On court, off court - ztracená

5/

Je už hodně po desáté, když taxík zastavuje u tenisového klubu. Cestou mě napadlo, že ve společenských šatech tady budu vypadat jako pěst na oko, ale na převlékání už není čas.  Přesto, že tohle místo tak důvěrně znám, ve chvíli, kdy beru zvenčí za kliku, provází mě tréma, jakou jsem dlouho nezažila.

Tady jsem totiž chtěla celý večer být!

S podporou vína, které jsem u večeře vypila, vstupuji odhodlaně do klubu a dávám si pozor, jak přejdu celý prostor od recepce až k baru. Cítím na sobě pohledy přítomných mužů, tu a tam zaslechnu jejich obdivné poznámky i zvolání pozdravu. Mezi známými tvářemi zahlédnu i některé cizí; se všemi se s úsměvem zdravím a zklamaně zjišťuji, že ten, kvůli komu jsem přišla, mezi nimi není. A Zdeněk taky ne. Bezva! Proč mě sem teda zval?

Trému vystřídá panika.

Vyhoupnu se na barovou stoličku a spustím nohy volně dolů. Snažím se udržet klid a hlavně přesvědčit sama sebe o tom, že případné setkání s Robertem ustojím jako spoustu jiných.

Opak je však pravdou!

Jako by to vytušil, jen malou chvíli po mně vchází do klubovny a je stejně suverénní jako já. Už od dveří sjede očima moje nohy od stehen až po kotníky a zamíří přímo k baru. Stáhne se mi hrdlo. Okamžitě se otočím a dělám, že ho nevidím. Přitom do sebe liju šampaňské a doufám, že mi za zády vyroste zeď, za kterou mě nebude vidět. Teď je zcela zřejmé, jak hluboce jsem celou situaci podcenila. Natáhnu se rychle pro další skleničku, když mi ji někdo obratně vezme z ruky. Prudce se ohlédnu, ale než se stihnu ohradit, utopím se Robertovi v očích.
Budu mlčet. Neřeknu ani slovo, i kdyby mě sebevíc provokoval!

Je tak neskutečně sexy, ještě víc, než ve sportovním. Džíny mu sedí jako ulitý, košile je beztak

od Hugo Boss a těch knoflíků na ní rozepnutých – co je pod nimi už vím! A ta vůně! Ještě, že sedím!

Nechápavě si mě prohlíží. Zřejmě nevěří, že jsem to já, kdo s ním dnes odpoledne koketoval na kurtu. V černých krajkových šatičkách, které mi tak, tak zakrývají zadek, s decentními, leč nákladnými šperky, vypadám asi trošku jinak, než v tenisové sukýnce. Vlasy mám vyčesané v dokonalém drdolu a i rtěnku jsem vybrala sytou pro večerní přítmí. Při prvním pohledu do jeho očí mi dochází, že i když jsem se chystala na večeři s jiným mužem, upravovala jsem se vlastně kvůli němu. Robertův neskrývaný zájem potěší mé ješitné já.

„Dobrý večer, madam!“ řekne uctivě. Lehce se ukloní, vypadá to, že mi chce políbit ruku.

„Dobrý večer. To není zrovna zdvořilé přivítání, sebrat mi z ruky skleničku!“
odseknu vzpupně, přesto, že jsem o tuhle chvíli tolik usilovala.

„ Pardon, přišel jsem si jen pro pití,“ i on se snaží maskovat své překvapení a omluvit neobratné gesto, kterým mne rozzlobil.
„ To už je mi jasné, takže, když dovolíte, vezmu si jinou a vy zas můžete klidně jít.“
„Tak mně hned nevyhánějte, jak přijde váš doprovod, ztratím se“, odpoví smířlivě, obrátí do sebe celý obsah skleničky a natáhne se pro další.
„Abyste neřekla, že jsem vám ji sebral, tak tady ji máte nazpět,“ a vrazí mi ji do ruky.
„Vidím, že galantnost není zrovna vaše silná stránka,“ prohodím nakvašeně.
„Zrovna jak pro vás hra tenisu,“ opáčí Robert uštěpačně a loupne po mně očima.
„Tak jsme si kvit, já jsem kopyto na kurtu a vy ve společnosti. Těžko říct, kdo je na tom hůř!“

Bez zjevného důvodu se chovám hrozně a nezdvořile se k němu otočím zády. Nakonec to má velmi pozitivní účinek. Šaty totiž mají na zádech hluboký dekolt a mé tělo zaplaví příjemná horkost jeho pohledu.

