Přikázání čtvrté: Být vyfocen na thajské pláži

Pro současného kosmopolitu je čtvrtým přikázáním: Být vyfocen na thajské pláži. Nejen v důsledku medových řečí, jež z útrob impulsovic krabičky každé ráno do světa vysílá slovutný Jirka Kolbaba, ale účinkem mnoha dalších okolností se stalo, že již nelze umřít a nespatřit světlo thajské pláže.

Jako první tam byli pravděpodobně němečtí důchodci za období hospodářského zázraku své země. Jako křižáci ve středověku odebraly se zástupy bledých a tělnatých lidí z Bavorska, aby dobyli svět. Jejich cílem nebyl Jeruzalém, na tom byli vytrestáni již dost. Ne, víra už nevedla jejich kroky. Rozhodli se odletět za sluncem a lacinou prostitucí. Jak prosté.

A protože po tom, co náš národ ztratil fantasmatický cecík matičky Rusi, bylo zapotřebí rychlé náhražky. Amerika daleko, žízeň po autoritě obrovská, co naplat, staré resentimenty zapomenuty, a tak se oním girardovským „prostředníkem touhy“ stali bohatí Němci. Kam cestují? Do Thajska přece!

Kdo tedy ještě nebyl v Thajsku, jako by nebyl. Je zapotřebí jet tam, neboť pláže jsou jako z filmů, v restauracích servírují obří langusty, je to kousek do džungle a ženy na ulicích mají penisy. To vše je třeba spatřit, nejméně jednou za život, ale lépe jednou za rok.

Jenže je to daleko a jak o tom podat zprávu? Jirka Kolbaba má exkluzivní smlouvu a může to říct ráno skrze otvor v impulsovic krabičce, co ale běžný člověk? Má přece fotoaparát. Ten mu zajistí důkaz! A protože fotoaparát je od toho, aby se mačkal, čím více takového důkazního materiálu člověk pořídí, tím lépe. Ideální je asi tak osm tisíc fotografií z jedné dovolené. Cvak – cvak.