Fokus Václava Moravce o psychiatrii

Fokus Václava Moravce o psychiatrii

Tento text je reflexí toho, jakým způsobem Česká televize informuje veřejnost o psychiatrii.

1.
Už začátek textu o prvním dílu nového pořadu Václava Moravce, který se bude vysílat přímo z Psychiatrické léčebny v Bohnicích, je příznačný.¹⁾ Žijeme v době šílené? A jak si v ní zachovat zdravý rozum? První díl nového měsíčníku ČT24 na téma Stav duše. Jak víme, podle psychiatrů jsou fenomény, které oni nazývají "duševní nemoci" symptomy chorob mozku, takže stejná otázka zní, pokud bereme psychiatrická dogmata vážně, takto: Jak žít v moderní době a neonemocnět chorobou mozku?

Což je absurdní- nebo skutečně naše doba nějak způsobuje mozkové choroby?

Nebo snad nejde o to, jak v naší době neonemocnět chorobou mozku, ale o to, jak v moderní době žít? A to nejen přežívat, ale být šťastný, sebevědomý, dosahovat úspěchů apod.? Cítíme, že tím "Jak si v naší době zachovat zdravý rozum?" mysleli autoři právě to.

Potom se ovšem musíme ptát, proč pozvání k hovoru přímo v areálu Psychiatrické nemocnice v Bohnicích přijali neuropatolog František Koukolík, psychiatři Martin Hollý a Michal Samson, adiktolog Michal Miovský, abstinující spisovatel Josef Formánek a biskup Václav Malý?

Pokud redaktoři ČT chtějí zkoumat jak žít v moderní době, proč pozvali 1 neuropatologa a 3 "odborníky na choroby mozku"? Nebo že by skutečně naše doba způsobovala choroby mozku? Proč potom pozvali teologa?

V 5. ukážu, že tato nekonzistentnost má svou logiku. Ale samozřejmě je to absurdní kombinace odborníků; nelze brát na lehkou váhu, že redaktoři ČT to takhle plácají dohromady, protože to opravdu nedává smysl. Pokud je smyslem pořadu zkoumat, jak ŽÍT v moderní době, proč si redaktoři pozvali neuropatologa a 3 „neurology“? Pokud je smyslem pořadu zkoumat, jak v moderní době NEONEMOCNĚT chorobou mozku, proč si pozvali teologa? V Česku přibývá nemocných s Alzheimerovou chorobou; až bude Fokus na tohle téma, také si Václav Moravec pozve teologa?

2.
Text pokračuje pojednáním o depresi. Dovídáme se, kdy končí špatná nálada a začíná nemoc mozku.

… kde přesně leží hranice mezi lehčí neurózou či rozladěností a skutečnou nemocí? Především je třeba říct, že tyto hranice nejsou příliš ostré a navíc se stále posouvají. Jako třeba v případě deprese. To, co se ještě do loňského května považovalo za smutek ze ztráty, se teď podle nové klasifikace Americké psychiatrické asociace už dá označit za depresi - pokud trvá po určitou dobu.

 „Obecně ale můžeme říci, že hranice mezi náladou a onemocněním je v neovladatelnosti nebo neodklonitelnosti určitého emočního prožívání,“ upřesňuje ředitel Psychiatrické nemocnice Bohnice Martin Hollý.

- KAŽDÁ nálada je neovladatelná či neodklonitelná. Nikdo- ani pan psychiatr Hollý- není schopen měnit dle libosti svou náladu. Nikdo si nemůže jen tak říct: Teď budu mít dobrou náladu, teď špatnou, teď budu spokojený, teď nespokojený, teď sebevědomý, teď nesebevědomý, teď budu v euforii, teď v depresi… Takhle to nefunguje. Všichni přece víme- ze své životní zkušenosti- že tyto fenomény mají DŮVODY. A jak ty důvody vznikají? Vyhodnocováním (uvědomovaným či neuvědomovaným) vlastní ŽIVOTNÍ SITUACE. Když svou životní situaci vyhodnocujeme jako dobrou, cítíme se dobře; když ji vyhodnocujeme jako špatnou, cítíme se špatně; většinou ji vyhodnocujeme jako stejnou či "normální" a cítíme se- inu "normálně".

Čili to, že si nemůžete jen tak chtěním- tj. aniž byste pociťovali důvod- změnit náladu, žádná známka nemoci mozku není. Tak prostě člověk funguje a týká se to všech lidí v jakékoliv náladě.

 Když tedy máme jen špatnou náladu, jsme nakonec přece jen schopni cítit a prožít radost. Člověk nemocný depresí to ale nedokáže. Protože samotná radost je nemocná.

