelé - voprcal - NĚKOLIKRÁT! - tu největší kundu v celý galaxii?! CO V GALAXII! V supergalaxii, v celym zajebanym vesmíru, ani v galaxy far far away žádná lepší neni, kurva!

"Kurva uklidni se!" zařval na něj hystericky Dan.

"JÁ KURVA SEM...!" znovu nastartoval, ale zničehonic zmlkl, chvíli jen valil oči, pak se sehnul pro převrhnutou židli, ztěžka na ní dopadl a nevěřícně civěl do stropu. Dan raději nic neříkal v obavě, že by jeho kolegu mohl opět popadnout amok.

"Neděláš si ze mě jenom prdel?" ozval se Marcel po pár sekundách, tentokrát už potichu a klidně, ale s pohledem stále upřeným nahoru.

"Ne."

"Ty - vole..." vydechl a znovu natáhl ruku před sebe a Dan jí znovu odplácnul. Potom se na něj Marcel konečně podíval.

"Takže ty šukáš paní šéfovou... a seš do ní zabouchlej."

"Jo."

"Ty vole... a jaká je? A prosimtě buď vod tý dobroty a zamilovaný sračky typu ´blablabla, o tom se s tebou nebudu bavit, blablabla, podivejte, narostla mi vagína´ si rovnou nacpi zpátky do prdele a řekni mi to.“

Dan se lehce zastyděl, protože přesně něco takového mu chtěl říct. Ale i když jí miloval, jeho chlapáctví mělo pořád taky nějakou hodnotu , tak co by nemohl něco prozradit svému kamarádovi. Zvlášť když mu tím vlastně vůbec nic neřekne...

"Nikdy v životě sem nic takovýho nezažil." přiznal po pravdě.

"Co sem řikal o narostlamivagína řečech? Nikdy sem nic takovýho nezažil, ty vole, nezačal ty si koukat na nějakej seriál, kde upíři sajou čuráky?"

"Nezačal, kurva." odsekl podrážděně. To zvládnu. Zvládnu to. Nemůže to být přece tak těžké, vždyť o ní neřekne nic, co by na ní mohlo vrhat špatné světlo. Je to lehký, poď borče, dem dem dem dem dem! Jenže nebylo. Když jenom pomyslel na to, že někomu prozradí, i když nic konkrétního, něco z jejich sexuálního života, nemohl se zbavit pocitu, jakoby se jí chystal vyhlásit za největší kurvu pod sluncem, a z představy, že by se to někdy mohla dozvědět, ho jímala panická hrůza.

Ale s tím se musel vypořádat, protože začínal mít o svoje pocity, potažmo o své psychické zdraví menší obavy. Tohle vážně nebylo normální.

"No, asi takhle..." začal, "její sexuální kvality sahaj mimo veškerý nám známý stupnice. Jedeme docela normální konvenční sex, ale nějakym způsobem je to mnohem lepší. Rajcuje mě takovym způsobem, že jsem jí schopnej v kuse mrdat klidně hodinu, během který se třikrát udělám, aniž bych si dal pauzu a vesele pokračuju dál. Nejenže mi na to stačí péro, ale i zbytek! Žádný bolavý klouby nebo svaly z dlouho trvajících stejnejch poloh, žádná únava, když to do ní bušim ve stoje a ona na mě visí. Nic! A kromě toho, když na mě šahá... já netušim, jak to dělá, ale hladí mi břicho a já mam najednou pocit, jako bych místo něj měl jeden obří žalud."

"Chceš tim teda říct... že tě hladila po břiše a... ty ses udělal?"

"Kurva to nechci říct, chci říct, že pod jejíma rukama se ti z celýho těla stane jedna velká erotogenní zóna."

"Hmmm..."

"Zažils někdy něco takovýho?"

"No jednou, na vejšce, když sme s mojí tehdejší holkou zkusili herák. To bylo dost podobný tomu, co mi řikáš. Ale bez drog asi ne."

"Bezva. Tak co mám teď dělat?"

"Co by? Řekli ste si přece, že je konec, takže pohoda, najdi si nějakou jinou díru a mrdej jí tak dlouho, dokud na tuhle nezapomeneš. A když to nepomůže, tak di do trojky, protože i sebehorší trojka je pořád trojka a přebije cokoliv. A jestli ani tohle nepomůže, tak voprcám já tebe, protože tohle může nepomoct jen bytosti s dírou navíc."

"Hmm..."

 

Dny pomalu míjely, červen se přehoupnul do července a jestli si někdo před prázdninami stěžoval na vedra, nyní musel mít pocit, že se ocitl v pekle. Rtuť v teploměrech se pod třicítkou zastavovala málokdy, snad jen v noci, a to tak aby to při záblesku prvních slunečních paprsků neměla zpátky dále než dílek nebo dva. Zpravodajství každou chvíli hlásila o přemnožených sinicích, nově naměřených, teplotních rekordech a bohužel i úmrtích starších, nemocných či prostě jenom tlustých občanů.

