Amulet

       Když přišla do naší osady, bylo to, jako když si slunce najde cestu olověnou zamračenou oblohou. Byla krásná. Jiný, výstižnější,  popis mě nenapadá. Mohu to zkusit, ale možná to budou jen prázdná slova.

       Štíhlé tělo bylo oblečeno do prostého koženého oděvu lidí z hor. Dlouhé černé vlasy jí padaly vzadu téměř k pasu ve volném účesu, nijak nezdobeny. Jejich lemování zvýrazňovalo světlou pleť pravidelného něžného obličeje. Mohlo jí být něco málo přes dvacet let.

       Naše lovecká osada čítala v té době asi patnáct obyvatel a nebyla mezi námi jediná žena. Nač také? Byl to vlastně jen přechodný tábor, využívaný v lovecké sezóně a na zimu jsme se všichni rozcházeli do svých vsí v nížině. Alespoň tak to chodilo po několik let, než z vrcholků sestoupilo to děvče. Já v té době patřil k nejmladším. Teprve před třemi roky jsem poprvé strávil podzim v tomto táboře. I to byl důvod, proč jsem, častěji než jiní, musel dělat neoblíbené práce, jako je třeba zbavování kůží tuku. Ale díky tomu jsem byl první, kdo ji spatřil, když jednou ráno vklopýtala vysílená mezi naše sruby. 

      Natáhla ruku, ale říct už nic nestačila. Pustil jsem vše z rukou a jen tak tak jsem ji pravicí zachytil kolem pasu, než se zřítila k zemi.   Vsunul jsem druhou ruku do podkolení a bez námahy ji odnesl do srubu starého Morta, který s námi jezdíval jako felčar, kuchař, zbrojíř a děvečka pro všechno. Vzhledem k věku už pochopitelně lovit nemohl, ale rozuměl snad všemu a žádná sezóna se bez něho neobešla. Nudné večery často zpestřoval historkami, kterých znal bezpočet. I když se dušoval, že jsou všechny pravdivé, myslím, že si některé vymyslel, nebo je aspoň hodně přikrášlil. Ale to je teď vedlejší.

      Kopl jsem do dveří jeho srubu a i se svým nákladem vstoupil dovnitř. Mort právě porcoval včera uloveného jelena, když jsem vpadl dovnitř.

      \"A sakra!\" pronesl stařec, když  uviděl, co mu to nesu. Položil jsem dívku na kožešinami vystlané lože a mé oči byly neustále přitahovány jejím půvabným obličejem, takže jsem ani nevnímal Mortovo počínání.

      \"Hele! Přestaň na ni čučet jak na zjevení a podej mi už konečně ten džbán s vodou! Kolikrát to budu muset opakovat?\" probral mě starcův hlas.

       \"Co je jí?\" zeptal jsem se, když jí omýval tvář.

\"Celkem nic. Je jen vyčerpaná. Musí bejt na cestě už pár dní,\" odpověděl. Pak znovu sklonil pohled na ležící postavu a dodal: \"Asi teď bude spát. To potřebuje nejvíc. Tak ji necháme a ty běž dodělat ty kůže, ať jsou do večera hotový. Tý krasotince nijak nepomůžeš, když tu budeš stát a kulit na ní voči!\" Vystrkal mě ze dveří.

      Dívka prospala celý den, a když se večer chlapi vrátili z lesa, museli jsme ještě všichni chvíli čekat, než ukojila naši zvědavost po důvodu, který ji k nám přivedl. 

      Seděla na posteli, na kterou jsem ji ráno uložil a i přes dosud zjevnou únavu se na nás usmála a melodickým hlasem nám poděkovala za poskytnuté místo k odpočinku. Hltal jsem její tvář i postavu a snažil se to skrýt před ostatními. Bylo mi jasné, že jsem se bláznivě zamiloval. Další dívčina slova mi však vyrazila dech.

