Návrat z Řecka

30.8.2005  

Poučení z krizového vývoje na zpáteční cestě

„Není cesty zpátky!!!“ vykřikoval soudruh Milouš Jakeš v době československé verze perestrojky. Ale je. Například cesta z Řecka. A že není třeba si připravit farplán cesty, když jsem měl od tebe podrobně popsanou cestu tam, to může napadnout každého blbce. Ovšem že to napadlo zrovna mě, je zarážející, zvláště když o svém IQ jsem měl doteď docela vysoké mínění. A tak jsem po této cestě prozřel, došel k poznání a k ponaučení: člověk by měl být sám k sobě daleko více sebekritický a méně suverénní… V této souvislosti musím dodat, že pokud jsem si při cestě tam nechtěně najel asi 110 km, zpátky jsem navíc natočil 126. Ach jo - cesty, c´est la vie…

1) Kterak nebrat stopaře

Jelikož jsi mi podrobně popsal jak se vymotat kolem Soluně, cesta na hranici s Makedonií proběhla zcela hladce. Hladce oholen, dobře naladěn, stojím asi pátý před závorou, když nám do okénka vsunula hlavu pohledná blond dívčina - Češka, zdali jedeme na Skopje.

„Kolik vás je a kolik máte zavazadel?“ táži se a dostává se mi odpovědi: „Jsme dva a máme dvě krosny.“ Tak jo.

Po odbavení  na nás čekali na výjezdu za celnicí - on měl dobrých 185 cm, ona o něco míň, a jejich krosny měly asi metr třicet a asi 40 kg - tedy každá zvlášť. Takže jsme všechny naše příruční zavazadla ze zadních sedadel narvali do kufru, Oli si posunula přední sedadlo jak jenom to šlo, ať hochovi vlezou nohy, dívčinu jsem natlačil za sebe a ucpal ji krosnou (poznámka: naše auto = Felicia).

Aniž bych věděl, co s nimi ještě zakusíme, už ve mně zahlodal červíček, že s tou ochotou jsem to trochu přehnal… A vzhledem k tomu, že jsme od vás vyjeli o hodinu později, než jsme měli v plánu a nyní touto přestavbou jsme strávili asi 20 minut, snažil jsem se tu ztrátu aspoň částečně dohnat, neboť provoz nebyl velký. Naši noví společníci byli vysokoškoláci, kteří se vydali stopem trasou Slovensko, Ukrajina, Krym, Kavkaz, Turecko, Řecko - a domů. Jinak celkem moc sdílní nebyli, ale to by nebylo tak zlé…

2) Kterak zaplatit pokutu

Asi po třiceti kilometrech za hranicí mně stopovali další, tentokrát policajti  (kluci makedonští filištínští) a na takovém legračním přístroji mi předvedli, že v místě, kde jsem měl jet sedmdesátkou mi naměřili 117 km, takže po mně chtěli 31000 Makedonských Dinárů a já logicky neměl ani jeden. Tak tedy 35 euro. Nějak jsem to usmlouval za 30 - bez potvrdy  (potvrzení), načež oni, zjevně spokojeni mi s konejšivými slovy: „Pavel - ty musiš polako… (pomalu)!“, s úsměvem popřáli dobro puti a zamávali. Mávání je tu asi národní zvyk (pozn.: při cestě tam mi místní „mávali“ nějakou železnou tyčí). V autě mi pak radil mistr stopař, že jsem měl smlouvat víc, že v Gruzii to usmlouvali za pivo a dvoje cigarety. Jo, dík za radu - no comment.

