Nanuk na špejli

      Byl jednou jeden hluboký les. Skrz bohatou zelenou střechu sem tam problesklo slunce a oslnivá modř nebe, ale převážně zde panovalo poklidné ničím nerušené přítmí. Uprostřed lesa na hebkém mechu spal malý klučina, hlavu podloženou vystouplým kořenem starého dubu. Na první pohled na něm nebylo nic zvláštního. Klučík se posadil, zívl, prohnul záda a vzpažil ruce. Jeho oči přivyklé neustálému šeru zůstaly přivřené. Nejpozoruhodnější byla jeho hlava. Seděla na útlém těle jako nanuk na špejli, podlouhlá, zužující se do špičky. Pokrývalo ji světlounké chmýří, ne nepodobné prvnímu opeření čerstvě vylíhnutých kuřat. Hoch přidřepnul k potůčku, který protékal hned za starým dubem, a plnými doušky pil. Potok nikdy nevysychal a v lese bylo vždy dostatek potravy. Kromě občasného šplouchání vody se z korun stromů ozýval pravidelný tlukot. Ťuk-ťuk. Ťuk-ťuk. Stromy se kývaly v jeho rytmu, půda se mírně pohupovala, jako by ve skutečnosti les byl malým ostrovem na rozvlněném moři. Byl to chlapcův domov, tam patřil. Toho dne ale pravidelný řád narušil nový, pro chlapce dosud neznámý zvuk. Byl nepravidelný a zcela nepředvídatelně zesiloval a zeslaboval svou intenzitu. Bylo to jakési broukání či mumlání, směsice tónů, která se vlnila vysoko, aby prudce klesla, zcela zanikla a znovu se zrodila v novém efektním nástupu. Tak to trvalo několik týdnů. Nic nebylo jako dřív. Jeho domov nebyl jediným světem, existovalo něco za jeho hranicemi, a vábivá zpěvavá melodie ho lákala okusit ten svět tam venku. Naposledy se napil a nasytil, obrátil se zády ke starému dubu a vyrazil za zvukem. Čím víc zvuk zesiloval, tím víc les houstl. Šátral kolem sebe rukama, jeho hlava narážela do neznámých překážek, větví stromů a nerovného terénu. Konečně se prostor zúžil natolik, že musel na všechny čtyři. Hrábl rukou do prázdna a řítil se po hlavě do neznáma...

 

„Mmmami?“

Vypravěčka se odmlčela a zadívala se na obličej na lůžku.

„Markétko? Ty už jsi vzhůru?! Sestřičko! Už se probouzí!“

Markéta se snažila zvednout těžká víčka a rozhýbat ztuhlý jazyk. Ani jeden pokus nebyl úspěšný. Uběhlo pár minut, sestřička mezitím doběhla k jejich stanovišti, stiskla dívčino zápěstí a nahmatala puls.

„Mami, kde to jsem?“ vymáčkla ze sebe nakonec. Konečně se jí podařilo odlepit víčka. Na stropě blikaly žárovky, nebo alespoň jí to tak připadalo. Světlo se střídavě přibližovalo a zase oddalovalo, ona přitom ležela bez hnutí. Slyšela hlasy. Přicházely z velké dálky a šuměly jako moře. Byly to konejšivé zvuky, ale nerozuměla ani slovu.

„Už by to nemělo dlouho trvat,“ obrátila se sestřička na dívčinu matku. „Pořád na ni mluvte.“

Žena u lůžka se k dívce naklonila a šeptala jí do ucha tichá slova. Dívka reagovala stiskem ruky, ale zřejmě ji nevnímala. Zdálo se to být nekonečně dlouhé, ale ve skutečnosti neuběhlo ani čtvrt hodiny.

„Nevím, co se děje. Nemůžu se na nic rozpomenout.“ zamumlala Markéta a přerušila tak vodopád matčiných slov.

„Za chvíli si vzpomeneš. Teď odpočívej.“

Slyšela matčina slova zřetelně a jejich konejšivý tón ji na chvíli uklidnil. Jako by znovu byla malým miminkem v jejím náručí. Světla na stropě se přestala kývat a řezat ji do očí. Strop byl úplně bílý a místnost chladná. Otřásla se zimou. Uvědomila si, že pod prostěradlem leží úplně nahá. Horečnatě přemýšlela. Něco tu nehrálo. Něco bylo jinak.

