Zákon snů

Sněhem, jak tajemná hudba,

hlas Ticha a Noci zní.

A v matných, blikavých odlescích

plují tisíce nadějí.

Uleví slůvka vyřčená do tmy,

uleví srdci a potůčkům slz.

Krajinou přání, větrem hnané,

nesou se vločky, jak naděje plané.

Snad polární záře nad obzorem

naslouchá plynoucím řekám vět -

letícím vločkám tužeb a přání;

mým ústům, která se vyslovila

za jasné noci do malého tání.

A návějem písmen abecedy

prorůstá zelená pravda času.

Snad po stech, možná po tisících

pod jediným pohledem teplého hlasu

umírají tu naděje.

A brzy, už s rozevlátím zlatých vlasů

zaniknou vzpomínky starých časů.

A pochopit musí zákon snů,

měsíc i já a všechen žal,

že s dalším slunce východem

chtíc-nechtíc jde náš život dál.