31.8.2005      3) Kterak nebrat stopaře II

Jelikož jsem byl nasraný, tak na omezení rychlosti jsem už kašlal, nicméně zvýšený provoz a serpentiny tento problém vyřešily za mně. Konverzace s našimi milými společníky sestávala z mých dotazů a jeho kusých odpovědí, ona nemluvila vůbec. Vylezlo z nich, že o Skopje jim vůbec nejde, ale že chtějí být co nejrychleji doma a vytušil jsem, že nemají prachy. Tedy na dotaz, jestli jedeme přes Bělehrad  (jak jinak?!), usoudili, že to by bylo lepší, než Skopje. Načež jsem jim vysvětlil, že je devět večer a do půlnoci dojedu tak maximálně někde k Niši. Tak usoudili, že to by bylo  úplně nejlepší. Na čurací zastávce ona promluvila - „já jsem úplně ztuhlá“, což vlastně nemusela, neboť se z auta vysoukala v poloze skrčence pohřbeného na Moravském poli. Zde jsme zjistili, že k jídlu mají akorát česnek a pálivé papriky. Tak jsme jim nabídli chleba, za který ovšem nepoděkovali (za boží dar!), neboť z toho, co jsme jedli my, už nedostali nic, protože jsem došel k závěru, že z promrhaných třiceti euro padá 27 na jejich vrub.

Po nasoukání se do auta (viz nástup) jsme se asi po půlhodině dostali do kolony, která jela maximálně sedmdesátkou, většinou však krokem. Někdy před půl dvanáctou jsme dojeli k motelu Predejane, kde jsem s úlevou zakotvil, neboť jsem už toho měl plnou prdel, i když jsme ujeli pouze 430 km. Načež jsme vystoupili - tedy já a moje žena, ne však naši společníci. Když už tak seděli asi tři minuty, byl jsem nucen jim znovu vysvětlit, že dál už nejedu, že jsem pro ně snad udělal dost a že toto je ideální místo, kde se všichni můžeme zhygienizovat, včetně teplé sprchy večer i ráno a to zdarma. Sice bez odpovědi a neochotně, ale přece jen následovalo vyklizení zadních sedadel (viz výstup na čurací zastávce). A sice byla tma, ale přesto bylo vidět, jak jsem jim pohnul žlučí. Pak tedy i chladně poděkovali (byli to přece studenti UK - opravdu byli?!) a pomalu zmizeli ve tmě…

Když jsme si posléze chystali lože, Oli si dala přes přední sedadla mírně nafouknuté lehátko (ať ji šaltrpáka netlačí do ledvin), to ovšem bylo do patnácti minut  prázdné a jak jsem později zjistil, utržilo defekt při pěchování do kufru auta díky stopařům. A jak jsem ráno zjistil, z téhož důvodu se z jednoho a čtvrt kila rajčat stal jeden a půl litru rajského protlaku přes třetinu kufru. Takový matematický hlavolam. My skauti však musíme každý den vykonat jeden dobrý skutek.

1.9.2005      4) Díky za každé nové ráno

Ráno bylo nádherné, spali jsme skoro do půl osmé, dobře jsme se najedli, "vyvenčili" a vyfotili, vyhodili lehátko, vytřeli rajský protlak a vyrazili o půl deváté, tedy dost pozdě. Podvědomě se dívám zpětným zrcátkem na zadní sedadla - nikdo tam nesedí… Cesta ubíhala normálně a dost rychle, v Bělehradě jsme byli o půl dvanácté (tak jak jsem si vypočítal), no a tam to začalo. Přes tu betonovou zrůdu jedeš dobrých čtvrt hodiny a mně ani jednou nenapadlo se podívat do mapy, nebo do tvého rozpisu. Najednou se šipky Zagreb a Novi Sad začaly rozcházet, na což mě navigátorka upozornila a já stále v pohodě odpovídám - „dyť je to snad jedno, ale pro jistotu se podívej“, načež Oli odvětila, že to nemůže najít, když to musí číst pozpátku. Já na to, ať to nečte pozpátku po písmenkách, ale po celých slovech, což se jí (nevím proč) dotklo. Když to posléze našla, vykřikla: „na Novi Sad musíme vpravo!“ - právě v okamžiku, kdy jsme odbočku minuli asi o deset metrů. Další už nebyla.