Ale ani vedra, ani zpravodajství s nimi spojené Dana nezajímaly. Nezajímalo ho nic. Žil si dál svůj život, kdy ráno vstával, šel do práce, z práce, zaběhat si, sem tam na pivo kamarády, sem tam na basket, sem tam na bowling a nebo se něčemu věnoval doma. Ale nedělal to pro to, že by mu tyto činnosti přinášely potěšení, jako doposud. Dělal je spíše mechanicky, ze setrvačnosti a s vědomím, že každý okamžik nic nedělaní znamená okamžik bezvýchodných, sebemrskačských myšlenek na to jediné, co ho zajímalo.

Od chvíle, kdy jí viděl naposledy, uplynuly tři týdny, dost dlouhá doba na to, aby po ní nezůstalo více než krásná, občas pobolívající vzpomínka. Takhle to s jeho předchozími láskami chodilo a to tři týdny byly někdy už dobou, kdy Marcelovi u sklenky Jacka rekapituloval jeho sexuální hitparádu za předchozí týden.

Teď neměl na sex ani pomyšlení. Ne že by se iracionálně zatvrdil a po vzoru ortodoxních romantiků se pateticky zařekl sáhnout na jinou ženu, ale prostě neměl chuť. Ani porno mu nic neříkalo. Což pro něj byla také novinka. Takhle dlouho abstinencí procházel poprvé v životě. Ale nevadilo mu to. Jediné, co mu vadilo, bylo to, že není s ní.

Připadal si, jako by se její nepřítomnost zhmotnila v hustý oblak jedovatého plynu, který ho doprovází na každém kroku. I když se snažil neutápět se v sebelítosti sebevíc a zaměstnával mysl i tělo nějakou činností, jeho rozpoložení se nelepšilo. Naopak. Den ode dne se cítil hůře. Došlo to dokonce tak daleko - což nikdo nikomu nehodlal přiznat - že navštívil i psychologa. Jako většina mužů považoval terapii spíš za lifestylovou záležitost méně chytrých žen, které nebyly schopny se vyrovnat se svými problémy samy, a tak navštěvovaly drahá sezení a následně o nich s oblibou hodiny a hodiny vyprávěly v domnění, jak jsou najednou zajímavé, když mají tak vážný problém, že je k jeho vyřešení zapotřebí zásahu odborníka. Marcel na jejich adresu jednou řekl:

"Ty vole, tak tyhle krávy bych na místě všechny poslal do plynu. Ty vole..ne, neeee, to ne, měli sme zůstat u holek, co si nechávaj do zadku narvat silikon, to sou totiž holky s charakterem, který věděj, že pořádná prdel je odrazem pořádný dávky osobnosti a vnitřní vyrovnanosti, ale tyhle ubožačky, co přídou do ordinace nějakýho toho psychologa, kde se hodinu válej na gauči a řikaj věci typu: ´Vůbec nevim, co se to se mnou děje, pane doktore. Od té doby, co se sestře narodil syn, jakoby všechno v životě ztratilo smysl. Když se na ní podivám a vidím, jak září, jak jakoby omládla, když konečně naplnila svůj život tímhle zázrakem... A Petr dítě nechce. Pořád dokola říká, že na to máme ještě čas a že teď není vhodná doba. Ale já už dítě potřebuju! Za deset měsíců mi bude pětadvacet a já jakoby nemůžu ztrácet čas donekonečna. Možná je to tím, že jsem tlustá... Jsme spolu půl roku, zezačátku mu to samozřejmě nevadilo, ale teď už je zamilovanost pryč a on ve mně vidí jenom starou tlustou flundru, která mu brání v rozletu... promiňte, pane doktore, úplně mě to jakoby rozhodilo, omlouvám se, nemáte kapesník prosím? Jakoby?´ ty si nezasloužej nic jinýho než svrhnutí do nejhlubší propasti opovržení!"

Byla to sice jedna z těch (z většiny) myšlenek, kterou formuloval ve stavu blížící se kritické opilosti, ale i tak s ním byl Dan za jedno. A kromě toho měl pocit, že když Marcel pil, tak se to na jeho inteligenci a duševní kondici podepisovalo čistě pozitivně.

Každopádně když už se rozhodl, že si za poslouchání svých problémů bude platit, hodlal z toho vytěžit maximum. Vylíčil psychologovi svůj příběh takový, jaký byl, bez zbytečné dramatizace a i bez umělého předstírání, že je tam vlastně omylem a jenom si chtěl tak nezávazně pokecat. Pan psycholog ho hodinu poslouchal, dělal si poznámky a když Dan dovyprávěl, řekl mu, že nemusí mít strach, že případů, jako byl ten jeho, měl už nepočítaně, a že za chvilku ho dají zase do pořádku. Potom si domluvili sezení na příští týden a skončili.

