On court, off court - ztracená

2/
Má to být normální trénink. Fyzická námaha, která vyčistí mozek. Ale najednou je z toho něco úplně jiného. Najednou je důležité, jak budu vypadat, ne jak budu hrát. Jestli mám dost hladké nohy a dost snědou kůži a řasy dost dlouhé, myslím, že mi přeskočilo…
V každém případě jsem si pořídila novou výbavu. Nový trenér - takže nové boty, sukýnka - žádné kraťasy, i kdyby neměla kapsičky! Tričko -  bez rukávů, úplně nejlepší by bylo žádné, a taky ručník, aby se vším ladil. Ve sprše musí ladit i barva šamponu.

Zírám na sebe do zrcadla a snažím se držet nohama na zemi.
Je to trenér, kolik takových holek denně vidí! Kdyby ho každá hned uhranula, musel by přestat hrát.

Moje autoterapie však evidentně nezabírá, protože pokračuji dál v přípravách, které s tenisem nemají nic společného. Vlasy pořádně do uzlu, raketu přes rameno, ještě trošku vůně…a jde se.
Schválně se loudám, jako bych šla na rande. Když konečně dorazím, Robert je už na kurtu. Chystá míčky a čeká, až milostivě přijdu. Přes střapaté tmavé kadeře má uvázanou červenou čelenku s malou bílou faječkou uprostřed. Barvou mu ladí s tričkem stejné značky a zjevně je přesvědčen, že ta čelenka jeho neposedné vlasy zkrotí. Kdyby se mě zeptal, řekla bych mu, že je to marné, ale sluší mu, tak si svoje rozumy nechávám pro sebe.

Teď, když je tu jen kvůli mně, mohu si ho konečně pořádně prohlédnout.

Je vysoký. Ne moc, ale tak akorát, abych si mohla obout boty s pořádným podpatkem. To je důležité. Tenis mu asi dává pořádně zabrat, protože tričko i kraťasy na něm jenom visí, ale to, že je hubený, je určitě lepší, jak kdyby pod trikem schovával kulaté panděro. Lýtka má dlouhá a útlá jako správný atlet a ani ruce nemá příliš svalnaté, jak by se k němu možná hodilo. Ne, on je štíhlý, hezky štíhlý! Jeho pohled je však magický a uhrančivý jak pohled Davida Cooperfielda. Sice se na mě moc nedívá, ale přesto se mi zdá, že dokáže číst moje myšlenky a že vidí i do všech zákoutí mé duše. A když na mě koukne, ucítím vážnou obavu, že to opravdu umí.

Na vteřinku se ke mně otočí zády a skloní se pro něco do svého bagu. Vlasy mu přitom sklouznou kolem krku, a když se narovná, drží v ruce ručník, který pak ledabyle pohodí na lavičku. Pak na mě vrhne vražedný pohled, protože je nejvyšší čas začít dělat to, proč jsme sem vlastně přišli. Snažím se už na nic nemyslet, hlavně se na něj nedívat, protože tuším, že je to průšvih jako hrom. Neměla jsem sem chodit!

Zběžně mi řekne, co a jak a vhodí do kurtu první míček. Hraje s raketou od Wilsonů a způsobem, jakým přehazuje balonek na moji stranu, mi dává najevo, že není žádný amatér. Snažím se. Ale najednou je asi moc teplo nebo co, Robert jde k lavičce, sundá si tričko a když se vrátí ke hře, má na sobě jen kraťasy a čelenku. A já v té chvíli zapomenu i dýchat.

Tohle by měli chlapům zakázat!

Je to marné. Nedokážu pořádně odehrát ani jeden míček. Musí tušit, že jsem z něho úplně vedle, ale za celou dobu se ani jedenkrát neusměje. Ani kapka z toho rozšafného mladíka, který si předevčírem přišel se mnou domlouvat hodinu.