       \"Jmenuji se Saroya a pocházím z jedné vzdálené osady na druhé straně hor,\" začala dívka svůj příběh. Po doušku čerstvé vody pokračovala: \"Před mnoha lety, to jsem ještě byla v kolébce, přišel do naší vesnice poutník. Lidé ho vlídně přijali, pohostili a nic nenamítali, když se muž zdržel. Dokonce mu nabídli bydlení v jednom z opuštěných srubů a vypadalo to, že se poutník u nás usadí nastálo. Po čase se však začalo v jeho obydlí dít cosi divného. Občas se ozývaly ze srubu nezvyklé zvuky a škvírami večer prosvítaly  ven jasné, různobarevné záblesky. Po nějaké době to už starosta nevydržel a přímo se toho člověka zeptal, co to v naší vsi provádí. Poutník se usmál a odpověděl, že dokončuje obřad spojení s démony hor, po kterém se stane nejmocnější lidskou bytostí v širokém okolí a naše vesnice se s jeho pomocí může stát místem, kam budou všechny blízké osady rády odvádět daně, které on stanoví. Když ne, přinutí je násilím. Ukázal okolo stojícím lidem amulet se svítícím  rudým kamenem, který prý mu dá onu moc. Potřebuje již jen dva dny a trochu lidské krve. Přesněji - krev ještě nepokřtěného dítěte. Dodal, že věří, že všichni seznají výhody jeho nabídky a budou spolupracovat. Kdyby se však někdo pokusil jeho záměr překazit, se zlou potáže. Po těch slovech sevřel v dlani amulet, oči mu začaly rudě zářit, zavřel je a když se jeho víčka opět pozvedla, dva ohnivé záblesky sežehly dřevěnou svatyni na okraji vesnice. Ztichlému davu poutník oznámil, že ji už stejně nebudou potřebovat, protože od nynějška je jediným jejich bohem on. Pak se odebral do svého srubu a nechal vesničany jejich chmurným myšlenkám.

    Samozřejmě, že i přes čarodějovo varování a předvedenou ukázku, dospěli muži ve vesnici k rozhodnutí, zbavit se tohoto hosta za každou cenu. A to hned, dokud jeho síla nenabyla vrcholu. Rozhodně nedovolí obětovat nějaké nevinné dítě nečisté moci. Nakonec vypracovali plán. K večeru se shromáždí znovu na návsi a budou naoko souhlasit s mágovými podmínkami. Dokonce jedna z žen bude v náruči držet požadované dítě. Jakmile se ho však čaroděj bude chtít zmocnit, muži se na něho vrhnou a strhnou mu z krku amulet. Pak, pokud ztratí svoji moc a půjde to,  svážou ho a bude ve vesnici souzen. Jestliže by tato varianta nešla provést, měl být zabit na místě.

     Plán to byl, za daných podmínek, asi nejlepší, jaký šel vymyslet. Jeho realizace však už mu tolik neodpovídala. Téměř ihned, jakmile se na čaroděje muži sesypali, podařilo se jednomu z nich, přetrhnout kožený řemínek a strhnout amulet nepříteli z krku. Je pravda, že mágova síla okamžitě ochabla, ale přece jen mu jí zůstalo dost, aby setřásl ze sebe vesničany jako dotěrný hmyz. Zůstal stát v jejich kruhu a dožadoval se s řevem o navrácení kouzelného šperku. Ten však zmizel někde v davu a nikdo neměl samozřejmě v úmyslu mu jej vrátit. V rukou mužů se objevily zbraně a kruh kolem čaroděje se začal svírat. Ten se však jen posupně zachechtal, pak popadl nejbližšího z mladíků za krk a nedbaje ran zasazovaných nožem, zlomil mu vaz, jako by to byla suchá větev. Pak se na něho vrhli i ostatní chlapi z vesnice a nože, meče i vidle se zabodávaly do kouzelníkova těla. Bohužel, bez výraznějšího výsledku. Z ran vytrysklo vždy  jen pár  krůpějí krve a zranění se hojila před očima. Zato pár dalších našich mužů leželo na zemi bez života. Mág stál uprostřed rozzuřeného davu a jen se vysmíval svým protivníkům a posměšně líčil, co provede s těmi, kteří přežijí.