Na nejbližším odpočívadle za městem jsem konečně vzal do ruky mapu a zkonstatoval jsem: „Nic vážného se neděje - sjedeme z dálnice na Sremsku Mitrovicu a z ní na Novi Sad a najedeme si maximálně 10 km. Pohoda. Zdrželi jsme se hodinu, ovšem pořád nevíme kterým směrem se vydat. Neporadil číšník, kasírbaba z parkoviště, několik místních, i když se domlouváme rukama, nohama... Konstatuji, že mítní Srbové jsou sice Slované, ale zřejmě nikdy nebyli v Novim Sadu, což je škoda. Jak jejich, tak naše. Pak jsem si tipnul chlápka s diplomatkou v ruce, který fakt a zcela správně věděl kam, a za to, že jsme ho asi kilometr svezli nám opravdu ukázal správnou cestu. Příště už budu vědět - na městečko Ruma. A za ním do hor, samá serpentina, samý náklaďák, a jede se krokem, často se i stojí. Za hodinu a půl jsme ujeli 45 km, načež se před námi při výjezdu z lesa zjevuje Novi Sad. Docela pěkný pohled - takový uklidňující...

2.9.2005       Novi Sad je krásný, pokud nejedeš pět krát přes Dunaj

Poučeni z předchozích nezdarů pečlivě studujeme mapu, ne naši minikapesní, ale tvou vicekapesní a tvůj itinerář. Obojí je celkem k hovnu, neboť v itineráři není o Novim Sadu zmínka a podle mapy jedeme pořád rovně - přes Dunaj a je to. Je 16 hodin, provoz houstne, nicméně pořád po hlavní a brzy jedeme opravdu po mostě přes Dunaj. Několik světelných křižovatek a na další ukazatel vpravo Beograd, vlevo Subotica. Jak jednoduché! Tedy vlevo a na druhé křižovatce konec hlavní a ukazatele nikde. Co teď? Tedy vlevo a už se motáme - šipka Centar, tam ne, tak ještě kousek a zase Centar, tam ne a … a už jedeme po mostě přes Dunaj, ovšem opačným směrem. Nedá se otočit, až asi po dvou kilometrech, ale jaksi nás to navedlo do jednosměrky, jedeme po nábřeží a před námi - most přes Dunaj. Ovšem jiný, tedy ten druhý - víc jich v Novim Sadu není, to ti garantuju. Po přejezdu mostem (ten první vidíme vpravo) se situace s průjezdem opakuje až k již známé křižovatce vpravo Beograd, vlevo Subotica. Tož jsem to vylepšil vjezdem do prostoru vyhrazeného pro autobusy a taxíky, všude plno aut (nejsem sám) a chaos, jen policajti jsou naprosto v klidu. Tak rychle pryč a za pár minut jedeme po mostě přes Dunaj, po tom druhém - je určitě pěknější, než ten první. Nemusím snad podotýkat, že opět jedeme opačným směrem.

Schvácený, zdecimovaný a vynervovaný jedu někam, nevím kam, jsem jako v tranzu, a tu doprava šipka Policia - ano, ano, tam se zeptám! Jedeme, jedeme, Policia nikde, cesta vede nahoru, až jsme dojeli ke hřbitovu. Cesta pokračuje dále, ovšem někam do polí… Zaparkuji pod vzrostlými chlebovníky, sundávám a vyždímám propocené triko i ručník, beru si prášky a zjišťuji, že je 17 hodin, a že se mi vlastně tady líbí a že tady chci být pohřben. Hřbitov je krásný. A nikde ani živáčka, a to doslova.   

Nicméně Oli na mně naléhá, ať to ještě jednou zkusím - prášky začínají účinkovat, jsem pokorný (i před Bohem), modlím se (i když to neumím), a odhodlán dostat se do Česka opět vyrážíme do ulic. Míjíme šipku Policia, míjíme zrádné nádraží, a už zase jedeme přes most přes Dunaj, jedeme pomalu, protože tuším, že už ho asi dlouho neuvidím a on je fakt pěkný - most i hřbitov. A má motlitba byla vyslyšena a tušení se vyplnilo, protože asi po čtvrthodině vyjíždíme z města a jedeme po E 75 na Suboticu. Už se nikdy nikdo nedozví, jak se mi to povedlo, neboť nevím sám a svědci nejsou.