A ještě je tu jiná věc, která mi bere sílu. Jeho podoba s hráčem číslo jedna světového žebříčku ATP je náhodná, leč nesporná. A on by musel být úplný hlupák, který nesleduje tenis, kterým se živí, a nedívá se do zrcadla, když si uvazuje stejnou čelenku jako on!

Při každém podání nabývám dojmu, že mě chce zničit. Ne hrou, ale sám sebou, svým zjevem, chováním. Prostě vším. Nechápu to. Vždycky jsem to já, kdo uvádí muže do rozpaků!

Dnes je to právě naopak.

Tahle směs myšlenek se bláznivě míchá v mojí hlavě, tak se občas stane, že míček docela minu, protože tolik věcí zároveň nezvládne řešit ani žena.

Asi po půl hodině marného snažení to vzdávám a jdu se napít. Robert ke mně přijde a začne mi domlouvat. Je očividně zklamaný z toho, jak mi to nejde, zřejmě mu Zdenda napovídal, že jsem kdovíjaká hvězda. Cítím se zahanbeně.

Jenže, copak mu můžu říct, že nedokážu hrát kvůli němu?!

Stojí naproti mně, rozhazuje rukama a lamentuje o mé nepodařené hře. Je tak blízko, že cítím jeho dech i vůni ručníku, do kterého si otírá zpocené tělo. Nedokážu sledovat, co říká, ale naprosto zřetelně vidím, jak mu opálenou kůži napínají svaly, jak se mu jemně ochlupená hruď při nádechu vzdouvá a taky se zalykám pohledem do těch zvláštních temně hnědých očí, ve kterých přeskakují divoké jiskry, vykukují zpod víček a rozpustile se mu rozbíhají po tváři.

Stojím jako solný sloup, vyprahle hltám z láhve vodu, která mi v tu chvíli teče po krku a po prsou a zmáčí i tu sukýnku pečlivě vybíranou s kapsičkami na míčky.

„Slečno, myslím, že jste se polila,“ řekne opatrně a jeho hlas je sladký jak čerstvě stočený med. Nezlobí se. Má ze mě srandu a pěkně si to užívá!

Ale já dál stojím proti němu a s vilným pohledem nechávám po sobě tu vodu téct a doufám, že moje ztopořené bradavky prorazí tím zmáchaným tričkem ven a vypíchnou ty oči, kterými na mě tak civí a pořád se potutelně usmívá. Zase upadám do toho pekla, které jsem viděla předevčírem, nedokážu mluvit, ani se bránit.

Naprosto vyvedená z míry skláním pomalu hlavu a sleduji, jak voda bezelstně stéká po mých nohách. Je to první situace za spoustu let, kterou nedokážu vyhodnotit a říct, co bude dál. Zatracenej chlap! Říkala jsem, že bych sem neměla chodit!
„Dnes už toho asi moc nenahrajeme, co, když jste se takhle zlila?“ říká Robert naoko zklamaně a nabízí mi svůj ručník. V koutcích mu cuká potlačovaný smích.
„Vadí vám to snad,“ nenechávám se vyvést z míry, i když víc už to rozhodně nejde.
„No mně ne, ale vám by mohlo.“
Nevrle přijímám nabízený ručník. Otírám si krk i poprsí, a když si ho Robert vezme zase zpátky, vyběhnu na druhou stranu kurtu a zvesela zavolám:
„Co myslíte, půjde mi to líp, když teď budeme mít oba stejný handicap?“
Zatváří se nechápavě, ale neřekne nic.

Všimla jsem si totiž, že mu při pohledu na moje zmáchané poprsí naskočila husí kůže a ruce se mu jemně rozechvěly.

Mé sebevědomí si našlo cestu zpět!

 

3/

Neuběhnou ani dvě hodiny, když se na displeji mého telefonu objeví jméno Zdeněk.