To se stalo předevčírem. Nyní byla středa večer a Dan seděl doma na gauči s nohama nataženýma na konferenčním stolku a sledoval Smrtonosnou zbraň. Za normálních okolností by si k tomu otevřel plechovku piva, ale měl takový pocit, že v jeho situaci není osamocené pití rozumné.

Dany Glover zrovna opět nadával Melovi za další z jeho netradičních vyšetřovacích postupů, když zazvonil telefon. Dan bez zájmu zvednul mobil z gauče a podíval se na displej. Marcel. Po chvíli přemýšlení přepnul s bodnutím výčitky svědomí vyzvánění na ticho a pokračoval ve Zbrani.

Sotva za dvě minuty se telefon rozezvoněl znovu. Dan ho znovu típnul.

A pak ještě jednou.

"Kurva nepudu s tebou chlastat, ty vožralo starej." zabručel si pod vousy. V tuhle večerní hodinu bylo naprosto jasné, že Marcela chytla slina a shání parťáka k nočním neřestem. A kdyby mu telefon zvednul, dodal by mu jenom více energie k dalším pokusům, které by neodvratitelně vedly k tomu, že by nakonec skutečně šel. Z mnohých předchozích zkušeností to už dobře věděl.

Ale když se telefon rozezněl po čvrté, začínal mít trochu obavy, jestli se něco neděje. Přesto ho nezvednul.

Popáté se také ještě přemohl.

Pošesté už ne.

"Ježiš, tak co je?" přijal hovor rezignovaně.

"Prosím?" ozval se zmatený ženský hlas.

"Lucko?" zeptal se opatrně.

"No ano, ahoj, jsem to já."

Dana najednou zaplavila taková euforie, že měl co dělat, aby se štěstím nerozplakal, ale stále si dobře uvědomoval, že tohle je možná jeho jediná šance, jak dát věci zase do pořádku, a tak se násilím přinutil uklidnit a promluvil téměř přirozeným hlasem.

"Ahoj, promiň, myslel jsem, že volá někdo jinej."

"Jo tak, víš, napadlo mě, jestli bys nechtěl zajít na večeři?" nechodila zbytečně kolem horké kaše. Danova euforie stoupala do závratných výšin.

"Jo, určitě, můžem," odpověděl tak klidně, že si za to v duchu gratuloval.

"Mohl bys bejt třeba na sedmou v Picošce?"

"To je ideální, budu se těšit." usmál se do sluchátka.

"Já taky." zavěsila a Dan osaměl. Chvíli trochu šokovaně sledoval telefon a potom se skutečně rozbrečel. Nechápal sice proč, ale ať se přemáhal jak chtěl, nešlo to zastavit. Nedokázal o příčinách pláče ani přemýšlet, jediné, co dokázal, bylo sedět a hlasitě vzlykat jako malá holka.

Mohlo to trvat dobře deset minut, než slzy štěstí konečně vyschly a on se vydal do koupelny připravit na rande.

 

Bylo to naprosto dokonalé. Seděli v pizzerii v centru Prahy, kde proběhla jejich první schůzka, a Dan se cítil, jakoby se právě dozvěděl, že vyhrál doživotní, měsíční rentu ve výši pětinásobného půměrného platu a k tomu je imunní veškerým chorobám, včetně neduhů a nemohoucnosti stáří.

Paní šéfová vypadala snad ještě krásnější, než si jí pamatoval. Zvolila pro tento večer hnědé šněrovací kozačky na vysokém podpatku pod kolena, do nichž měla zastrčené jednoduché, světle béžové, plátěné kalhoty obepínající její stehna a zadek tak poctivě, že když jí spatřil, okamžitě byl rád, že přišel dřív a byl již usazen a vyhnul se tak problémům se skrýváním náhle erekce. I když ne úplně, ale tu chvíli, kdy vstal aby jí políbil na přivítanou snad ustál.

Horní část těla oblékla pouze do volného světle zeleného trika odhalujícího levé rameno, s podprsenkou se neobtěžovala, takže kdykoliv se zaklonila a triko jí ulpělo na těle, Danovi se nabídl pohled na oblé křivky prsou a náznaky bradavek, což jeho vzrušení dále stupňovalo.

Levé zápěstí si ozdobila nenápadnými obdelníkovými hodinkami z bílého zlata na hnědém pásku, na pravém měla složitý, všelijak propletený náramek zdlouhého stříbřitého drátku, místy ověšeného dřevěnými korálky.

