Králi zasněnému

Králi zasněnému. A jeho hlava uťatá. V dlaních zlaté slunce. Jsou to znamení na cestě. A všude kolem stojí kouř. A noc je a jsme dva. Když jsem zametal schody do kostela. Zrozenému z otce. A pak ten zmatek vlny chaosu co šplouchá na maják. Neboj se a pozoruj, je to jen trocha vody. Podívej, jak je všecko chatrné. Je zázrak, že to drží alespoň chvíli pohromadě. Tak dej mi alespoň tu chvíli. Chvíli než se rozední. Tu chvíli, než jeden vedle druhého zemřeme. Ty důvěrně známé tóny. Má tvář, ta pravá. A na dveřích cizí jméno, cizí jméno na zvonku. Ke snům víc a blíž. Stopy ve sněhu. A víc nic, jen pohyb a barva. Člověk ve světě, svět v člověku. Něčím se stát, taková pošetilost. Tak jen to pouhé, trochu a upřímně. Zrovna když nebe křižovala letadla. Sami proti všem, v letu hoříme. Když už je po boji. A země zakletá. Vrány co do mlhy krákají. Sedím sám u stolu a Markéta. Že nás nutí sklánět hlavu k zemi. Že sotva jsme se našli, jsme zase ztraceni. Ani kabát si nesundal. Žena růže píseň kost. A tam v dálce je, jak se to jenom řekne?

---