Oslíci v černých fracích

Nová noc a po ní den, den po noci probdělé, do kterého mě zamotá spánek, aby mi tloukl rezivé hřeby do hlavy. Je to stejně podivné, spát ve dne a třást se zimou ve vyhřáté mísnosti do níž svítí slunce východní. Tak začínají sny.
Sny podivné, které probuzeným hlava nebere. Přicházejí nečekaně tak, jako život bez hole bílé, kterou malíř odhodil i s paletou barev. A opět mraky nás přikrývají stínem.

Jdu ve slunci i dešti zároveň
hlavu skloněnou k silnici alejí dubů spolykanou
a nohou chromou
uhýbám pramenům.

Světlo proniklo do kříže cest
jen lehce
aby rozhalilo oponu výdechu smrti
a já míjím vůz pohřební bez funebráků
on míjí mne
prozářen fialovým stínem.

Dva oslíci mi z barvy pohlédnou
pohledem žalostným smutně do očí
vydechnou šero do srdce
jenom tak tiše aby nespolkly ptačí písně
tu hudbu která doprovází rakev s bytostí mě neznámou.

A oslíci v černých fracích mizí do ztracena
aby uvolnily prostor pro kočár tažený
třemi páry koní bez chocholů
pouze oděni byli do vlny šedohnědé
a nevrhali stín.

Obrátil jsem se, abych sešel z cesty a stanul jsem před chrámem v místech, kde mimo sny žádný chrám není. Oslíci zmizeli a mrtvou bytost pohltilo zdivo kostelní. Já ještě chvíli bloudil mezi sloupy a lavicemi v chrámu mnoha lodí, abych opět vyšel do světla, rozloučil se se spřežením mrtvých koní. Jen oslíky v černých fracích jsem již nikdy nepotkal.