On court, off court - ztracená

7/
Celou cestu na letiště a potom i v letadle, namísto, abych si připravovala řeč na jednání nebo řešila, jak se vhodně obléci, jen smutně koukám do temné noční oblohy a brodím se ve vzpomínkách na Roberta. Nadcházející schůzka, která byla pro mě dlouhé měsíce smrtelně důležitá, mi vůbec netíží hlavu. Ani po ní nevzdechnu. Ani moji kolegové, kteří se vedle mě vesele baví, nedokážou rozptýlit moje mlčení.
Proč jsem mu nedala aspoň telefon, třeba by se mi ozval? Nebo taky ne, ale takhle? To nemůžu vydržet! Tyhle myšlenky mě drtí a naprosto mi zatemňují mozek. Jestli tahle jednání dopadnou normálně, tak to bude zázrak. Nevím, co se se mnou děje, ale musím se dát dohromady, aby na mě nikdo nic nepoznal.
„Romano? Jsi v pohodě?“ přisedne si ke mně Daniel.
Bože, jak já nestojím o jeho přítomnost. Nejraděj bych ho poslala do pekel, ale to nemůžu. Jeho blízkost a zvídavé pohledy kolegů mne neskutečně otravují. Chtějí, abych s nimi popíjela a šprýmovala, ale já na jejich stupidní řeči nemám dnes náladu. Najednou jsou stupidní! Až do teď to byli mí nejoblíbenější, něco jako rodina, ale z nějakého, pro mě nepochopitelného důvodu, je dnes nedokážu vystát.
„Jo, všechno je v poho, jen jsem hrozně unavená,“ lžu, jak když tiskne a požádám Daniela, aby mne nechal napospas mým myšlenkám. Má pochopení, jako vždy, a bez dalších otázek se odchází bavit za ostatními. V duchu mu děkuji a uvědomuji si, že tohle jsou chvíle, pro které zůstával mým favoritem. Když odchází, dlouze se za ním dívám a přemítám, jestli je to jen momentální stav, nebo jestli ještě někdy snesu, že by se ke mně přiblížil. Najednou se mi už nezdá tak hezký a přitažlivý jako dřív, a jeho solidní chování mi dává pocit, že na něj můžu být i hnusná.

Sedá si vedle Terezy, mojí asistentky, a já ho upřeně sleduji. Je to vedoucí obchodního oddělení naší, tedy částečně mojí společnosti. Marketingové společnosti, ne moc velké, nicméně velmi úspěšné. Daniel je sice šéf, ale ne společník, což ho tlačí k vysokému výkonu, protože by se jím rád stal. Má možná větší ambice jako já a netají se tím. Zdá se, že jsme si způsobem svého života tak nějak podobní a proto jsme si našli cestu jeden k druhému. Naše vytíženost a naprostá časová zaneprázdněnost nás spojily a my se stali jakýmsi divným způsobem milenci, kteří spolu netráví volný čas, ale hledají skulinku ve své práci, pro pár společných okamžiků. Ovšem, o lásce tu nemůže být řeč. Po jednom večírku jsme se spolu vyspali a asi se nám to oběma líbilo, že jsme se začali občas vyhledávat. A takhle nám to vyhovuje. On je rád, když se může se mnou ukázat někde ve společnosti, kde chce udělat dojem - já tomu říkám, že mu dělám květinu v klopě - a on mi na oplátku kupuje drahé dárky, vodí mně do nejlepších restaurací, a protože je docela ucházející v posteli, jsem vlastně spokojená. Hlavně se ještě v noci sbalí a bez zbytečných řečí opustí můj byt. Občas si uvědomuji, že pro „normální život“ to nestačí, ale ten já už nevedu nejméně deset let.

Jenže teď se cosi změnilo.

