Útěk z umění

Dílnu zalévalo polední horko, muži uvnitř ale nepolevovali v práci. Odsekávali kusy kamene podle instrukcí mistra. Ten se sám shýbal nad kvádrem, aby mu dílem svých rukou a nástrojů dal tvar. Na zpocenou kůži usedal prach a do řinčení dlát zase přerývaný dech řemeslníků. Otevřenými vraty nahlíželi zvědavci a někteří z nich pak vzrušeně roznášeli zprávu o tom, co viděli. Co viděli jako první, v kusech a rodící se; ti ostatní užasnou až v pohledu na hotovou katedrálu.

***

Kámen a bolest, výmluvně nazval svůj román o životě Michelangela spisovatel Karel Schulz. Po staletí umělci vydávali světu svá díla v těžké dřině. To, co se nakonec stalo součástí příběhu umění, bylo dokonalé. Umění svou dokonalost nacházelo především v řemesle. Nepochybně také v imaginaci  a invenci, ale bez řemesla by ani fantazie, ani nápad neměli nejmenší šanci. Předpokladem byla práce, ostatně i proto byli umělci dlouhou dobu vnímání „jen“ jako řemeslníci.

Starému pojetí umění jako řemesla začala zvonit hrana s příchodem novověku, kdy se z řemeslníka stával umělec, individualita, génius. Výsledku to vadilo pramálo, umění bylo na vrcholu. Teprve ale postupující dvacáté století pomalu upouštělo od zásad poctivosti a rozhodlo se uvolnit stavidla všemu, co se jako umění označilo. Vše je umění, vykřikl kdosi. Vykřikl tu zoufalou větu nikoli už do hluku z pršícího kamení, dlát a vzrušených dechů, ale do hluku zmatených řečí.

Stále hustější pletivo řečí a na druhé straně digitální technika zbavená tíhy. Z dílny se stala kancelář, malíř nemá do kůže zažranou barvu, neboť všechny barvy jsou jen funkcí počítače. Vyválet nepodařené malíře v jejich virtuální barvě se čas od času někdo pokusí, ale není to nic platné, neboť ceny současného umění stoupají; a protože trh převzal vedoucí úlohu ve státě a světě, rostoucí sebevědomí výtvarníků za takového stavu věcí nic nezastaví.

Jak se s deficitem uměleckého ve veřejném prostoru vyrovnávají diváci? Od jisté doby se umění zapřísáhlo, že nebude a nesmí brát na diváka ohled, protože by se tak stalo kýčem. Strach z označení nálepkou kýče byl tak mocný, že naprosto paralyzoval zdravé uvažování umělců. Ve snaze vyhnout se jí, opustili prostor běžného člověka, podobně jako by to bylo místo možné nákazy. Nebude-li napříště umělce nic spojovat s optikou tradičního diváka, nemůže na něj nikdo aplikovat kategorii kýčovitého. Ta je totiž ve své základní definici nasáklá lidovostí.

A tak je divák vržen do prostoru, v němž se to sice mele projevy označovanými za umění („Vše je umění“), ale bez možnosti porozumět jim. Nejde snad přímo o to rozumět umění, běžný středověký člověk také jistě nebyl s to beze zbytku vyložit složitou ikonografii gotických obrazů, ale porozumět mu, vnímat jeho řeč jako smysluplnou, být schopen klást takovému umění otázky. Převážné většině současných děl lze klást otázku jedinou: Proč?

Proč výtvarníci rezignovali na řemeslnou stránku věci a veškerý elán vložili do fantazie? Dlouhou dobu šla světem euforie z osvobození forem a názorů. Televize umožnila každému nechat se dle libosti šokovat. Že je šok už dávno zaniklou emocí, bez servítků vyjádřil slavný fotograf Oliviero Toscani v pořadu Na plovárně, kde uvedl, že „jen úzkoprsé lidi může dnes něco šokovat, inteligentního člověka nešokuje nic“. Spolu s porcí čerstvé zeleniny a rybího masa člověk denně vstřebá u večerních zpráv i porci masa lidského, rozmetaného do všech stran bombou palestinského atentátníka nebo na oplátku raketou izraelského letadla. Šok se stal součástí všedního dne, nebo – opravme - minimálně večera. Proč tedy mají umělci takovou touhu předkládat světu další porci zdánlivě nevšední skutečnosti, když ta je do ní už dlouhou dobu vepsána?

Abychom vybrali příklad, šokuje něčím obří prostředníček vztyčený z řeky směrem k hradu? Nešokuje, nepřekvapí. Proti klauzuře angažovanosti, jíž si umělci uložili v hrůze z totalitárních režimů, je silně angažovaným projevem. Čím navazuje na tisíciletou tradici výtvarného umění, aby bylo možné tu plastiku řadit do jeho prostoru? 

***

Vrata dílny jsou otevřená. Nikdo se netísní u jejich prahu, i dílna je opuštěná. Rozházené nástroje kdosi posbíral a odnesl do muzea. Katedrála stále stojí na svém místě; je to ta samá, kterou pomáhali zbudovat kameníci z opuštěné dílny; nová nevyrostla. Pod tou horou z krouceného kamene nikoho nepřepadá závrať, všude jen blýskají světla fotoaparátů. Kolem jde vítr a na něm staré představy o řemesle. Už je docela pryč.