Vyšší forma

Housenka se uzavřela ve svém obalu a přetváření započalo. Hladký červ se měl stát motýlem. Nebylo na tom však nic krásného, ani velebného. Pro housenku to znamenalo jen tmu a bolest a neodvratnou smrt. Struktury původního těla se musely rozpustit v lepkavý koktejl bílkovin. Mělo se narodit něco nového a nádherného, ale mělo se to narodit z bolesti a smrti. Žaludeční šťávy už začaly svůj rozkladný proces a nebylo cesty zpět. Zbyla jen tma a bolest, bolest a tma. A snaha doufat, že umírající vědomí se nakonec probudí do nového života.

Konečně dokážu odtrhnout od kukly pohled. Poslední dobou mě přerod housenek v motýly nesmírně fascinuje a zároveň děsí. Ta jeho naprostá definitiva. Rozhodnutí zříct se sama sebe pro jakýsi nejistý výsledek. Cítím na ramenou náhlou tíhu. Předzvěst věcí, které... V náhlém afektu po kukle chňapnu. Rozmáčknu ji mezi prsty.

Nemysli na to! Nesmíš se nechat zastrašit!

Nazelenalý sliz, který z kukly vytekl, si otřu o kalhoty. V tu chvíli mi taky dojde, že vůbec nevím, kde jsem. Zase jsem se ocitl venku. A nevím jak a nevím kdy. Naposledy si vzpomínám večer, světlo svíček a obrovské zákruty teplovodních trubek. Došíval jsem svůj vak a připravoval se na noc...

Teď je po poledni, takže jsem byl mimo nejmíň patnáct hodin a dostal jsem za tu dobu – netuším jak – do úplně jiné části města. Ty výpadky paměti jsou čím dál horší. Rád bych si myslel, že je to proto, že jsem vysadil všechnu medikaci. Ale spíš bude mít pravdu Lemuel, že to jen moje tělo a mysl cítí blížící se čas přechodu.

Seberu se a klopýtám na tramvaj, lístek samozřejmě nemám, ale už je mi všechno jedno. Vzpomínám si, jak za mnou Lemuel přišel poprvé. Bylo mi jedenáct a četl jsem si u lampičky Malého prince. Pak mě přepadl divný pocit, že nejsem v pokoji sám a když jsem se otočil, tak tam stál on. Vyplňoval celé dveře, byl obrovský a děsivě krásný. Obdivuhodný, nedostižný a krásný.

Promluvil a jeho hlas se mi rozcinkal v hlavě. Do očí mi vhrkly slzy. Strašně jsem se bál, ale utéct jsem nemohl. A vlastně jsem ani nechtěl. Mluvil tiše, laskavě a mírně. A mluvil tak dlouho, až mě ukolébal. Takže jsem se probral až ráno a myslel si, že to byl jen strašidelný živý sen. Další večera však přišel Lemuel znovu.

Zkoušel jsem o Lemuelovi mluvit s mámou a tak. Ale nikdo mi to nevěřil. Že prý si vymýšlím a pak mě vzali k doktorovi a ten mi dal prášky. Ve škole o mně začali říkat, že jsem magor, posmívali se mi a občas mě někdo ztloukl. Nakonec se se mnou nechtěl kamarádit už nikdo. Tak jsem se radši přestal bát Lemuela a začal jsem se kamarádit s ním.

On mě pak taky přesvědčil, že ty prášky mám přestat brát. Že mi je naordinovali slepí lidé, abych se stal stejně slepým, jako jsou oni. Říkal, že lidé neumí vidět, co by vidět měli. Že přehlížejí ve svém životě to nejdůležitější. A že když se někdo vymyká a vidí za obzor, nasadí mu prášky k otupení. A pokud to nepomůže, zavřou ho do blázince.

I mě nakonec zavřeli. Už je to dlouho a za tu dobu jsem si vyslechl bezpočet diagnóz. Jenže já se zlomit nenechám a vidět nepřestanu. S Lemuelem jsem se potkal naposledy před třemi dny, když mi pomohl k útěku z léčebny.

Bohužel, je to jen otázka času, než mě najdou, chytí a znovu zavřou. A já už se nechci nechat zavřít. Nejsem blázen. Jen vidím příliš mnoho. Příliš, než abych do tohle světa mohl ještě někdy patřit.

Musím odejít. Lemuel mi řekl jak a já vím, že má pravdu. Jenže se toho taky hrozně bojím. Všechno už mám připravené a nachystané, ale hrozně se bojím.

Ochladilo se. Hlásí se podzim, když vystoupím z tramvaje, musím se zabalit hlouběji do pláštěnky, kterou jsem dva dny zpátky ukradl na tržišti.

Konečně ve svém úkrytu. Rozžínám svíčku.

Všechno je tak, jak si to pamatuju ze včerejška. Vak už je ušitý, leží na vyvýšeném místě a jeho horní část je přivázaná k háku na stropě. Všechno nachystané a připravené.

Sundám si boty, do vaku si vlezu a navlíknu vlasec do jehly. Pečlivě stehuji otvor, až jsem uvnitř důkladně zašitý. Za silnou celtovinou probleskuje světlo svíčky, ale jinak je naprostá tma.

Jen pohmatu udělám posledních pár stehů, a prostrčím jehlu ven. Už jsem tu jen já, zašitý a vytržený z prostoru. Já... a ještě můj strach.

Musím ho překonat a odhodlat se. Je to bláznivé, šílené a přece vím, že to musím udělat. Převalit se a zhoupnout...

Žuchl jsem. Lano zavrzalo, ale drží. Visím. Hlavou dolů, namačkaný vlastní vahou na dno vaku.

Dělá se mi hrozně špatně, žaludek i další orgány se bouří. Drtí mě vlastní váha a není úniku. Vím, že není úniku. A to vědomí mi buší ve spáncích.

Za chvíli se začnu pomalu rozkládat. Začne to proleženinami, pak se mi začnou roztékat orgány, šťávy rozleptají žaludeční stěnu a já se postupně rozteču, abych umřel. Aby se moje tělo mohlo přetvořit a aby z jeho živin mohlo vyrůst něco nového.

Lemuel mi slíbil, že pak budu jako on.

Že se narodím jako anděl.