„Petr mě za chvíli vystřídá, potřeboval si na chvíli odpočinout.“ pokračovala opatrně matka.

Petr. Petr!

Hlavou jí probleskla hrozivá myšlenka. Ne, to nemůže být pravda. Snažila se ze všech sil zvednout svou těžkou hlavu, ale její tělo ji neposlouchalo. Teď už věděla, byla si jistá.

„Chci se posadit.“

Matka ji vtiskla hlavu do polštáře, jemně, ale nekompromisně. „Nerozčiluj se.“

Markéta bojovala, se sebou samou, se svým strachem, nejistotou, se svou matkou. Začala se křečovitě třást po celém těle, jako by se do jejich údů zakousla zimnice.

„Sestřičko!“

Ucítila jemný vpich na pravém zápěstí a okolní svět se pohroužil do milosrdné tmy.

Na chvíli ji probudil závan chladnějšího vzduchu a skřípání koleček o dlaždice. Měla pocit, že slyší Petrův hlas a čísi ruce jí přidržovaly prostěradlo na bezvládném těle. Pak ji pár silných paží zvedl z nosítek a položil na prochladlé nemocničního lůžko. Připadala si bezmocně, deka ji nehřála a její omámené smysly znovu vypověděly poslušnost.

                                                                                                  //

Probudila se, když už slunce v plné síle proráželo žaluziemi nemocničního pokoje. Na okraji jejího lůžka seděl Petr, v ruce kytici růží.

„Ahoj lásko,“ zazubil se.

Tázavě se na Petra podívala.

„Máme krásného chlapečka.“

Její oči se zalily slzami.

„Je...v pořádku?“

„Je maličký, ale dýchá úplně sám.“

Chvíli nebyla schopná slova.

„Jak vypadá?“

Vytáhl z kapsy poznámkový blok a tužku a začal do něj něco čmárat.

Markéta se na vyvýšené posteli zapřela do polštáře a zavřela oči. Začaly se jí vybavovat zážitky včerejšího dne.

Leží doma na koberci, ruce na vzdouvajícím se břiše. Nemůže spát, na to je bolest příliš vtíravá. Nakonec přeci jen Petra budí, naháže pár věcí do tašky pro všechny případy a jedou. Hlídač na vrátnici se na ně kouká jako na dva puberťáky, kteří zabloudili. Trochu neochotně, ale přeci jen jim ukáže, kudy na porodní ambulanci. Jsou čtyři hodiny ráno a čekárna je úplně prázdná.

Petr vytahuje noťas a zabíjí čas. Bolesti neustávají.

„Copak potřebujete?“ měří si ji přezíravě porodní asistentka.

„ Pobolívá mě břicho, chci jen zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku.“ vykoktá Markéta a souká se z kabátu.

„Břicho? A kde ho máte?“ usměje se sestra ,“to budou jen poslíčky“.

Z ordinace se ozve zvuk lžičky cinkající o okraj hrnku a hlas druhé ženy.

„Pošlete ji na monitor, a pak ke mně. Ať ji uklidníme.“

Bolesti se ozývají se železnou pravidelností, ale jsou mírné. Markéta má pocit, že na monitoru usne.

Po chvíli, která jí připadá jako celá věčnost, se ozve z vedlejší místnosti doktorka:“Tak už pojďte. Zkontrolujeme miminko.“

A pak jde všechno ráz naráz.

Uvolnit box č.4. Všechny věci do igelitky, pohlídá vám muž. Porodní lůžko. Kanyla. Můžeme se pokusit porod oddálit. Rodíte. Sestřičko oxytocin. A zavolejte její matce, chce ji tady.

                                                                                          //                                                                                            

„Tak tady to je.“ Petr ji strká pod nos cár papíru. Markéta se ujistí, že má správně nasazené brýle.

„Takhle opravdu vypadá?!“ nezní nijak vyděšeně, spíš překvapeně.

Petr souhlasně zakývá hlavou. Tak nějak.

„Víš co je zvláštní?“ ona na to.“Celou dobu jsem věděla, že má velkou hlavu. Takový nanuk na špejli.“

 

---