5.9.2005     6) Subotica je krásná, pokud nejedeš pětkrát kolem stejného kostela

Tedy z Novi Sadu na Suboticu není daleko a rád bych ještě před hranicí natankoval, proto sjíždíme z „dálnice“ (bez odpočívadel a benzinek) schválně do města, ať vystačím s benzinem přes Maďary minimálně do Nových Zámků. Čerpadlářka mi ochotně ukazuje kam na přechod na Tompu , protože na Budapešť nechci. Subotica mi připomíná Kroměříž, nebo nějaké naše pololázeňské město se spoustou historických budov a nádherným kostelem, zase jedeme v pohodě, až na křižovatku „Téčko“ , ovšem jak už dobrým zvykem opět bez ukazatelů. Citem se dávám vlevo, když na Budapešť by mělo být jasně a logicky vpravo. Ale už asi po 200 metrech jedeme jednosměrkou nějakou lázeňskou kolonádou, tedy na konci (snad 2 km) otáčíme a další jednosměrkou zpátky, prohlížíme si kolonádu z druhé strany a opět se blížíme ke kostelu, který je nádherný i zezadu. Tak ho objíždíme a zpátky na „Téčko“ - druhý pokus na druhou stranu.

Po ujetých asi třech kilometrech se ujišťuji, že určitě nejedeme na Budapešť, neboť cesta se mění v okresku, dost rozbitou, kde potkáváme více povozů než aut, a zase nikde žádný ukazatel. Říkám Olince: „tady jsme snad bloudili i při cestě tam“ a ona na to: „jo, vypadá to tu stejně, ale trochu jinak“, chvíli nad tím zbytečně uvažuji, a pak potkáváme linkový autobus - tedy přece jenom civilizace!

Ovšem asi po dalších pěti kilometrech už potkáváme jenom slunečnicová pole, včelí úly a před lesem konečně i značku: „Pozor jeleni.“ To sedí, fakt jsem z toho jelen, otáčím a jedeme zpět, zase na to Téčko a zkouším třetí možnost, tedy se vracíme, pak někde odbočuji vpravo a po chvíli vjíždíme do cikánské čtvrti, kde nás zase jednosměrky navádějí neomylně k tomu nádhernému kostelu. Hned za ním otáčím, ještě jednou se kocháme jeho architekturou, a pak odbočuji tam, kde jsme ještě určitě nejeli a chytám se značek: TRANZIT. To by šlo, vyjíždíme z města a jsme (jak jinak) zase v jednosměrce, ovšem v koloně kamionů. Zastavujeme v mírném kopečku a zjišťuji, že jsem asi sedmý v řadě před nákladní celnicí. Asi sto metrů vpravo vidím cestu, kde frčí osobáci, tedy otáčím a jedu v protisměru, náklaďáci troubí a ťukají si na čelo, rozhlížím se - naštěstí nic nejede, tak odbočuji vpravo, opět v protisměru jednosměrky, naštěstí jenom kousek a drsně sjíždím z cesty do pole, kde předvádím asi 15 m rallyecrossu  přes trávu - a už se blížím správnou cestou k hranici.

7.9.2005    7) Jak jsem se nestal Maďarem

Hranici přejíždíme bez problémů, v Kiskunhalás zastavujeme na lehký lunch, ve stejném parku a na stejné lavičce jako při cestě tam, jen Oli měla obavy, jestli tam ještě nebude ležet ta mrtvá kočka. Nebyla tam, zřejmě ji místní oranžové vesty (říkám jim berušky - ale o tom snad jindy) pohřbily. Problém ovšem nastal v Donaufoldvár, kde jsme dojeli na křižovatku: vlevo Balaton, rovně Center (a ještě něco), vpravo Budapest. Ovšem my chceme na Szekesfehervár. Studujeme obě kapesní mapy, tvůj rozpis, ale furt nic. Ono je to přece jenom trochu rozdíl, jestli máš popsanou cestu tam, ale jedeš zpátky. Zjišťuji, že v Maďarsku to platí dvojnásob. Naštěstí hned vedle je benzinka, tak tam zajíždím, tam budou vědět. Ale domluv se s Maďarem!