Zdeněk Vácha je už roky mým osobním trenérem, především ale pracuje v klubu jako hlavní trenér a vlastně je původcem úplně všeho. Na legendární párty, kterou jsem tady v klubu před lety pořádala, nebyl jediný, koho jsem oblažila svým flirtem, ale byl jediný, komu jsem slíbila, že začnu hrát. Svůj slib jsem nebrala příliš vážně a automaticky jsem ho zařadila ke všem ostatním, které jsem v alkoholovém opojení rozdávala. Jenže on neuhnul. Dal mi raketu, míčky a postavil mě na kurt. Nevím, co se stalo, ale od té doby bylo všechno jinak. Já se zamilovala do tenisu a z nás dvou se stali nejlepší přátelé.

 Zdeněk je kamarád, kterého bych neměnila za nikoho na světě, přesto přijímám hovor dost neochotně a vím proč. Už v prvních slovech cítím, jak je rozladěný.

„S kým ten Robert dneska hrál? Volal mi, že s takovou nánou odmítá trénovat. Tys mu tam poslala nějakou svoji kámošku? Prý byla vyfintěná jako dáma a nedokázala trefit ani míček!“
Mlčím. Je mi hanba. Chovala jsem se jako puberťačka a celá hodina dopadla nanejvýš trapně, což mi došlo, už když jsem odcházela z kurtu. Ani jsme se pořádně nerozloučili, nešla jsem tentokrát ani do sprchy, a i Robert se rychle ztratil.

„To jsem byla já, Zdenku,“ přiznávám rezignovaně.
„Cože? Měl jsem tě za rozumnou ženskou!“
„Já sebe taky. Až do dneška. Už s ním hrát nebudu, nejde to.“
„Co nejde? Je to tvůj trenér!“ Zdeněk se zlobí, protože vůbec nic nechápe.
„Jo, ale já s ním hrát nebudu!“ stojím si tvrdošíjně na svém. I když ho nevidím, vím, že kroutí hlavou. „Co to do tebe vjelo?“

„Ale nic, prostě mi to nějak nesedlo. A koneckonců, co si máš co lámat nohy!“ Jsem docela znechucená a na jeho lamentování nemám náladu.

„Hele, já vím, je to možná moje chyba, měl jsem ti nejdřív zavolat a ne tě postavit před hotovou věc, ale Robert je moc dobrej, tak jsem si myslel, že bys mohla být spokojená. Promiň. Podívej, dneska je v klubu ta akce, přijdeš, že jo?“
„A bude tam i Robert, ne?“vybafnu nevrle.
„No, bude tam standardní osazenstvo. Myslel jsem, žes pozvánku dostala? Hlavně kvůli tomu novýmu sponzorovi, bych byl rád, kdyby ses objevila.“ Najednou se trenér frivolně zasměje.

„A taky se můžeš neformálně seznámit s novými členy. Oni to určitě vezmou jako bonus.“

„Nemyslím, že by to byl zrovna nejlepší nápad. To odpoledne mi docela stačilo,“ odseknu Zdeňkovi nakvašeně. Chci, aby slyšel moje rozladění, ale jemu je to jedno.
„ Proč pořád meleš o Robertovi? Já se ti tu snažím něco vysvětlit a ty motáš páté přes deváté. Nakonec, tak hrozný to asi nebylo, když řekl, že jsi docela hezká.“ Na vteřinu se odmlčí a pak dodá slovy, která nepřipouštějí odmítnutí: „Poslouchej, už musím končit. Přijď večer, jasný?“
„Fakt řekl, že jsem docela hezká?“ vyhrknu s neskrývaným zájmem.
Zdeněk naštěstí mlčí.

 „ Mám dneska večeři s Dušanem, s tím právníkem, však víš s kterým, co jsem ti o něm vykládala, “ vymlouvám se již mírnějším tónem.

 „To nevadí, tak přijď potom, počkám na tebe.“

 Zdeněk ukončí hovor a v mé hlavě se rozjede divoký kolotoč.

---