Když se ohlédnu, Robert má ve tváři zarputilý výraz a já křeče v břiše z představy, jak se tohle setkání bude vyvíjet, když takhle hloupě začalo. Vypadá to, jako bychom chtěli pokračovat v nepodařeném odpoledni. Ale když on zrovna není moc příjemný a nutí mě říkat věci, které mu říkat nechci. Nasupeně na něj koukám a přepadá mě lítost, že jsem si o něm dělala marné iluze.

V tom u protějšího stolu zahlédnu Davida. Taky mě uvidí a vyrazí přímo k nám. Je to nejlepší klubový hráč, a mě napadá, jak dlouho si tento post udrží, když je tu teď Robert. Zdeněk říkal, že je moc dobrý a podle toho, co mi ukázal dnes na kurtu…chtěla bych je vidět proti sobě hrát. Dva gladiátoři. Jsem přesvědčená, že by Robert vyhrál.

S Davidem se políbíme přátelsky na tváře a já lituji, že to stejné nemohu udělat s Robertem.

„Hele, nováčku, tohle je moje kočka, co mi tu do ní vrkáš?“ osopí se najednou David na mého společníka, který zůstane překvapením docela strnulý.

„Promiň, to jsem nevěděl,“ souká ze sebe Robert omluvu, seskakuje z barovky a chystá se odejít. Není mi příjemné, že David opakovaně používá stejnou hříčku, kterou pokaždé nového člena klubu přivede do rozpaků ve chvíli, kdy se ke mně přiblíží. Změřím ho přísným pohledem a opatrně se dotknu Robertovy ruky. Moje bojovnost a vzdor jsou pryč.

„ Neodcházejte, prosím. David si trošku přidává. Myslím, že Danuška by z téhle jeho legrácky nebyla příliš nadšená?“ řeknu jedovatě a vrhnu na Davida zlomyslný pohled.

Tomu se moje reakce moc nezamlouvá, ale dál to nerozvádí. Před lety se mi docela vážně dvořil, jenže moje zapřisáhlá odmítavost ho zlomila. Zůstali jsme sice kamarádi, ale myslím, že mi to nikdy neodpustil. Ovšem ve společnosti s ním bývá legrace, proto občas přistoupím i na tuhle hru. Dnes však ne.

Robert je trošku zmatený. Očividně se mu však ulevilo, že jsem mu pomohla vyklouznout z nepříjemné situace a vrhne na Davida nevraživý pohled. Já jsem šťastná, že zůstal stát blíž u mě, zhluboka se nadechnu a mé smysly zahalí obláček jeho parfému.

„Ale no tak, Romi, nemusíš hned zkazit každou legraci,“ vtírá se David, a přesto, že jsem omámená Robertovou blízkostí, mám situaci pod kontrolou.

„Promiň, dneska mi to nepřišlo příliš zábavné,“ řeknu s hranou vážností. Otočím se k Robertovi a věnuji mu ten nejsladší úsměv jaký znám. Pár vteřin můžu setrvat připíchnutá očima na jeho tváři a mé srdce běží jako o závod.

Jsi jako zázrak, který spadl z nebe.

„Romi, já jsem ale přišel kvůli jiné věci,“ změní David téma hovoru. U stolu s námi sedí chlapík, kterého bych ti chtěl představit. Tváří se, že by se v klubu rád angažoval, osobně i finančně.“

 „ Měla jsem o dnešním večeru jiné představy…,“ kecám stejné blbosti jako před chvilkou Dušan, přesto se otočím zpátky k Robertovi. „ Omluvíte mě, prosím, snad to nebude moc dlouho trvat.“

„Jistě, jistě,“ vyhrkne Robert překotně. Nezávazná konverzace sklouzává k formálnímu dialogu a on se cítí nesvůj.

Ale to už se k nám řítí Zdeněk. Nohu v sádře, kulhá a snaží se být mimořádně vtipný. Asi z dálky vidí celou situaci trošku jinak.

„ Zdeni,“ zahlaholím a s neskrývanou radostí jej obejmu.
„Rád vás, přátelé, vidím takhle pohromadě!“

Chytí mě za ruku, zvedne ji do výšky a zakroutí hlavou: „ Koukám, Romanko, že jsi čím dál hezčí, to ses kvůli mně takhle vystrojila?“ rýpne si, protože moc dobře ví, kde jsem byla a proč jsem takhle oblečená. Robert ho poslouchá a zároveň zaujatě sleduje, co na to řeknu. Díky bohu, konečně slušná nahrávka na smeč!
„ Však víš,“ odpovídám důležitě, „ obchodní schůzky, a pak jsem tady měla nějaké nedorozumění, tak se musím ukázat v trošku lepším světle.“ Při těch slovech postřehnu, že se Robertovi na tváři objevil zvláštní výraz, možná, že drobný náznak radosti a doufám, že pochopil, o čem mluvím. Snad konečně přijde úspěch z přímého bodu!