     Po nějaké době, naštěstí, napadlo někoho, vystřelit   na čaroděje zápalný šíp. A to bylo to pravé. První střela jej zasáhla do ramene,  rána se nezacelila a krvácela! Vesničané zajásali a jejich soupeř zařval vzteky. Viděl, že je zle a několik mužů se rozběhlo pro své luky. Čaroděj rozrazil prořídlé obklíčení a dlouhými skoky opouštěl nebezpečný prostor. Ještě jeden nebo dva šípy jej zasáhly než se dostal z dostřelu, ale nezastavilo ho to. Na konci vesnice se otočil, zahrozil pěstí a slíbil, že se jednou vrátí a strašlivě se pomstí. Pak zmizel v nedalekém lese a přesto, že hned druhý den se nejlepší lovci snažili nalézt po něm nějaké stopy, nepodařilo se to. Amulet zakopal starosta u prahu nově postavené svatyně a všichni si mysleli, že tím vše skončilo a prožité události budou dál ožívat jen ve vyprávěních pamětníků. Bohužel!

    Asi před týdnem, nevím už totiž, jak dlouho vlastně utíkám, vrátil se ten muž znovu do vesnice. Zpočátku jeho příchod nikoho nezneklidnil. Tehdejší starosta je již pár let po smrti a na jeho místo  byl zvolen můj otec. Téměř všem účastníkům těch dávných událostí už podoba čaroděje vymizela z paměti a tak se musel připomenout. Nechal tátu dojít k němu, aby se zeptal, co si návštěvník přeje,  pak mu vrazil dlaň do hrudi a vyrval srdce!\" Tady se dívka rozplakala a přerušila na chvíli vyprávění.

      Když bolest trochu opadla, pokračovala: \"Mág se postavil doprostřed návsi a přibíhajícím vesničanům sdělil, kdo je a že přišel dokončit to, co nestačil před léty. Tentokrát prý nám žádné zbraně nepomohou, ani oheň a máme mu odevzdat amulet a připravit dítě na krvavý obřad. Ukázal neomylně na místo, kde byl šperk zakopán, jen ho nemůže sám z posvěcené půdy vyzvednout. Pokud bychom mu odmítli vyhovět, zničí  celou vesnici. Po těch slovech se odebral do našeho domu a matce poručil, aby mu připravila něco k jídlu. Za dobu, která od jeho útěku uplynula, dorostla spousta chlapců v muže a ti nekompromisně požadovali, abychom se s vetřelcem vypořádali jako tehdy. Jeho výhrůžkám nevěřili. Otec byl mrtev a několik žijících pamětníků nedokázalo zchladit ty horké hlavy a poradit se v klidu, co dál.

      Mládež se shlukla před naším srubem a mávajíc zbraněmi, vyvolávala  čaroděje ven. Ten, zamračený, vyšel a pak začalo peklo!\"