Černé, husté vlasy tentokrát nechala rozpuštěné, jak to měl nejradši.

Večer příjemně ubíhal a Dan se cítil, jakoby se ocitl ve snu. Bavili se spolu stejně dobře, jako před jeho zbrklým vyznáním, jemuž se oba taktně vyhýbali, povídali si jako vždy o všem možném, od práce, přes plány do budoucna k filmům, či aktuálnímu dění. Stálo ho však nesmírné přemáhání aby zachoval normální výraz říkající, že se dobře baví a je rád, že jí opět vidí a ne že je věřící, který se právě setkal tváří tvář se svým bohem.

Ale zřejmě se mu to dařilo dobře, protože kromě sexuálního napětí, které se s postupem večera a vypitým vínem úměrně stupňovalo, byla atmosféra u stolu naprosto uvolněná a bez náznaku kazu.

Všiml si však jedné zvláštní věci. Zatímco předchozí schůzky se obešly téměř bez dotyků – tedy do doby, než skončili v posteli - nyní na ně docházelo často. Sem tam letmý dotek prstů, doprovázen tím nejkrásnějším úsměvem na světě, sem tam lehké otření nohou… To byla novinka. Samozřejmě velmi vítaná novinka, ale vzhledem k vývoji událostí během poslední schůzky poněkud zvláštní.

„Co kdybychom se přesunuli k tobě?“ zeptala se konečně Lucie, když čtvrtá láhev vzala za své.

„Může být.“

 

Leželi u něj v ložnici natažení vedle sebe, neschopní slova. Oba byli zbrocení potem a ložní prádlo, polštáře, peřiny a matrace od nich byly úplně promáčené. Lucie byla celá pokrytá husinou a stále ještě sténala a škubala sebou v záchvěvech extáze, zatímco Dan vedle ní zběsile oddychoval a stále se potýkal s erekcí tak silnou, až bolela.

Při předchozích postelových dobrodružstvích s Lucií si vždy myslel, že nic lepšího nikdy nezažil, dnes se mu honila hlavou myšlenka, že zemřel a ocitl se v rajské zahradě. Jiné vysvětlení pro to neměl.

Dorazili k němu domů v půl jedenácté a bez zbytečného otálení se odebrali přímo do ložnice. Nyní bylo čtvrt na čtyři a Dan mohl s klidným svědomím říct, že každá sekunda tohoto času byla využita maximálně efektivně. Neměl tušení, kolikrát se stihnul udělat on, natož pak ona, byl si však stoprocentně jistý, že kdyby si teď alespoň na chvilku neodpočinuli a pokračovali ve svých hrátkách, dost možná by mu praskla nějaká pojistka v hlavě a on by skončil slintající kus zeleniny. Takovýhle nápor na psychiku, i když pozitvní, člověk totiž nemůže dlouhodobě vydržet. Prostě nemůže.

„Dane?“ prolomila snad po pěti minutách zběsilého oddechování Lucka.

„Ano?“

„Já myslim…že jsem během toho několikrát omdlela.“

„Nemáš zač.“

„To teda mám.“ Zasmála se. A po chvíli mlčení se k němu přitulila. Dan sebou trochu škubnul. Tohle pro něj byla také novinka. Ano, spali spolu a oboum jim to dělalo dobře, ale že by se k sobě potom tulili, to ne. Byla to jedna z věcí, kterou si vyhrazoval pouze pro svoje přítelkyně a byla to i docela šikovná pomůcka, jak zavčasu odhalit sexuální partnerku, která si svojí roli v jeho životě vyložila nesprávně. „To se k tobě jako nemůžu přitulit, když si mi ho tam teď strkal?“ a různé variace této otázky, byly v minulosti už několikrát tím prvním kamínkem, který strhnul lavinu končící prakticky instantním rozchodem.

Lucka na tom byla nejspíše stejně, protože až do dneška nikdy nic takového neudělala. Danovi to ale vůbec nevadilo. Jestliže se před chvílí octil na vrcholu sexuální blaha, nyní zdolal vrchol citový.V objetí bez účelu uspokojit tužby těla s ženou, kterou miloval víc než cokoliv na světě, dnes zažíval další nápor absolutního štěstí, ještě silnější než ten předchozí, když mu nečekaně zavolala. Do očí se mu opět začaly drát slzy, ale tentokrát se mu je díkybohu podařilo potlačit.

            Chtěl si s Luckou ještě chvilku poklábosit, ale když k ní promluvil, ozvalo se mu v odpověď jen pravidelného oddychování klidného spánku.

„Dobrou, lásko.“ Zašeptal jí do ucha a zavřel oči. Usínal šťastný jako už dlouho ne a myslel při tom na změny, ke kterým v Lucčině chování během těch tří týdnu, co se neviděli, došlo.

---