Nadchází den první - jednací. V hotelu máme pronajatý malý salonek, ve kterém budou probíhat rozhovory. Naše týmy se do nich v devět ráno usadí a s malou přestávkou na oběd, pokračujeme v debatách až do pozdních večerních hodin. Do postele ulehám zbitá a utrápená. Jeden den je bez milované osoby nekonečná doba, celý týden se rovná věku a představa, že se to dá vydržet je fikce. Má práce mne ničí.
Den druhý - jednací. Mr.Smith - šéf švýcarského týmu je tvrdý partner a jednání se začíná vyvíjet v náš neprospěch. Mučí mne představa, že nevím, co se doma děje. Bojím se volat, protože by to mohlo narušit mou práci. I tak se pořád necítím, naše pozice tady není vůbec dobrá.
Den třetí - jednací. Je mi zle, mám zimnici a špatně spím. Daniel zuří a kolektiv mi dává nůž na krk. Snažím se je uklidnit, ještě není všem dnům konec. Tenhle výlet nepřežiju, pokud se neponořím do práce co nejhlouběji a měla bych to ve svém vlastním zájmu udělat, co nejdřív. Jde mi to ztuha.
Čtvrtek - den čtvrtý - jednací. S velkým sebezapřením vkládám do práce všechen um a šarm, se kterým vždy dokážu zvrátit věci na svou stranu. Daniel se usmívá a dává mi tak najevo radost a podporu. Zdá se, že jsem tu jediná, kdo trpí, a všem ostatním je to jedno. Přesto se věci hýbou, kam chci já, srším nápady i argumenty. Zároveň nechápu, kde se to ve mně bere. Někde vevnitř je bolest, kterou nedokážu popsat, ale dává mi neskutečnou sílu a já všem dokazuji, že si své místo ve firmě zasluhuji. Mr.Smith je vynikající partner a já si nemohla přát lepšího, s kým bych mohla změřit svoje schopnosti. On to uznává a podepisujeme smlouvu, která je pro mě velkým zadostiučiněním. Všichni si společně tiskneme ruce a máme radost z dobře vykonané práce. Teď by měla přijít ta stará dobrá známá - euforie z vítězství, která mi pokaždé zaplatí za mou snahu nejvyšší cenu - uspokojení ze sebe sama, ze svého výkonu. Dnes však přichází jen velmi pomalu a já poprvé cítím, že život není jen pýcha na svou práci.
V den čtvrtý se pak koná i večeře s panem Smithem a jeho asistentkou, vážná společenská i obchodní záležitost. Daniel je elegantní a chová se ke mně vybraně; naši společníci tak nabývají dojmu, že k sobě patříme. Když se rozproudí debata o Rogerovi a tenisu, v očích se mi lesknou slzy. Jen já vím, že to není kvůli němu.

Naši obchodní přátelé jsou milí a velmi vtipní, máme s Danielem co dělat, abychom jejich bonmoty správně pochopili a nesmáli se věcem, které vtipné nejsou. Je to náročné, ale poučné. Mladičká kolegyně pana Smithe mne zachraňuje a žádá společnost o svolení, aby se mohla vzdálit. Svádí to na náročný den a mně tím prokazuje obrovskou službu. Přidávám se k její prosbě. Společně pak opouštíme restauraci a na chodbě se loučíme jako dobří přátelé. Velmi příjemné, pomyslím si, a zvenčí na kliku pověsím štítek: Don´t disturb.
Přesto se za hodinu ozve jemné zaťukání. Je to Daniel. Bylo víc, než jisté, že přijde, ale doufala jsem, že by ho cedulka na dveřích mohla odradit. Neodradila. Sedí naproti mně a chrlí ze sebe jeden kompliment za druhým.

" Víš, celý týden jsem tě pozoroval, jsi jiná, je v tobě něco cizího, co se s tebou děje? Vyzařuje z tebe jakýsi smutek, ale jakoby to bylo právě tím, jsi okouzlující a nezvykle krásná. A na té večeři jsem se nemohl na tebe vynadívat. I pan Smith o tobě mluvil moc hezky, řekl bych, že ses mu taky líbila. Škoda, že jsi tak brzy odešla, byl to příjemný večer.“
Jako bych vůbec neposlouchala, co říká, zeptám se, proč přišel.
„Přišel jsem přece za tebou,“ odpoví Daniel s překvapením v hlase.
Vím, o čem mluví a nemám ani nejmenší chuť mu něco vysvětlovat.
„Jsem unavená, dneska ne.“
„Když ne dnes, tak kdy? Máme co oslavovat a zítra letíme domů!“
Domů, ach ano, konečně.
Mlčím.
„Romano, co se děje, tohle nejsi ty. Máš mít radost, zvládli jsme to, zadavateli jsme ušetřili pěknou kupu peněz, ze které určitě zbude i něco pro nás. Tak co tě žere?“
„Nežere mě nic, jen opravdu nemám náladu.“
„Pojď ke mně, já ti ji spravím,“ natáhne ke mně ruce a v mém těle se zvedne prudká vlna odporu. V té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Ještě před nedávnem jsem se s ním ochotně milovala a dnes nesnesu ani pomyšlení na to, že by se mě dotknul!
„Promiň, Deny, já nemůžu.“

Ráda bych ho byla odprosila a nějak solidně mu všechno vysvětlila, ale nenacházím slova, která by byla vhodná pro tuhle situaci. Tak jen koukám do země a mlčím.
„Tak mluv, co se děje? Dnešní noc je jako stvořená pro lásku a ty jsi jako kus ledu.“
„Právě! Pro lásku. Ale náš vztah není láska, nebo myslíš, že ano?“ odseknu tvrdě.
„O čem to, ksakru, mluvíš? Nikdy ti nevadil způsob jakým jsme spolu!“ Daniel je očividně vyveden z míry, nechápe můj postoj a brání si své.
„Myslím, že je na čase, abychom to ukončili,“ vyslovím nahlas něco, co jsem měla udělat už dávno.
Daniel na mě vyjeveně zírá. „Co tím myslíš?“
„Neptej se, jako bys nechápal.“
„Asi nechápu, už se se mnou nechceš stýkat? Už ti nejsem dost dobrý?“

„ Ty někoho máš!“ odtuší znenadání a vztekle zatne zuby.
„A kdyby, tak co? Nikdy jsem ti neslibovala věrnost až do smrti a ty mě konec konců taky ne,“ odseknu vzdorovitě.
„Kdo to je?“ vyštěkne. V jeho hlasu slyším dosud neznámou barvu a děsí mě to.