     Hlas se dívce znovu zadrhl. Požádala o další sklenici vody a po napití a chvilce odmlky, jakoby sbírala k vyprávění sílu, pokračovala: \" Muži z vesnice se vrhli na nepřítele všemi dostupnými zbraněmi. Stříleli do něho zápalnými i běžnými šípy, sekali a bodali meči, tloukli klacky, házeli kamením, ale nic neúčinkovalo. Jen stál a smál se. Pak skočil mezi ně, lámal vazy, dlaní otevíral hrudníky, občas ukořistěnou zbraní setnul něčí hlavu. Bylo to strašné! Během krátké chvilky ležela nejméně polovina mužů a mladíků v krvi, na prostranství uprostřed vesnice. Nejhroznější však byl ten čarodějův smích! Se zakrvácenýma rukama poskakoval nad mrtvými a smál se, až se zajíkal!  Hned na začátku bitky, když bylo jasné, na čí straně je převaha, mě matka popadla za ruku a zadem, za domy jsme doběhly ke svatyni. Tam, pomocí nože vyhrabala ten osudný amulet, vtiskla mi jej do dlaně a zapřísáhla mě, abych jej odnesla pryč. Nechtěla jsem ji opustit, ale uprosila mě. Kdyby prý mág ten šperk dostal, byla by to ještě horší pohroma než dosud. Ovládl by celé hory, možná celou zem! Políbila jsem tedy matku a utíkala směrem k řece, kde jsme měli čluny a kánoe. Doufala jsem, že takto snad získám nějaký náskok. Do jedné z lodic jsem se posadila a ostatní pustila po proudu. Před prvními vodopády jsem však musela loďku opustit a dál pokračovat pěšky. Jedla jsem jen to, co jsem našla v lese. Nevím, jak to dopadlo ve vesnici, ale velké naděje si nedělám. Odtud však musím také co nejdříve odejít! Možná jsem získala nějaký čas plavbou po řece a třeba ho zdržel i další boj ve vesnici, ale jak velký mám náskok, nevím. Kdyby mě tu našel, je konec s námi se všemi! A on jde určitě za mnou! Podle toho, jak přesně určil, kde je amulet zakopaný, dokáže jej najít asi všude! Nevím, kde byl celá ta léta, ale někde získal další schopnosti a já musím dopravit ten šperk na nějaké dobře chráněné a posvěcené místo. Asi jen tak mu zabráním, aby neovládl hory!\" Odmlčela se.

     Po chvíli ticha promluvil Mort: \"Asi tě zklamu, děvče, ale myslím, že to není řešení! Nevím, jestli chceš hledat chrám, klášter, či co? Ale podle toho, co jsi tu vyprávěla, je ten ďábel schopný vyhubit klidně všechno obyvatelstvo v okolí, dokud mu ten amulet někdo nedonese!\"

     Saroya sklopila hlavu: \"Co bych tedy měla udělat? Jsem už bezradná a skoro na konci sil! Už si opravdu nevím rady!\"

     Mort natáhl ruku: \"Ukaž mi ten zatracenej šmuk!\"

Dívka sáhla do záňadří a přetáhla si přes hlavu kožený řemínek se šperkem. Byl to poměrně velký pentagram z černého kovu a doprostřed byl vsazen broušený červený kámen. Nyní nesvítil.

     Stařec obracel amulet v ruce, ale asi také na nic nepřišel. Vrátil tedy přívěsek zpět děvčeti.

Ozval jsem se: \"Nemůžeme přece nechat Saroyu jít samotnou dál! Do další nejbližší vsi je to dva dny cesty. A kdoví, kde je teď ten čaroděj? Třeba tu každou chvíli bude!\"

     Pohledy všech mimoděk zaletěly k oknu. Pak  ke mně Mort ironicky pronesl: \"A co chceš dělat, holobrádku? Chceš jí doprovázet? Myslíš, že bys ji ochránil před tím mágem?\" Mávl rukou. \"Ale nikdo ji nechce vyhnat! A nechat ji jít do další osady taky není nejlepší nápad. Nejspíš by bylo jen pár desítek dalších mrtvejch! Tady aspoň nejsou žádný fakani a ženský! Pardon!\" Obrátil se k Saroye: \"Až na tebe, děvenko! Ale je fakt, že je to zapeklitá situace. Budeme se muset poradit, co s tím. Ty si zase lehni, ať si pořádně odpočineš,\" obrátil se na dívku, \"a my deme ven!\"

     Sedli jsme si k ohni a zpočátku rozpačitě mlčeli. Když nebudu počítat sebe, všichni okolo byli sukovití, těžkou prací a častým pobytem v lese, zocelení chlapi. Ovšem pod dojmem toho, co právě slyšeli, nikomu zrovna do smíchu nebylo.

