Jen pohlazení...

Přistoupil až k ní. Tak malá, tak nevinná…

Položil jí ruku na čelo. Tak mrtvá. Uspokojující pocit se mu rozlil po celém těle. Kdo by zabíjel brutálně, když to jde takhle? Přešel k oknu a vzápětí zmizel.

Stará babička. Sepsala závěť, byla u zpovědi, všechny důležité věci byly vyřčeny. Byla připravená zemřít. Jenže...Kde je zábava? Překvapení? Každý čeká, že umře ve spánku- ne oni v to doufají, neohrabaní příbuzní, co nechtějí být při jejím skonu. Tu radost jim nedopřeje. Ať se o ni postará Smrt.

O poschodí výš leží v posteli mladý muž, myslící na dívku, které se dvoří. Jedno pohlazení...Už na ni nemyslí. Už nepomyslí nikdy na nikoho. A nikdo na něj, nenápadný, tichý, ani ta dívka si ho nepovšimla. Už nevnímá růže za okny, tajemná milostná psaníčka ani jeho úsměvy.

Bydlí o pár domů dál. Krásná, útlá, nedostupná. Pohlazení po čele...Nedostupnost zmizela, zbylo jen tělo. Věřil na duše, i když je nikdy nepotkal. Toho se bál. Toho jediného. Že přijde duše a zeptá se. Proč? Proč já? Neznal odpověď. Nevěděl, podle čeho vybírá bytosti, zasloužící si jeho pohlazení. Vyvolené. Tak jim říkal.

Na peci spatřil kočku. Chtěl si ji pohladit, jenže...Vážil si zvířecích životů; nechtěl ji zabít. Nemohl, i když by měl. Pokračoval, do jiných měst, k jiným Vyvoleným. Jak uspokojující, pohlazení tady a tamhle. Za hodinu si zvolil spousty lidí. Rozednívalo se. S prvním slunečním paprskem zmizel, nikdy nespatřil to překvapení nálezců Vyvolených, i když po tom toužil celým svým tělem.

Objevil se v Nicotě, jako vždy. Říkal tomu Nicota, ve skutečnosti to bylo místo v lesích, rostla tam tráva. Ale vše bylo nehybné. Panovalo tam ticho. Ptáci nebyli slyšet, nikdy tam nespatřil jediného motýla ani broučka. Pokoušel se dojít někam dál, ale nikam to nevedlo, les byl pořád stejný. Smutný, bez sluneční záře, bez bublání vody, bez jiných rostlin než trávy a listnatých stromů.

Někdy to místo přímo nenáviděl, to se rozběhl proti stromům, pokoušel se na ně vyšplhat, zachránit se skokem, ale stromy neměly větve v takové výšce. Navíc se nemohl zranit. Tak jen běhal, křičel a nakonec se schoulil do klubíčka. Nemohl se vysvobodit ani spánkem. Hodiny a hodiny seděl v trávě a čekal, až se setmí. Až půjde do měst, za Vyvolenými, uspokojit svou touhu odsoudit je také do Nicoty. Kam jinam by duše přece šly? Nic jiného neznal. Přízemní svět lidí a zvířat, která ovšem pro lidi nic neznamenala, a Nicotu.

Nikdy s nikým nepromluvil, nemohl. Některé noci si nevybíral Vyvolené, ale pozoroval zvířata, ty úžasné tvory, jak si hrají, shánějí potravu, spí. Nic nedělají s nečestnými úmysly, ale jen proto, aby přežili a zachránili svůj druh. Obdivoval je, chtěl být jako oni, mít smečku, mláďata. Byl hrozivě osamělý a přitom nesnesl lidi, jen zvířata. Sám nebyl ani jedno. Nevěděl, co je, nevěděl, jestli je více bytostí jemu podobných, nebo je sám. Jeho tužby se měnily s náladou, jedno přání však zůstávalo: spatřit překvapení, které ho tolik vzrušovalo.