„A samozřejmě, Zdeněčku, ty jsi taky jeden z důvodů,“ dodávám překotně a všichni se pobaveně smějí. Je krásné vidět, jak se Robert usmívá mému vtipu, mrknu po něm očima a on mi ten pohled oplatí. Mé srdce plesá radostí a neochotně se vracím k původnímu tématu.

 „Prosím tě, David mi chce představit toho, jak jsi říkal, že se jmenuje,“ obracím se k Davidovi, „ Jeronýma, no to je jméno,“ zakoulím očima, „ a málem jsem tu musela nechat svého nového trenéra o samotě. Ujmeš se ho, prosím?“, odvážně položím svou ruku Robertovi na rameno, aby bylo zřejmé, o kom mluvím. Prohlížím si jeho opálenou pleť a odejít se mi vůbec nechce.

„Ale jistě, my už to s Robem nějak zvládneme, viď?“ prohodí Zdeněk a poplácá Roberta po zádech. Zdeňkova přítomnost na něj evidentně působí uklidňujícím dojmem; přitaká s tváří plnou uvolněného smíchu.

Ať mi nikdo nic neříká, ti dva se neznají jenom pár týdnů!
Zkoumavě je oba přelétnu očima, pak se zavěsím do Davida a jdu se seznámit s člověkem, který mne v této chvíli vůbec nezajímá. Jako už ostatně mnohokrát. Ale když odcházíme, v dekoltu i na nohách mě hřeje Robertův vzdalující se pohled. Vím, že se za mnou se Zdeňkem dívají, tak se nesu jako páv.

Pan Jeroným je sympatický člověk, hovořím s ním vlídně, avšak dostatečně odměřeně, aby se náš rozhovor příliš neprotahoval. Po pár zdvořilostních frázích si vyměníme vizitky a vzájemně se ubezpečíme, že naše schůzka se uskuteční co možná nejdříve. V jeho pohledu cítím jistý náznak obdivu a nakonec i jeho projev vůči mně je uctivý víc, než je mi milé. Alespoň v této chvíli. I u něj je zřejmé, že ho výstřih mých šatů nenechává zcela v klidu.

Do háje! Zakleju si pro sebe, dnes určitě nestojím o zájem žádného z mužů, krom jediného. Ten však stojí ke mně zády, debatuje se Zdeňkem, a když vidím, že si mě nevšímá, prohlížím si ho docela nepokrytě. Tmavé kadeře se mu rozcuchaně opírají o límec košile, s jejíž barvou silně kontrastují stejně jako snědý obličej a ruce. Když hovoří, divoce gestikuluje. Líbí se mi to, nemám ráda nevýrazný projev. Čiší z něho život, bojovnost, chuť i touha. Je tak vzrušující se na něj jenom dívat! Jestli vloží tuhle energii i do milování… Zhluboka vzdychnu a vymaním se z Davidovy společnosti. Když se vrátím zpátky k baru, Zdeněk vyzvídá a já mu vysvětluji, že teď nebyla vhodná chvíle na žádný rozhovor. Teď mě zajímají docela jiné věci!

„Ale co ty? Povídej, kde sis přivodil tu sádru?“ obrátím list, abychom mohli nevázaně mluvit.
A Zdenda drmolí a drmolí a já vím, že oba hrajeme divadýlko, abychom Roberta od sebe vystrnadili. Nakonec ho Zdeněk opatrně požádá o soukromí, protože náš nezájem s ním komunikovat, ho ani v nejmenším neodrazuje. Reaguje docela popuzeně:
„No jasně! Já jen nevím, proč vám všem dneska tolik vadí, že chci s touto slečnou vypít pár skleniček? Že bych Davidovi lezl do zelí, to ještě chápu, ale že i tobě?“

Očima u mě hledá pomoc, ale tentokrát mu ji neposkytnu. Zklamaně pokrčí rameny a bez rozloučení se od nás vzdálí.

Člověk si nemá nic přát. Může se totiž stát, že se mu to nakonec splní.

Chtěla jsem, aby odešel, abych mohla ze Zdeňka tahat rozumy, a tak mám, co jsem chtěla. Robert je pryč a ve mně se usadí neznámý pocit prázdnoty a osamění.

