svátek pro vidomé

Vyslov své přání. Uvidíš kam padnou ta slova. A když nic, tak ty o nich víš. Že neštěkne pes. A vůně mokré hlíny. Že žijeme nepřetržitý konec. Do krve a do sebe. Voda padá na dlažební kostky. Šťastný králi. Že cítím nůž na hrdle, šavli na zátylku. Černá je prázdnota a věčné ticho. Tam za dveřmi a šero v noci v předjaří. To máš chuť vyméct pavučiny, aby ses zas cítil chvíli doma. Tady u sebe. Jen nic existuje a světlo je věčné. Jako to, které jsem viděl klíčovou dírkou od kostela. A světlo je věčné, kámen ze zlata. Dílo člověka, dílo umění. Proměň se, staň se. Že na zem padáme, abychom kousek nebe poznali. Chodím nazpět listuji knihami. Pivo co chutná po vápně. Víno mi zkyslo, tabáku jsem se překouřil. Azurové světlo a zářící trojúhelník. Holubice a příběh, který běží tady-tam nad námi. Melancholie je svatá. Modrá je temnota. A já nahý. Touhou po tobě hnaný. Tak zastav se dvanáctkrát. Ani víc, než popel nejsi. A v ústech hlínu. Světlonoši bytí. Ptáku bez křídel. Žárovko zlatá padlá na zem. Kolik jsem věděl, kolik se mi zdálo? Že jsme tak velcí, jako o čem sníme. Že jsme právě tací, jako jsou naše cíle. A tam uvnitř se nic nepohne. Ve skrýši, dutině stromu. Habrovým lesem cestou ke snům. Tak tady jsem, chyť si mě. Nikam jsem neodešel, hledím do zdi. Tady u sebe. Obrazy a vítr jarní. Snění a stání na roztočené kouli. Věčný pohyb. To, že padáme, abychom mohli rovně stát. To světlo svatých hlav. Okem božím je. To místo, kde se prst prstu dotýká. A prach průvan samota. Že stále něco nového tě čeká ve dveřích. Tak obrať se do sebe a padni. Když vydechuji. Tak dýchej, nadechni se ze mě, šťastný králi. A slunce i měsíc je a nad námi hvězdy. V tomto světle, věř mi, myslím na tebe. Že i smysl těchto vět je pouhé zdání. Je pouze propůjčen, stejně jako život samotný. Nevzdálil jsem se, jsem tentýž a stále zůstávám. Tak jaké ty mé příští dny budou. V létě, když slunce kolem poledníků. Kůže a chlad večera, rozžhavený beton chodníků. A já, kterou jsem tě tolik volal, tolikrát ztratil, tolikrát si znovu přál. Tak malicherné i velké mi to všecko je. Jako život brouka, je to jak obrat slepici. Hvězdy vypravují příběh. A naděje, tady leží v dlaních, tam zářivá na obzoru. Když viděl jsem padat hvězdy z vlasů. Z čarodějů rodí se králové papežové a kněží, stávají se andělé. Věčný pohyb a neštěkne pes, jaká je to samozřejmost a svátek pro vidomé.

---