- Zde autor nerozlišuje mezi "neprožívat radost" a "nebýt schopen prožít radost". Když máme špatnou náladu, tak z definice neprožíváme radost (jinak by to nebyla špatná nálada). Když jsme nakonec přece jen schopni cítit a prožít radost, tak se už nejedná o špatnou náladu. O tom, že náladu není nikdo schopen změnit bez pociťovaných důvodů, jsme už mluvili. Čili to čemu psychiatři říkají "deprese" je prostě dlouhotrvající špatná nálada.

To "radost je nemocná" říkají psychiatři a všichni polointelektuálové to po nich opakují. Jak na to psychiatři přišli? Nijak, prostě to ŘÍKAJÍ. Psychiatři přesvědčují veřejnost, že lidé, kteří mají dlouhodobě špatnou náladu, trpí nemocí mozku, která způsobuje, že nejsou schopni prožít radost. Zbývá dodat, že 1. psychiatři o tom nemají jediný DŮKAZ 2. mají z toho značný ZISK 3. je mnohem lepší vysvětlení toho, proč lidé mají dlouhodobě špatnou náladu, než to, že trpí nemocí mozku, která způsobuje, že nejsou schopni prožít radost, totiž to, že ti lidé jsou schopni prožít radost, ale prostě ji neprožívají, protože k tomu nepociťují důvody.

A nejen to: nemocná je i vůle. „Depresivní člověk sám prožívá zacyklený pocit viny, že není schopen něco udělat. Když se mu pak někdo snaží pomoci slovy, aby se vzchopil a snažil, tak jen posiluje jeho sebeobviňování,“ doplňuje Hollý.

- S vůlí se to má stejně jako s tou radostí: Chcete něco dělat, když pociťujete důvod a nechcete něco dělat, když nepociťujete důvod. To o čem mluví pan psychiatr Hollý, je prostě ambivalentní postoj, který lidé úplně běžně mají k lecčemu a téměř vždy ke svým povinnostem. Chcete něco dělat a zároveň to dělat nechcete. Pociťujete důvody něco dělat (pracovat, kouřit) a ZÁROVEŇ pociťujete důvody TO SAMÉ nedělat (tedy nepracovat, nekouřit). Jedná se o intrapersonální konflikt. Jak tenhle konflikt dopadne? To záleží na tom, jaké důvody převažují.

Onen "depresivní člověk" pana psychiatra Hollého je prostě v situaci, kdy pociťuje důvody něco udělat (povinnost) A SOUČASNĚ pociťuje důvody (jakékoliv) to neudělat a ty druhé převažují. To že se v takové situaci cítí provinile a obzvláště tehdy, když mu ji někdo připomíná, je samozřejmé. Nemá to samozřejmě nic společného s medicínou.

Shrňme to: Psychiatři se snaží přesvědčit veřejnost, že fenomény, které prostý člověk chápe úplně samozřejmě ne jako tělesné problémy, ale jako životní problémy, ve skutečnosti JSOU tělesné problémy, a to symptomy choroby mozku. Psychiatři nepopírají, že tzv. "deprese" JE špatná nálada, ale trvají na tom, že je to symptom nemoci, protože 1. je neovladatelná či neodklonitelná a 2. trvá dlouho (pokud trvá po určitou dobu). Jenže pokud chápeme "depresi" jako fenomén analogický ne tělesné nemoci (třeba cukrovce, ke které psychiatři "depresi" neustále přirovnávají), ale prostě NÁLADĚ či duševnímu rozpoložení, nemáme problém těmto "kritériím nemoci" vyhovět, protože 1. jakákoliv nálada je "neovladatelná a neodklonitelná" a 2. nálady mají DŮVODY a není žádný důvod se domnívat, že by ty důvody neměly být přítomné dlouhou dobu- PRÁVĚ NAOPAK: dává smysl předpokládat, že nálady budou spíš dlouhodobé, protože lidský život je docela stereotypní.

Čtenář by si tedy měl uvědomit, jak SLABÉ argumenty psychiatrů jsou.

3.
Dále se autoři zamýšlejí nad tím, proč lidí v psychiatrických "ordinacích" a "nemocnicích" přibývá, když psychiatři a potažmo český stát dělají vše pro to, aby je tam dostali. Počet lidí, kteří navštívili ordinaci psychiatra, narostl za posledních třináct let o dvě třetiny. Znamená to, že je víc nemocných? Že je péče dostupnější nebo že zabrala osvěta a návštěva psychiatra není už takové stigma? Nejspíš všechno dohromady.

- Ne "všechno dohromady", je to tou "osvětou". Všechny ty "Nemít náladu může být nemoc", "Nestyďte se léčit", "Duševní porucha je normální nemoc" apod.: prostě lživé kampaně financované z peněz daňových poplatníků, jejichž cílem je přimět lidi navštívit psychiatra. A psychiatr jim už nějakou tu depresi či jinou "duševní nemoc" vymyslí, a ještě vám řekne, že kdyby ten člověk neměl problém, přece by nešel k psychiatrovi.

