Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePískoviště
Autor
carisimo
.. každý nějak žijeme svůj život...
Pískoviště
„Nazdar babi, chci se zeptat, Pavlíkovi jsme objednali k narozeninám venkovní hřiště s věžičkou, klouzačkou, houpačkou a dokonce i s pískovištěm. Kdyby sis lámala hlavu s dárečkem k narozeninám pro vnoučka, tak by nám pomohl nějaký příspěvek, dej vědět,“ čtu tuto zprávu od syna stále dokola a hlavou mi jdou obrazy jeho budoucí zahrádky u nově postaveného domku na okraji Prahy.
Pavlíkovi bude za týden pět, pískoviště a to všechno ostatní by si určitě užil. Přímo cítím dotyky jarních paprsků a vůni mokrého říčního písku s oblázky. Hrající si chlapeček na mě obrací svá tmavá kukadla, tolik podobná mým. A hned vedle pískoviště se pohupuje v jarním odpoledni světlý kočárek s malinkou Leničkou, která za chvíli bude s Pavlíkem také plácat bábovky.
Trhla jsem sebou. Neumí mě stále ani oslovit „mami“, zabolelo to zase. Rychle se otřepu a snažím se nevnímat dotírající vzpomínky na prožité roky. Stále to moc bolí, nesmím se nechat zraňovat. Ale má pravdu. Teď, z kraje jara je správná doba dětem postavit pískoviště. Moc se nerozmýšlím, když vypisuji čtyřmístnou částku do expresního příkazu. Kdo rychle dává, dvakrát dává. Ještě to stihne postavit do Pavlíkových narozenin. Ať si malý užije jaro na novém pískovišti. Vidím svého vnoučka, jako by stál přede mnou, přestože jsem ho viděla nedávno poprvé po několika letech.
„Tak dík, rád tě nemám, ale snažím se.“ Musela jsem se jít projít, na chvíli odejít z kanceláře. Krčím nos a mhouřím oči do sluníčka, které postupně nabírá sílu. Zima je definitivně pryč. Ne, už mě neoslovuje ani krávo, ani kurvo, mrcho, už mě „jen nemá rád, ale snaží se“.
Co to znamená? Nastává jaro i v mém vztahu se synem, vytouženým dítětem, pro které jsem žila, dala mu vše, co bylo v mých silách, lásku, péči, bezesné noci? Co se stalo? Snad odejdou se Zimou vzpomínky na to, jak mě syn s otcem chtěli zlikvidovat: „Pavle, ulevilo by se mi odvést mámu do lesa a tam se jí zbavit, zakopat, nikdo by na to nepřišel, starosti by byly pryč“ a pak zvuk skla, přípitek, smích: „tati a já ti ji pomůžu přihrnout“.
Nenechat se zabít. Žít. Donutit se zase žít, umět zase milovat Život. Vnímat probouzející se přírodu, Jaro. Jít dopředu po své cestě a nenechat se zastrašit. Žít, i když mi zase budou chtít vzít Pavlíka, aby mě donutili sklonit hlavu. Ne, nikdo mě již nebude zaživa pohřbívat, je Jaro a já žiji.
9 názorů
Dobrý plán, tahle idea "čelit předávání špatných vzorů chování dalším generacím". Přeju hodně trpělivosti a nikdy se nedostavivší skepsi.
Lakrov - mám to v plánu, zpracovat právě toto téma tak, aby z toho vyplynulo, oč se jedná - ale je to běh na dlouhou trať. Zatím zkouším jen něco jako jednotlivé dílky puzzle..
Poslední dobou se na mě obracelo více žen se svým trápením - snažím se trochu více dostat do jejich problémů - to odhalení je pro mě ale děsivé - v našich rodinách je tolik zlého, co si navzájem páchají lidé, kteří "se mají rádi".. a následně to stejné chování předávají rodiče dětem a tak i dalším generacím - právě jako naprosto "normální a běžné chování".