     Mort, jako nejstarší, si opět vzal slovo: \"Vidím, že se nikomu nechce do nějakejch návrhů. Tak začnu!  Po tom, co sme vyslechli, je jasný, že tu holku nemůžeme poslat dál. Ten hajzl je možná někde blízko a kdyby dostal ten amulet, tak budou nejspíš v háji celý tydle hory a my s nima! To je daný! Problém je v tom, že nevíme jak na něj. Před rokama se bál ohně. Teď mu zápalný šípy už neublížej. Napadlo mě ale, co by se stalo, kdyby musel bejt v pořádnejch plamenech! De přece po čuchu za tím zatraceným amuletem. Zkusíme ho teda nalákat do našeho skladu kožešin. Tuku a oleje tu máme taky habaděj. Zahrabem ten šperk uprostřed skladu, proložíme to tukem, necháme nasáknout olejem do lamp a až ten šmejd vleze dovnitř, zapálíme to a pak ho prošpikujeme šípama, že by mu ježek záviděl. To bylo, aby todle rozchodil! Co vy na to?\" Obrátil se na nás.

     Všem se trochu rozjasnily tváře. Vypadalo to jako dobrý nápad.

\"Ty, Berte,\" obrátil Mort hlavu ke mně, \"ty popadneš ráno tu holku vypadnete vodsuď. Když nebude mít u sebe amulet, nebude vo ní mít ten čaroděj už nejspíš zájem. Nejni potřeba, aby tu přišla k úrazu. A někdo musí jít s ní. Nezná to tu.\"

      Chtěl jsem protestovat, ale všichni souhlasili s tím, co bylo řečeno. Na druhou stranu jsem se těšil na cestu ve společnosti Saroyi. Ještě večer jsme proměnili kožešinový sklad na past. Trochu mi bylo líto těch nádherných kožešin, které se měly proměnit v popel, ale pokud tím bude vyvážen bezpečný pobyt v našich horách, je to asi malá cena. Stejné pocity měli nejspíš všichni.

      Ráno jsem naskládal do brašny jídlo, deky, pobral své zbraně a vyrazili jsme se Saroyou na cestu. Ona byla ještě trochu unavená a tak jsme kráčeli, co noha nohu mine. Ušli jsme snad jen čtvrt míle, když zazněl od našeho tábora strašný řev. Pohlédli jsme s dívkou na sebe a pak, jako bychom se domluvili, obrátili jsme se a rychlým krokem se vraceli zpět.

      Doufali jsme, že uvidíme čarodějův neslavný konec a to jsme si nechtěli nechat ujít. Alespoň já ne!

       Čekalo nás však trochu jiné divadlo! Zastavili jsme se na skále nad táborem a nevěřícně zírali dolů. Sklad hořel jako obrovská vatra a když pak plameny trochu opadly, uprostřed stálo skutečně cosi, co vypadalo jako obrovský ježek nebo jehelníček. Jenže nic z toho, tomu zmetkovi zřejmě moc nevadilo. Aniž by věnoval pozornost okolí, holýma rukama rozhazoval hořící kožešiny a cosi hledal. Samozřejmě, bylo jasné co! Pak se vztyčil, ruku nataženou a vítězoslavný řev prozradil, že dosáhl svého! Vyskočil z hořícího skladiště, jakoby mimoděk smetl několik mužů, kteří se mu postavili do cesty a  utíkal směrem k nám. Popadl jsem Saroyu za ruku a chtěl se rychle rozeběhnout pryč odsud.

      Ta však zakroutila hlavou a tiše řekla: \"Ne, Berte! Nemůžeme ho nechat jít. Dokud je alespoň jiskřička života v nás, musíme zkusit ho zastavit!\" Trochu jsem se zastyděl a v duchu jí dal za pravdu. Vytasil jsem svůj lovecký tesák a čekal. Netrvalo to dlouho. Čaroděj jako srnka vyběhl zalesněný svah a pak nás uviděl, jak stojíme na kamenném ostrohu nad propastí. Daleko za ním se ozýval křik  mužů z tábora, kteří se zřejmě vzpamatovali z neúspěchu a dali se do pronásledování.