„To je docela jedno, stejně ho neznáš,“ opáčím, ale je jasné, že Daniel to tak snadno nepřijme.
„Nebudu skrývat, že jsem velmi zklamaný. Myslel jsem, že jsi v našem vztahu spokojená, nikdy sis neztěžovala, naopak se mi zdálo, že ti to maximálně vyhovuje, nic jsem po tobě nechtěl, žiješ si svobodně, tak v čem je problém?“
„Já jsem se zamilovala,“ řeknu mu přímo do očí. To ovšem není dobrá volba.
Z distingovaného milence se najednou stává fúrie, která metá kolem sebe hromy a blesky. Nedokáže ani trošku skrýt svou zlobu nad tím, co jsem řekla, vybuchuje jak časovaná nálož. Zírám na něj a nechápu, jak jsem s tímto člověkem mohla trávit tolik času. Dokonalá přetvářka, obchodní ředitel, má to v popisu práce. Asi.
V srdci se mi usadí hluboké zklamání a cit, který jsem k němu dosud chovala, můj obdiv k jeho vzorovému vystupování, se rozplyne jak pára nad hrncem.
„Vypadni!!“ zařvu na celý pokoj.
„Vypadni! Ven!“ opakuji vztekle a nic si nepřeji víc, než aby už zmizel z mého života.
„Ty ještě budeš prosit, abych tě vzal nazpět, lepšího chlapa jsi v životě neměla, to olituješ!“ chrlí ze sebe vztek.
Otevřu dveře a beze slova mu ukážu, ať opustí můj pokoj.
„A příště respektuj visačku na dveřích!!“ zařvu za ním a bouchnutí dveřmi se vrací hotelovou chodbou jako ozvěna.
 Roberte, kde jsi? Tolik bych tě teď potřebovala!

 V životě jsem nepocítila takovou bezmoc a hlavně zoufalství ze svého vlastního života. K čemu je mi úspěch a sláva a peníze a super party s celebritami, když nemám pro koho žít? Dost možná, že až se vrátím, nebudeš o mě vůbec stát.

 Nedala jsem ti ani telefonní číslo, tak triviální věc, kterou dělám dnes a denně. Kolik cizích, naprosto bezvýznamných lidí tohle číslo má a člověku, na kterém mi záleží, jsem ho upřela? Pánbůh mne asi stvořil pro něco jiného, než pro lásku. Tak proč mi ji teď dává pocítit v každém kousku mého těla? Chce mi ukázat, oč jsem se šidila svým vlastním jednáním, abych už do konce svého života věděla, že s láskou si nemůžu zahrávat?
Pláču jako želva. Bezděky sahám po telefonu a volám Zuzce.
„Ahoj, Romi, děje se něco?“ zíve otráveně. Mě totiž nedochází, že už je půlnoc dávno pryč.
„ Je pozdě, proč mě budíš!? Nějakej průser? Nikdy nevoláš, když jsi v zahraničí.“
„Ahoj Zuzi, nezlob se, vidělas´ Roberta?“ zeptám se sklesle a taky hlavně nesmyslně.
„To voláš jenom kvůli tomu, aby ses mě na tohle zeptala? To nemyslíš vážně!“ zuří Zuzana.
„Ne, promiň, je mi hrozně, bylo to náročné.“ Začnu znovu brečet. „Tak vidělas´ ho?“
„Jo viděla, dneska odpoledne a moc dobrý to nebylo, proč jsi mu nedala svý číslo?“
„Tys s ním mluvila?“
„Jo! Přišel za mnou, chtěl po mě ten telefon. A to voláš jenom kvůli tomu? Poslouchej, jseš v poho? Co se děje?“
„Nic, jsem celkem v pořádku. A dalas mu to číslo?“
„Ne, víš, že to zásadně nedělám.“
„A co říkal?“
„Byl naštvanej! Na tebe, na mě, na celej svět, zkoušel na mě všechno možný, ale já byla tvrdá, jako vždycky, znáš mě.“
„Mělas mu ho dát,“ řeknu smutně a utírám si nos.
„Romano, tobě fakt asi přeskočilo. Tak proč jsi mu ho nedala sama? “
„Protože jsem blbá.“
„To seš, tak mu ho mám dát, nebo co?“ Zuzka už chce končit, evidentně ji v tomto čase moje trable nepřipadají nijak zvlášť důležité.
„Teď už ne, zítra se vracíme. Potřebovala jsem jen někoho slyšet, víš, byl tady Daniel a zrovna jsme se moc nepohodli.“
„Tys mu něco řekla?“
„Jo, dala jsem mu kopačky a on to neunesl.“
„ Romi, víš co, ty si umíš život fakt vylepšit! Běž spát, probereme to, až se vrátíš a důkladně.“
„Jasný, promiň, potřebovala jsem tě jen slyšet.“
„Já myslím, žes potřebovala slyšet někoho jiného, ale to je fuk.“
„Tak ahoj.“