Jediné auto je dodávka a v ní asi sedm chlapů v montérkách a o otevřené dveře se opírá civil - asi mistr. Ptám se na Szekesfehervár. A on - Slovak? Ne, Čech. A on - Sprechen sie Deutsch? Já - Nein, do you speak English? Nem. Ale dyť je to jedno, já chci jen, ať mi ukáže směr na Szekes… Rozdělili se na tři tábory - jedni ukazovali vlevo, druzí rovně a třetí vpravo. Šofér šel iniciativně dovnitř pro čerpadláře. Mezitím dva notně bujaří montéráčci s flaškou Bárackpálinky a velkou štamprlí v ruce mě chytají kolem ramen, chtějí mi nalít a i když maďarsky neumím ani ň, chápu, že říkají: „vyser se na všechno a zůstaň tu s námi!“.

Šofér s čerpadlářem a mistrem otevírají mapu, kde místo cest jsou spojnice, jak na mapě vlakových tras, chvíli se radí a pak říkají: „Ujtá zeče Budapest!“ Krčím rameny a obhajuji svoje - já chci na Szekes… „Igen, igen, ujtá zeče Budapest“ vehementně a stále opakují a přitom tak nějak zvláštně dupou nohama. Rezignuji a slibuji, že pojedu na Budapešť. A ti dva opilci zase do mně, že Budapest je fajn, ale Donaufoldvár je super! A zase jim rozumím. Jelikož je mistr nacpal zpět do auta, mohl jsem se rozjet (zviklán) směr Budapest. Pak jsem pochopil - „ujtá zeče“ je silnice číslo 6, která vede na Budapešť a asi po 15ti km je odbočka vlevo na Szekesfehervár… No, když si stojíš na vedení v Maďarsku… Přesto (ale i proto) bych si s Maďary dobře rozuměl, alespoň ten večer určitě.

Tak tady končím s vylíčením naší anabáze. Miki, až příště zase někam pojedu, dám ti určitě vědět! Čau!

Happy end

Domů dorážíme asi o půl čtvrté ráno, zarudlé oči mě pálí, ptáci řvou a těší se na východ slunce, a já na postel. Nyní, když tak nad tím přemítám, tak kdybychom nevolili „nejkratší cestu“, ale jeli po dálnici, určitě bychom v konečném efektu najeli míň, za levnější peníz (i s poplatkem přes Maďarsko) a určitě rychleji. Ale zase bychom byli chudší o zážitky, které by se tím pádem nikdy nestaly, a nemohl bych se o ně podělit s Mikim, ani s vámi. A vytrysklo to ze mně jako blues - a hned je mi líp. Nevím jak vy, ale já od jisté doby závidím tažným ptákům a poštovním holubům jejich orientační smysl. Příště asi poletíme letadlem. Anebo zůstaneme doma. Anebo prý existuje nějaký GPS navigátor…

A ještě zpět k našim stopařům. Že to byli opravdu studenti UK, jsme zjistili ještě v den příjezdu. Když jsme dospali probdělou noc, šli jsme do auta dovybalit všechny bágle a na zemi pod zadním sedadlem jsme objevili ubytovací průkaz: Studentská kolej Univerzity Karlovy - jméno, adresa, fotka. Jelikož skaut musí vykonat každý den jeden dobrý skutek, hned druhý den jsem průkazku vložil do obálky, poslal na uvedenou adresu a přiložil jsem k ní svoji adresu a telefonní číslo, pro případ, že by mi třeba chtěli poděkovat. A tak čekám dodnes.

Karel IV by měl jistě radost.