Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seotisky pohlaví
Autor
sepiolite
stvoly
to svěřitelné
co klube se ke slovu
tmyprostý sestup
a prsty
cinkají o samotu
smutek
vykotlaný kmen
uvnitř těla
a bílé
duševní stvoly
rozplývají se
ve snové hmotě
prázdná místa
večer
kdy tma laská
poslední zbytky nadějí
smáčejí ptáci
křídla do medu
aby hnízda
nezůstala prázdná
tohle prázdno
zbývá jen
uvnitř rozespalé duše
když tváře stromů
snaží se protnout
v hlavě bílo
cítím
jak se nebe
odděluje od země
a někde z prázdna
z podsrdečna
rozhostilo se
zvučné prázdno
jako právě
odemknutý chrám
prosby
dlaněmi
svázanými černými
vlasy vdov
omývám
kosti krví
společně
modlíme se
aby čas
ztratil oči
a nechal nás
tiše se tlouct
//
letmý dotek
zakázané chvíle
a dál nic
co bychom oba nechtěli
vpíjení
v bezvětvé aleji
rozevlává se
jako předtucha nekonečna
tíživé ticho ze sna
radost je nízko
náhlé vynoření světla
vpíjejících se těl
přivedlo nás zpět
do krajiny křehkosti
skleněných slastí
ržání
dnešní noci
zbrousím diamanty
kozlí krví
"Rozvažte oheň!"
mé dítě
zemřelo
jak moc ržálo
cestou na svět
nikdy ho nepohřbím
- je tiché - mé
a v jeho zkrvavených očí
čtu budoucnost
horkými konečky prstů
míjení
zuřivost děště
a nesnesitelná samomluva
lišt ze zimostrázu
nutí mě klopýtat
s nepotřebnýma očima
ve zvířecím stahu tváře
doutnající
kočičí hřbety
zohýbají střechy
a noc
bude málomluvná
rozvlní se
nevěrná tráva
s vlasy cizích žen
ve kterých
Panďáblem
zapálení barzojové
dohořívají
v branách ráje
přetékání
uvěznily nás
nenasytné stěny
Tvého bytu
nahá těla
klenou se dál
nad slovy
po nichž zůstávají
jen propasti
ve tmě
dotýkáš se
mého těla
své nové oblohy
ohraničené
dvěma horkými
hvězdami
dítě
snažím se nevidět
rty
vytvarované
v posledním schizoidním vypětí
do špinavého zobáku
má nemocná dcera
ten zpustošený pták
se slzami
ve kterých hnijí
spásonosné nitky
bezmocně
plazí se
nebo metá kozelce
aby vykopala příkop
v části vzduchu
snad někdy
podaří se jí
vzlétnout
drátěná žebra
v aleji
kde uvnitř stromů
klaní se mrvá těla
mezi ostrými
tahy hráběmi
polní krysy
s drátěnými žebry
tančí
a v purpurových
okrajích cigaret
leží večer
rozbitý jejich stíny
bez
na kříži
pomačkané tělo
oči
popraskané tmou
rty sevřené
aby tlumily
nelidský křik
kolik smutku
člověk snese
než pod tíhou
vědomí si viny
vlastního života
uloží se
do svého hrobu
proniknutelně
sněží
svět změkl
a někdo
musí tahat za opratě
aby se v hnízdech
dalo spát
snad ...
žár úst
šeptajících
Sedmibolestný růženec
do mých rozechvělých slabin
přivábí klid
obtéká nás
měsíční světlo
jen tma
uvnitř nás
zůstává
neměnná
slunce v ledu
dny
rozkročené
do prázdnoty domovů
v lese
mlhy kostí
a průzračný rybník
v něm
dětská ústa
němá ve výkřiku
vodnaté oči
dlaně i rty
přimrzlé k ledu
v těch očích
zrcadlí se
vlci
se zpěněnými tlamami
kroužící
kolem dokola
slézová
dveře ve mně
vedou na cesty
které míří
k šílenství
až do míst
kde nebe
ztratilo příznačnou vypouklost
a v tichém šelestu
cedrového deště
do prstů vrůstá
příčná flétna
puknutí
oheň
napíná světlo
a jazyk
topí se ve smutku slov
otec
pevně mě stiskl
pod žebry
a z mých očí
vytryskla jen láska
mám strach
jeho neurvalé ruce
přihlášené na vybíjení psů
marně se snaží
v přízi vody
smýt čáry života
naše oči
misky kalu
s každým nádechem
vstříc smrti
odevzdaná
v prázdných
kostelních lavicích
zůstaly po nás
horečky pohlaví
rozpáral jsi mě
svými prsty
od stehen
až po okraj okraj myšlenky
nezbývá jiné řešení
než se courat
po hřebenech určitých slov
jako by se v některých
mohlo poznat
milované tělo
vždyť
ve zlé hodině
z domu se nevychází
i liják
chrlí proudy vody
a čeká
až se v nich
utopí
a já
zalknu se
Tebou
15 názorů
hezký, hezký... moc já k tomu ani neumím nic říci jen že je prostě poznat když někdo má srdce a duši ... a třeba "Prosby" se mi tedy opravdu moc líbily...
...drazí,děkuji Vám za čas a zastavení a skláním se před těmi, kteří dočetli v kuse až k poslednímu řádku...!
a2a2a: jsem ráda, pokud řádky rezonují..a ano, lpění tam je mnoho a často už jen ve vzpomínce, že bývalo hezky.. Ale jak se říká: "Těm, kteří jsou nám nejblíže, ubližujeme nejvíc.." a když jsou vyrvány kořeny, strom už hnízdo neudrží..zůstává jen prázdno a s tím každý bojujeme jinak..Děkuji Ti za milá slova..
17 básní, z nichž každá by si zasloužila uznání, vytváří ucelenou tématickou sbírku, ve které možná několik málo a třeba vůbec drobných nadbytečností jednoznačně překonává spousta nápaditých obrazů, přičemž celá sbírka je prolnuta nefalšovaným citem, ale i kultivovaným nadhledem přisuzujícím uvěřitelnost. Není to čtení pro časté chvíle, ale je to úkryt duše, z kterého lze vypozorovat lpění na životě.