Co je na těchto kampaních ale opravdu odporné, je to, že jejich cílem není POUZE přimět lidi navštívit psychiatra, ale také je přimět k tomu, aby psychiatrům UDÁVALI své rodinné příslušníky, typicky syny a dcery. ²⁾

4.
Cílem Fokusu je Zaměřit, zaostřit, zacílit a s maximální pozorností se soustředit na naléhavá témata, která rezonují společností, ale mnohdy se dostávají pod naši rozlišovací úroveň. (…) „Ve Fokusu chceme popsat neduhy, nemoci západní civilizace i české společnosti,“ přiblížil cíl pořadu jeho moderátor. ³⁾

- Rozdíl mezi skutečnými (tělesnými) nemocemi a metaforickými "duševními nemocemi" skutečně je pod rozlišovací úrovní většiny společnosti- bohužel. A psychiatrie skutečně je největší špatnost západní civilizace i české společnosti. Ale o tom, že psychiatři svévolně VĚZNÍ A MUČÍ lidi a SVÉVOLNĚ mění verdikty soudu, nepadne ve Fokusu ani slovo. Nebude tam ani zmínka o tom, že psychiatři používají násilí- jako by to nedělali.

Obsahem pořadu bude- kromě běžné propagandy o existenci duševních nemocí- diskuze o tom, "jak zlepšit péči o duševně nemocné", což ve skutečnosti znamená, "jak dát psychiatrii ještě víc peněz, vlivu a moci". 

5.
Většina lidí je přesvědčena, že Česká televize- veřejnoprávní médium demokratického státu- je nestranná, vyvážená, jaksi "férová", prostě že "říká pravdu"- čímž se liší od veřejnoprávních médií komunistického státu. A "neutrálnost" a "vyváženost" skutečně jsou podle Karla Hvížďaly zásady média veřejné služby. ⁴⁾

Zní to hezky: jenže je tomu skutečně tak? Prozkoumejme jak je to s vyvážeností a neutralitou České televize, pokud jde o psychiatrii.

„Vyváženost“ chápu jako "snahu o to, aby prostor dostaly obě strany". V takovém případě je ČT, pokud jde o psychiatrii, absolutně nevyvážená: Kolik prostoru dostali na ČT psychiatři? Kolik prostoru dostali na "férové" České televizi kritici psychiatrie?

Zatímco vyváženost je v podstatě otázka skladby programu, „neutrálnost“ se týká redaktorů a moderátorů: televize je neutrální, pokud se její redaktoři nepřidávají k jedné ze stran a nehlásají její názory- protože v opačném případě už veřejnoprávní televize není televizí „všech“, ale oné zájmové skupiny.

V takovém případě ČT není neutrální: všichni víme, že její redaktoři a moderátoři úplně samozřejmě přijímají psychiatrický úhel pohledu a hlásají psychiatrické názory. Takže tématem Fokusu je „Jak zlepšit kvalitu duševního zdraví v Česku“- jinými slovy: „Jak prosadit psychiatrickou ideologii“; tématem Interview ČT 24 bylo „Jak chránit obyvatelstvo před duševně nemocnými lidmi“⁵⁾ - tedy opět „Jak prosadit psychiatrickou ideologii“ atd. Přičemž analogické „přidávání se“ na stranu pravičáků, levičáků, environmentalistů nebo teokratů v ČT neexistuje- a i kdyby se vyskytlo, každý by to považoval za něco nevhodného.

 Vidíme, že pokud jde o psychiatrii, není Česká televize neutrální a vyvážená, ale že hlásá psychiatrické myšlenky a nedává prostor kritikům psychiatrie- úplně stejně jako před rokem 89 Československá televize hlásala komunistické myšlenky a nedávala prostor kritikům komunismu. Jediný rozdíl je v tom, že dnešní redaktoři si- na rozdíl od svých předchůdců- NEUVĚDOMUJÍ, že hlásají politickou ideologii- čímž je všechno ještě děsivější.

Jenže psychiatrický světonázor JE politická ideologie, protože psychiatrie JE politika; psychiatrie je, jak řekl Szasz, „Nucení lidí, aby dělali to, co nechtějí dělat“- tedy politika. ⁶⁾

U žádné státní televize, ani u té nejférovější, nemůžeme bez zkreslení skutečnosti otázku MOCI vynechat, protože každý kdo dostal prostor v televizi má z definice přinejmenším MOC dostat svou věc (verzi skutečnosti) do médií, tzn., má MOC prosadit svou věc jako něco relevantního, jako něco, o čem by lidé měli vědět.

A kdo z definice má takovou MOC? Příslušníci establišmentu. Státní televize bude tedy z podstaty věci dávat prostor představitelům establišmentu a konzervovat tak status quo. A pokud redaktoři státní televize nebudou považovat zájem establišmentu za něco politického, můžou to i podporovat- což je právě případ psychiatrie.