Vlastně mám v úmyslu právě na toto "plíživé nebezpečí" poukázat - a je pro mě důležitý i ten poznatek, že to, co pro někoho je "normální a běžné" je pro druhého "chováním psychicky narušeného člověka"..
Problém je, že každý čeká, že existuje nějaká rada, jak těm lidem pomoci. Nikdo nechce slyšet, že je nutné změnit vzorce chování v rodinách - tam je zakopaný pes. Nikdo z nás netuší, co vlastně předá svým dětem a vnukům, co to ty "vzorce" vlastně jsou.... protože málokdo dokáže svůj vzorec chování, předaný rodinou - rozšifrovat...
A toto je vlastně mé téma :)
> ...Jedná se tu o psychické násilí na ženě...
Tohle vysvětlení tomu dává jiný rozměr a napadá mě, nedal-li by se text upravit tak, aby to vyplynulo přímo z něj samotného.
Ono to zadání bylo na 400 slov, je to spíš pokus o zkratku, tak sleduji, co zkracování udělá s textem.
Je pro mě zajímavé číst, že se vám to zdá nepochopitelné, podivné a dokonce názor - že "vypravěčka je psychicky nemocná" - určitě není, toto vše dokáže s člověkem udělat manipulace - vypravěčka toto vše považovala naopak za normální stav a byly by pro ni podivné naopak vaše reakce - protože toto bylo přeci běžné, oni ji měli všichni rádi - byla to úžasná legrace mluvit v její přítomnosti o její likvidaci - a přesně tím popsaným způsobem.
Jedná se tu o psychické násilí na ženě, která si není schopna a ochotna toto násilí připustit a ve své hlavě má zakódováno, že žije v milující rodině a špatná je naopak ona.
Lidé, co si podobné stavy nikdy nezažijí (naštěstí) - je vždy budou považovat za absurdní a bláznivé. Ale život je právě takový - jen to je život někoho jiného, jiných. Bláznivý, nepochopitelný, kýčovitý.. a stejné situace vnímá každý člověk jinak.
Děkuji za připomínky a kritiky, určitě jsem si z toho vzala, že tato témata se nedají až takto zkracovat :) - potřebují více prostoru.
Dočteno, a tak (ač mi to nic nedalo) komentuji: Je to takový podivný, pro mě nepochopitelný povzdech, jehož závěr hraničí s neuvěřitelností.
Život přináší různé absurdity, to určitě ano, ale nevím, jestli má smysl o nich psát takovým zmateným způsobem. Co si z toho má čtenář „vzít“? Nemá šanci pochopit, co se ve vztahu syna a matky pokazilo, co se vlastně stalo, a ke konci to navíc začíná vypadat, že žena – vypravěčka je možná psychicky nemocná. Člověk neví, jestli mluví o něčem reálném, nebo jestli jsou to výplody jejího chorého mozku. Co se týká stylu, přimlouvám se za výrazné proškrtání patetických frází typu „dotírající vzpomínky na prožité roky“, „dítě, pro které jsem žila“, „jít dopředu po své cestě“, „aby mě donutili sklonit hlavu“... To jsou obecné, nic konkrétního neříkající a velmi často používané fráze, které nedodají vyprávění na reálnosti, přesvědčivosti, nepřiblíží hlavní postavu čtenáři. Možná je problém v tom, že tady vlastně nejde o vylíčení příběhu, jen jakési shrnutí současné situace. Pokud se opravdu stalo něco tak absurdního, jako že syn a manžel chtěli tu ženu zabít, tak by to asi chtělo delší a postupné vyprávění.
.. ta matka s tím synem jezdila i po příjimačkách na VŠ a pak nešla na mateřskou s jeho nejmaldší sestrou, aby tu VŠ mohl vystudovat.. posílala 5 let peníze.. dělila je mezi dospělé děti a paní na hlídání pro jejich nejmladší sestru.. hm.. až pochopím, co se tam vlastně stalo - protože tady již šlo o dospělé lidi, s vystudovanou VŠ.. tak dám vědět.. ;)
Je to jen text povídky, ale ze života... možná by se ten cyklus měl jmenovat Absurdity Života..