Želva

 Bylo jaro. Z prochladlé půdy nesměle vykukovaly bílé hlavičky sněženek a probleskovaly zlatavé květy talovínu. Snad jen teplé sluneční paprsky, které se vpíjely do nehybné vodní hladiny přilehlého rybníčka, předčily tu oslnivou krásu. Foukal jen mírný vánek, nestudil, ale osvěžoval. Listoví na smutečních vrbách se sotva pohnulo. Kousek od břehu se na vystouplém kameni vyhřívala želva. Ležela bez hnutí a její krunýř téměř splýval s šedivým kamenem. Zřejmě by tak odpočívala ještě dlouho, kdyby ji z poklidného spánku nevytrhl nezvyklý zvuk. Pomalu vysunula starou svraštělou hlavu a zamžourala do slunce.

„Kdo mě to ruší?!“

Nikdo neodpovídal. Ale onen hluk neustával. Slyšela, jak se ohýbají tenounké stvoly trávy, rozeznala tření dřeva o dřevo, měkké dopadání šišek na rozbředlou půdu. Najednou se na protějším břehu rozhrnulo rákosí a klidnou vodní hladinu rozčísnul klacek. A další. A za ním šiška. A kámen. A ještě jeden.

„No to nemá obdoby, nezdvořák jeden,“ mručela želva a nasála do chřípí charakteristický pach lidského mláděte.

„No ty toho naděláš,“ zaštěbetala sýkorka, která prosvištěla nad její hlavou a než se po ní stačila ohnat, přistála na zakrslé vrbě.

„Je tady každý den, jen ty máš dneska nějaké lehké spaní,“ pokřikoval ptáček na břehu a jal se shánět po něčem dobrém do zobáčku.

Želva roztrpčeně zasunula hlavu do krunýře a zrovna když ji znovu přemáhal spánek, uslyšela tichý zpěvavý hlásek.

„Probuď se, želvičko. Poprosil jsem sluníčko.“

Tomu naléhavému tónu nešlo odolat, kromě toho to byla velmi stará a velmi zvědavá želva. Když odlepila těžká víčka, spatřila na břehu dřepět malého rozcuchaného kluka, úsměv od ucha k uchu a v každém oku rozpustilý plamínek.

„Věděl jsem, že se probudíš,“ přimhouřil oči a naoko netečně zabořil klacek do hlíny.

„A co mě máš co budit?“ houkla na něj želva.

„Vy želvy jste prý moudré,“ on na to, „a já potřebuju poradit.“

Želva se polichoceně zavrtěla a vznešeně zakývala hlavou.

„Tak to je jiná, poslouchám.“

„Nevíš, kde bych našel zlatou rybku?“ Otázal se nesměle.

„Pche“, odfrkla želva,“rozhodně ne u nás v rybníku.“

Klučík posmutněl.

„A na co zlatou rybku, prosím tě? Stejně máš jen jedno přání.“ pokračovala želva a se zadostiučiněním pozorovala, jak se mu údivem rozšiřují oči.

„Jak to...?“ vydechl a zprudka se narovnal.

„Vím všechno. Jsem přece moudrá. Ale teď už mlč a dělej, co ti nakážu. Pamatuj si, ať se děje, co se děje, nesmíš propadnout strachu a beznaději. Když pomůžeš ty mně, pomůžu já tobě.“

Hoch mlčky přitakal, oči jako bezedné tůňky.

„Sedni si mi na krunýř.“

Sotva to dořekla, začala růst, a rostla a rostla, až se okraj jejího krunýře dotknul břehu.

„Pospěš si, nemáme moc času.“

Chlapec bez dalšího váhání usedl na obří krunýř . Sotva dosedl, kolos se dal do pohybu a on ztratil pojem o času a prostoru. Smýkal sebou ze strany na stranu, krunýř byl překvapivě kluzký, ale vždy se jako zázrakem zarazil u samého okraje. Připadal si jako na obřím želvím tobogánu, který neměl konce. Náhle želva zprudka přibrzdila a chlapec se vymrštil a spadl do vody. Intuitivně přivřel oči, ale znovu je otevřel, když si uvědomil, že voda vůbec nestudí, a že může bez problémů dýchat. Pod nohama ucítil pevnou zem a když pohlédl vzhůru, uviděl kdesi v dálce malý světlý otvor.

„Tak už se přestaň rozhlížet,“ sykla netrpělivě želva. Překvapilo ho, že se ozývá zespoda.

„Ano, stojíš mi na krunýři, tak kdybys laskavě...“

Chlapec hbitě seskočil a dopadl na měkké dno. 

„Následuj mě.“

Želva se vztyčila na zadní a překvapivě svižným krokem vyrazila vpřed. Voda jim nekladla žádný odpor, plula kolem nich jako by je hladila. Klučina si všiml, že vodní pramínky na mechovém podloží vytváří roztodivné tvary. Podíval se ještě jednou a uvědomil si, že to jsou šipky. Když znovu vzhlédl, stáli před jeskyní.

„To je dost, že jdeš,“ ozval se zevnitř slabý hlásek.

Želva opatrně nakoukla dovnitř a trpělivě mu domlouvala.