      Mág se k nám blížil již pomalým krokem. Na zcela černé postavě nebylo k rozeznání, co je jeho vlastní kůže a co přiškvařený oděv. Pak se ozval skřípavý hlas: \"A hleďme! Moje malá zlodějka! No, nějak se ti lup nevydařil, holubičko. Teď zažiješ můj triumf! Uvidíš, o co jsi mě chtěla připravit! A ten tvůj rádobyochránce to může sledovat také. Jestli neprovede nějakou pitomost a nebudu se ho muset zbavit předčasně!\"

      Černý přízrak došel až k nám. V ruce se mu houpal na ohořelých zbytcích koženého řemínku amulet a  kámen uprostřed nyní vydával rudou záři. Chvilku jsem se odhodlával k nějakému činu a pak jsem se vrhl s napřaženým tesákem na toho netvora. Mohl jsem si tu potupu klidně ušetřit. Čaroděj mě, s protivným smíchem, nechal, abych ho bodl, pak sevřel moje zápěstí až jsem se zaúpěním rozevřel prsty na rukojeti nože a nedbalým pohybem mě odhodil směrem od sebe. Pak si vytáhl tesák z rány a mrštil jím do propasti. Chtěl jsem se zvednout, ale bolest v zádech, kterými jsem narazil do stromu, mě přinutila k novému stonu a zůstal jsem nemohoucně sedět. S úšklebkem se mág odvrátil ode mne a pokročil k Saroyi. Vzal ji za ruku vedl dál k okraji skály a přitom neustále spokojeně hovořil: \"Tak, teď uvidíš jeden z posledních úkonů mého vítězství. Můžeš se dívat, než se tě zbavím!\"

     Nastavil amulet do slunečního jasu a pronášel tiše nějaká zaklínadla. Rudý kámen začínal zářit čím dál více a čaroděj jím pohyboval před svým obličejem. Když skončil, obrátil se a já i Saroya jsme zjistili, že jeho oči se nyní začínají zbarvovat do odstínu drahokamu ve šperku.

      Se smíchem se nestvůra obrátila k dívce: \"Vidíš, vrací se mi bývalá síla. Za chvíli, až dorazí ti směšní přítelíčkové támhletoho nekňuby, budu je moci sežehnout, jako to udělali oni mně. Ale pochybuji, že to přežijí jako já! Zatím ti mohu vyprávět jak skončila tvá matinka, chceš?\"

      To už bylo na těžce zkoušenou Saroyu moc. S divokým výkřikem se vymrštila, vytrhla mágovi z ruky amulet a vrhla se do hlubiny pod sebou. Její výkřik doprovodil zoufalý jekot nás obou. Já jsem se vymrštil a vzápětí znovu klesl do mechu a můj křik dusil pomalu v hrdle tichý pláč. Ječícího čaroděje, zřejmě ve chvíli, kdy se dole na kamenech roztříštil rudý drahokam spolu s dívčím tělem, obklopila jakási mlha, která jím začala otáčet, stále rychleji a potom vzdušný vír rozmetal kousky jeho těla po okolí.

      Asi jsem omdlel. Probralo mě pleskání dlaní do tváře a když jsem otevřel oči, usmívala se na mne vrásčitá Mortova tvář. Na provizorních nosítkách mě dopravili zpět do tábora a starcovi ruce jemně ohledaly má záda. Chvíli mumlal něco o mladých bláznech, ale pak mi sdělil, že mám jen naražené obratle a brzy budu zase běhat. V tu chvíli mi to bylo jedno. Něco ve mně shořelo, stejně důkladně jako náš sklad kožešin a věděl jsem, že na rozdíl od něj, to tak rychle obnovené nebude.

      Dnes už houpu na kolenou vnoučata, stále miluji svoji ženu, ale ta něžná tvář, lemovaná černočernými vlasy se mi dodnes ve snech stále často objevuje.