Kamarádi z dětství

„Co to tam děláte, uličníci!" křičel rozčílený starý pán a klopýtal směrem k zahradě. Sotva chodil, opíral se o hůl. Nohy už mu příliš nesloužily. Pod třešní stáli tři chlapci. Jen tak tam stáli a dívali se na něj. Stařeček doběhl až k nim a máchal kolem sebe holí.
„Já vám dám, chodit mi na třešně!“ zlobil se. Ale zaskočilo ho oblečení, které měli na sobě.
„Tohle už se přece dávno nenosí,“ divil se nahlas. „Takové šaty se nosily za mých chlapeckých let.“
V tom na něj přes plot zavolal soused. Stařeček se ohlédl a něco mu odpověděl. Když pak obrátil svůj pohled zpět, chlapci tam nebyli.
„Kam se poděli ti kluci?“ zeptal se.
„Jací kluci?“ odvětil překvapený soused nechápavě. „Nikoho jsem neviděl.“ Stařeček kráčel pomaličku zpět k domu a kroutil hlavou. „To jsem blázen…“ opakoval si stále dokola.
„To přece není možné.“

V tomto domě se narodil a také tam vyrostl. Když se oženil, bydlel v něm se svou rodinou. Znal jej jako své boty a nedokázal si představit, že by měl žít někde jinde. Ve svém věku byl hodně vitální. Až na malé problémy s chůzí, které vyřešila stařecká hůl, neměl větších zdravotních potíží.

Nepotřeboval pomoc druhých osob, byl velmi soběstačný.

„Dědo?!“ uslyšel náhle hlas svého vnuka Jendy. „Dědečku!“
„Tady jsem, Jeníku! Už jdu! Byl jsem v zahradě.“
„Máma ti posílá vyprané povlečení,“ oznámil mu Jenda a vzkazuje, že v sobotu s tátou přijedeme očesat ty třešně.
„Představ si, hochu, že jsem před chvílí vyhnal ze zahrady tři kluky,“ rozčiloval se dědeček.
„Asi chtěli krást právě ty třešně.“
„Ale dědo!" smál se Jeník. „Vždyť je jich tam dost, ne?“ dobíral si ho. „Ty jsi jako kluk nechodil k sousedům na třešně?“ Dědeček na něj zamyšleně pohlédl. Zaujalo ho, co řekl. Ve vesnici měl kdysi, když byl ještě chlapec, tři kamarády. Jeník mu je připomněl.
„To víš, že jo!“ odpověděl se smíchem. „A co jsme se nadělali skopičin!“ zamyšleně vzpomínal.
„Jejda! Těch bylo!“
„Potom přišla válka…“ jeho obličej se změnil ve smutné vzpomínání. „Odvlekli nás do koncentračního tábora…“ dědečkovi se zalesklo v očích. „Už jsem je nikdy neviděl.“
„Vrátil jsem se jen já, jediný.“

Jendovi bylo dědečka líto. Mrzelo ho, že mu připomněl tyhle události. „Promiň, dědečku," řekl smutně. „To jsem nechtěl.“ Dědeček ho poklepal po rameni. „To je dobré, hochu. Jen jsem se trochu zamyslel.“ Když Jenda nasedal do auta, zavolal na něj soused, který před chvílí mluvil s dědou. „Mám o vašeho dědu trochu starost,“ řekl. „Povídal, že měl v zahradě nějaké chlapce, ale já tam nikoho neviděl...“

„Dědo?! Dědóóó!“ nikdo se neozýval. Byla sobota, přijeli otrhat třešeň, aby ovoce neopadalo a neshnilo.
„Byla by to velká škoda,“ povídala Jarka, dědečkova dcera. „Upeču koláč, něco naložíme do sklenic, aby měl děda v zimě co mlsat.“
„Minule „naháněl“ kluky po zahradě,“ vtipkoval Jenda.
Nikde dědu neviděli, proto vešli do domu. Vstoupili do ložnice. Ležel v posteli a vypadal, jako by spal. Přivolaný lékař už mohl konstatovat jen smrt.
„Zemřel ve spánku,“ řekl. „Netrpěl.“
Jenda na něj koukal a přemýšlel o předešlé návštěvě.
„Není sám…“ řekl potichu, když si uvědomil, kdo byli tři chlapci v zahradě, o kterých dědeček mluvil. „Přišli si pro něj kamarádi z dětství.“