„Pořád jste zalezlý v jeskyni, výsosti? Venku je tak krásně, sluníčko roztančilo pramínky...“

„Sluníčko? Lžeš. Jako vždycky,““ odsekl hlas a želva svěsila hlavu. Chvíli tak stála a pak opatrně hlesla:“ Vedu Vám pomoc.“

„Vedeš snad samo slunce? Pokud ano, ať vejde, toužebně ho očekávám. Pokud ne, dej mi pokoj.“

Želva chvilku váhala, pak chlapci pokynula a zmizela v úzkém vchodu. Vydal se za ní, sehnul hlavu pod skalnatým převisem, ale už se znovu nenarovnal. Prostor kolem se neustále zužoval a on se posunoval kupředu po všech čtyřech. Zanedlouho se plazil se po zemi jako neobratná housenka, šátral kolem sebe v naprosté tmě, píď za pídí do neznáma. V duchu si opakoval, co mu želva řekla a nedovolil, aby jeho údy ochromil strach. Zdálo se mu to jako celá věčnost, ale nakonec hlavou narazil na dřevo.

„Ani zaťukat neumíš, nevychovanče,“ řekl pisklák.“Ale první zkoušku máš za sebou.“

Dveře se otevřely a on propadl do místnosti veliké asi tak jako šatní skříň. Byla tmavá a až na malou židli zcela prázdná.

„Teď dokaž, že jsi sluníčko,“ pokračoval neviditelný tyran.

Chlapec přemýšlel, mnul si čelo, tahal se za kadeřavé vlasy. V zamyšlení sáhnul do kapsy a nahmátl měkký poddajný květ. Byl to pupen talovínu, posla jara. Sotvaže ho vytáhl z kapsy, místnost se rozzářila jako kdyby na ni svým paprskem dosáhlo samo slunce.

„Bravo!“ ozvalo se po jeho pravici. Ať se díval, jak se díval, neviděl nic, než starou židli porostlou mechem a kolem sebe stěny obepnuté barevným břečťanem. Květina v jeho dlani vydávala dost světla, a tak si všiml malého otvoru u své hlavy.

„A teď se dostaň ven,“ poškleboval se hlásek.“ Jestli jsi opravdu sluníčko, dostaneš se všude.“

Chlapec zesmutněl. Škvíra je příliš malá, sotva na jeho dlaň. A on přece není žádné sluníčko. Nezvládne to. Prudce zavrtěl hlavou. Přece to nevzdá, když už je tak blízko. Znovu rozevřel dlaň a zadíval se na zlatý květ. Vztáhl ruku k otvoru ve stěně a položil květ na jeho okraj. Květ se rozzářil a roztočil jako ohnivá koule. Stěna se zbortila a chlapec musel přivřít oči před náhlou záplavou světla. Zatočila se mu hlava a on ztratil vědomí.

Jeho smysly probudila nasládlá vůně květů. Cítil, jak ho hladí na spáncích a kolem očí a jemně lechtají na chodidlech. Slyšel, jak provazy vody dopadají na hladinu, odrážejí se od kamenů a oblázků a vpíjí se do země.

„Tohle je ráj,“ řekl nahlas.

„Jen díky tobě,“ odpověděl povědomý hlas.

Chlapec se polekal. To je přece …

„Ano, jeho výsost žabí král v celé své kráse.“

A ploutve ryb ho jemně vyzdvihly na nohy. Když otevřel oči, spatřil přes sebou nádhernou obřadní síň. Mramorové sloupy obepínaly popínavé květiny a když pohlédl vzhůru, spatřil blankytné nebe. Slunce protkalo zlaté nitky až na samotné dno, rybkám ušilo blyštivé šaty, krabům naleštilo brnění a staré želvě krunýř. Veškerá havěť se mihotala v záplavě fosforeskujících barev. Uprostřed toho reje seděl žabí král, korunku tak skvostnou, že z ní přecházel zrak.

„Děkuji ti, žes mě osvobodil. V mladistvé nerozvážnosti jsem vykázal slunce ze svého království, ano, smrtelně jsem jej urazil..“ král se odmlčel a zadíval se na rozjásaný shluk malých půlců.

„Co se stalo výsosti?“ sebral odvahu hoch.

„Zavřel jsem se na svém zámku, obklopen zlatem, drahými kameny a svými věrnými služebníky. Vyzval jsem slunce, aby mi dokázalo, že je mocnější než já, žabí král. Věřil jsem, že se bez něj obejdu. Když opustilo mé království slunce, odešla i radost. Věčné jaro vystřídal věčný podzim. Nakonec mě výčitky vyhnaly ze zámku do jeskyně, kde jsem ukrýval sebe i svůj žal.“

Stará želva pokývala hlavou a dodala:“ Proto jsem každý den lehávala na kameni a nastavovala svůj krunýř slunečním paprskům. Nosila jsem je po troškách pod hladinu, slabé nitky útěchy, ale ty nestačily na to, aby zahřály královo srdce. Velkou křivdu mohl odčinit jen ten, kdo nosí slunce v srdci.“ Želva se odmlčela a když se její slova rozplynula v roztančených vodních vírech, chlapec k ní tázavě vzhlédl:“Splníš mi tedy mé přání?“

„Co jsem slíbila, to splním. Je čas na tvůj návrat.“

„Uvidíme se ještě někdy?“ posmutněl chlapec.

Želva neodpověděla. Pevně jej objala, houfy rybek se shlukly v jeden silný prstenec a roztočily je v divokém tanci.

//

Jaro bylo v plném rozpuku. První jarní květiny už odkvetly, tráva se bujně zelenala a stromy nasazovaly na květ. Na obloze kroužila volavka. Od lesa se po strmém svahu přiřítil kluk na kole, jevilo známky častého používání, ale pořád se ještě blyštělo novotou. Zprudka zastavil u smutečních vrb a očima hledal vystouplý kámen. Hodil pár šišek na nehybnou vodní hladinu a po krátkém odpočinku pokračoval v cestě.

 

---