„No a teď mi všechno pěkně řekni a začni od začátku,“ uhodí na mě Zdenda, když je Robert z doslechu.
Povyprávím mu všechno od A do Z a když skončím, mám to šampáňo namotaný v hlavě jak uzlíky a žvatlám jako vrána, přesně tak, jako pokaždé, když to s pitím přeženu. Nevím, jak dlouho jsme mluvili, potopila jsem se do hovoru jak do láhve s vínem a podle toho to taky vypadá, protože celou dobu mluvím jen o Robertovi!
„Moje milá,“ řekne nakonec Zdeněk, „ ani ve snu by mě nenapadlo, že by ses mohla do něj zamilovat!“ pobaveně se usmívá a kroutí hlavou. „Ale nebudu skrývat, že je to příjemné zjištění! Po těch letech, kdy tě vídám všechny mužský jen přehlížet, flirtovat s nimi a nic víc…“

Vykulím na něj oči a málem spadnu ze stoličky.
„Co, že jsem se?“
„Zamilovala ses, drahoušku, a vůbec ti není líto starého přítele, který musí poslouchat tvoje důvěrnosti, které bys spíše měla vyprávět své kamarádce, než mně. Víš co," položí mi smířlivě ruku na rameno, " raději vyraž za tím skutečným Federerem a neblbni teď hlavu jeho dvojníkovi. Ta kampaň tě bude stát ještě spoustu času, to víš sama nejlíp, a ne jenom doma, ale i v zahraničí. Až dokončíš tento projekt, budeš se třeba na věci dívat trošku jinak. Robert je hodnej kluk, tak si nemysli, že ti dovolím, abys ho vodila za nos,“ dodá vážně a pohrozí mi prstem.
„No dovol! Myslela jsem, že jsi můj přítel,“ řeknu dotčeně. Vláčně se opřu o bar a zablekotám, že už půjdu raději domů. Hlava se mi kroutí a jazyk mi zdřevěněl.
Robert je pryč, tady už stejně nemám co dělat.

„Kam jdeš? Počkej, zavolám ti taxíka,“ volá za mnou Zdeněk a očividně se dobře baví.
„A na co, když tady za rohem bydlím? Tam se doploužím i po čtyřech. Tenhle večer byl fakt moc prima, nejdřív ten blb u Samsonů a teď ty se svým fatálním odhalením.“
„No chceš snad říct, že to není pravda?“
Copak vím?

„Hele, já už dneska neříkám radši nic. Já už jsem toho nakecala tolik, až to nebylo hezký. Jdu domů.“
„No, jak myslíš, já tě ale dneska nedoprovodím, vidíš, jak jsem dopad.“ A ukáže na svou nohu. Mávnu pohrdavě rukou:
„V klidu, kamaráde, já to zvládnu. Když jsem dneska zvládla hrát s Federerem, tak už zvládnu úplně všechno!“

Zdeněk zaburácí hurónským smíchem a já se loudám ke dveřím. Kladu opatrně nohu před nohu, jak se sluší na dámu s vysokými, velmi vysokými podpatky. Musí to vypadat směšně. Bylo by dobré, kdyby tohle defilé rychle skončilo, zrovna teď o žádnou pozornost nestojím.

Přesto se dřív, než dojdu ke dveřím, ke mně nenápadně přidá Robert a galantně mi nabízí rámě. Asi vidí můj nejistý krok. „Co jste to říkala o tom odpoledni? S kým, že jste zvládla hrát?“ zeptá se s přísným výrazem ve tváři.
„No přece s Federerem. Vy nemáte doma zrcadlo?“ vyhrkne ze mě, aniž bych chtěla.
A je to venku, teď budu vypadat před všemi jako idiot. Rychle, rychle pryč!!!
Robertovi se z obličeje vytratí vážnost, vyprskne a začne se smát na celé kolo. Láme se v pase, popadá se za břicho a je k neutišení.
„Pak kdo se tu chová jako puberťák. Koukám, že si nemáme co vyčítat,“ procedím vztekle mezi zuby, vytrhnu svoji ruku zpod jeho a uraženě vyběhnu z klubovny.
V hlavě mi cinkají lahve šampusu jedna o druhou, ale studený vzduch má blahodárný účinek. Domů to mám odsud opravdu jen kousek, tak si začnu vlažně vykračovat v klamné naději, že mne po tmě nikdo nevidí a snažím se rozdýchávat vinné opojení.
Moc často nikam nechodím, ale dneska to fakt vyšlo! Faux paix na hřišti, docela nepodařená večeře, Zdeněk se svým názorem a do toho všeho to šampáňo! Moc prima večer, líp už to dopadnout nemohlo. A teď ještě ten trapas na závěr…

 

---