Redaktoři České televize tedy dávají prostor establišované psychiatrii (čímž vlastně zároveň za peníze daňových poplatníku POTLAČUJÍ názory kritiků psychiatrie) a- protože nepovažují psychiatrii za politickou ideologii- přidávají se na stranu psychiatrů a podporují psychiatry v prosazování jejich zájmů.

Všimněme si tedy, že za podporou politické síly veřejnoprávním médiem nemusí být vůbec „politická objednávka“, ale že státní televize může zcela nezáměrně podporovat politické hnutí⁷⁾ za těchto okolností:  1. Jde o establišované hnutí 2. Není POVAŽOVÁNO za politické hnutí (přestože je) 3. Redaktoři televize sdílejí názory onoho hnutí.

V případě České televize a psychiatrie je ovšem výraz „redaktoři sdílejí názory psychiatrů“ eufemismem: výstižnější je „redaktoři psychiatrům slepě věří“- ostatně jako většina populace. Redaktoři Fokusu si ale také intuitivně uvědomují, že fenomény (alespoň některé) psychiatry autoritativně označované za "symptomy choroby mozku" jsou ve skutečnosti ŽIVOTNÍ PROBLÉMY, a proto pozvali někoho, koho považují za odborníka na to "jak ŽÍT"- teologa.  Nelogická sestava hostů Fokusu (1 neuropatolog, 3 pseudoneurologové, 1 teolog) je právě důsledkem současného působení slepé víry v psychiatrická dogmata a indoktrinací dosud neodstraněného zbytku správným směrem mířící intuice.

Shrňme to: Co by si lidé měli uvědomit? 1. Že dnešní Česká televize neutrální a vyvážená NENÍ. Že hlásá převládající světonázor a podporuje establišment, jehož existence je DŮSLEDKEM převládání onoho světonázoru. Taky by měli vědět, že 2. ČT si moc neláme hlavu s pátráním po názorech druhé, minoritní strany (a zrovna v případě psychiatrie je to až nápadné).

Prostě by bylo dobré, kdyby si lidé uvědomovali, že vysílání ČT (a všech ostatních státních médií) je odrazem převládající kultury či „ducha doby“- a tudíž zájmů establišmentu (alespoň těch, které jsou považovány za legitimní).

Férová Česká televize tedy férově prezentuje nebo i podporuje názory těch, kteří mají MOC prosadit svou interpretaci světa jako pravdivou a svůj zájem jako legitimní. Jenže jak víme, mít moc neznamená mít pravdu.

19. 2. 2015

 

1) http://www.ceskatelevize.cz/porady/11054978064-fokus-vaclava-moravce/215411030530001/

2) Několik odkazů pro představu jak to vypadá:

http://www.prozeny.cz/magazin/deti-a-rodina/pubertak/40259-pubertalni-vystrelky-nebo-dusevni-nemoc-jak-je-od-sebe-rozeznat

http://zena.centrum.cz/zdravi/novinky/clanek.phtml?id=769211#utm_source=centrumHP&utm_medium=stylebox&utm_campaign=A&utm_term=position-4

http://www.novinky.cz/zena/zdravi/116974-schizofrenii-onemocni-jeden-clovek-ze-sta-nejcasteji-v-mladi.html

A mnoho dalších… Jak psychiatři podněcují lidi, aby jim udávali rodinné příslušníky případně sami sebe, je téma na samostatný text.

3) http://www.ceskatelevize.cz/porady/11054978064-fokus-vaclava-moravce/215411030530001/8380-o-poradu/

4) http://cs.wikipedia.org/wiki/Ve%C5%99ejnopr%C3%A1vn%C3%AD_m%C3%A9dium

5) http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10095426857-interview-ct24/214411058041015

6) Jde o tento Szaszův výrok: „Psychiatry IS politics. Has always been politics. It is politics pure and simple, because politics... psychiatry was always the application of force against people who don’t want to be forced.”

Např. zde: https://www.youtube.com/watch?v=_EpJ9nYDjAU   7:37

7) Pro osvěžení definice politického hnutí něco z wikipedie: Politické hnutí je sociální hnutí v oblasti politiky. Politické hnutí může být organizované okolo jediné záležitosti anebo sady záležitostí, anebo kolem sady sdílených znepokojujících záležitostí sociální skupiny. Na rozdíl od politické strany není politické hnutí organizováno za účelem zvolení členů hnutí do vládních úřadů; místo toho má za cíl přesvědčit občany anebo vládní úředníky, aby něco udělali ohledně problémů a záležitostí, na které je hnutí zaměřeno. (…) Politická hnutí jsou vyjádřením zápasu sociální skupiny za politický prostor a výhody.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Politick%C3%A9_hnut%C3%AD

 

---